Kdysi jsem Luciena milovala. Spolu s Celeste býval mým nejlepším přítelem. Jeho rodiče se s ním vždycky hádali, aby se ode mě držel dál, ale on je nikdy neposlouchal. Všechno se začalo měnit před šesti lety, když jsme nastoupili na střední. Jelikož jsme o rok starší než Celeste, zůstali jsme na střední jen my dva a Celeste byla pořád na druhém stupni. Asi v té době se zbláznil do Skylar. Byla to nejžhavější holka na naší škole. Nevyčítala jsem mu, že zahodil naše přátelství a vybral si ji. Tvořili zlatý pár – syn Bety s kšticí kudrnatých černých vlasů, štíhlou svalnatou postavou a dlouhýma nohama a dcera Alfy s dokonalými křivkami přesýpacích hodin a lesklými dlouhými vlasy. Lucien se se mnou nemohl přátelit, když chodil se Skylar, která mě od dětství nenáviděla. Nesnášela mě ještě dřív, než k tomu měla důvod. Nechala jsem ho, aby si přede mnou vybral svou přítelkyni, ale on mě nechtěl nechat jít. Dával mi falešné naděje, které zničily i to málo pověsti, co jsem mezi vrstevníky měla. „Jsi v pořádku?“ Na otázku Celeste jsem dokázala jen přikývnout, zatímco mi její bratr čistil rány. Myslela jsem si, že Skylar z něj při jednom z jejich mnoha veřejných polibků vysála všechnu dobrotu, ale on mě vyvedl z omylu, když mi přišel na pomoc a ošetřoval mě. „Zůstanou ti jizvy.“ Zněl znepokojeně. Jizvy pro mě nebyly nic nového. Zdobil jich můj hřbet nespočet, byla to mapa šlehanců od bičů, pásků, rákosek a všeho ostatního, čím mě bili. Jizvy na zádech nebyly nic; jizvy v mé mysli vyprávěly o bolesti, která nikdy nezmizí. Záda jsem si mohla zakrýt a předstírat, že pod oblečením mám jen hladkou kůži, ale má mysl přede mnou ležela obnažená, neustálé, drásavé mučení. „Na tom nezáleží.“ Odtáhla jsem se od jeho setrvávajícího dotyku. „Opatrně.“ Zastavil můj prudký pohyb. „Nechci, aby se ty rány znovu otevřely. Měla bys zůstat v klidu, aby tě Artemis včas vyléčila.“ Vyslovil jméno mé vlčice, jako bychom byli přátelé, jako by ji znal a měl ji rád – mou vlčici, omegu, se kterou nechtěl být spojován, když se stal králem naší střední školy a byl dokonce populárnější než budoucí Alfa smečky. Čistil mi rány s péčí přítele, na pálící záda mi nanesl krém, obvázal mi ránu a pak přinesl led na lehkou bouli na hlavě tam, kde mě včera Skylar kopla. Možná si myslel, že si po tom všem zaslouží vděk, ale já ho v sobě nedokázala najít. On to začal. Včera mě s brutální silou držel na zemi, a přesto si dnes chtěl hrát na mého zachránce. „Proč mi pomáháš?“ zeptala jsem se a otočila se k němu čelem, ignorujíc ostrou bolest, která mi projela tělem při pohybu. „Můžeš nás na chvíli nechat?“ obrátil se na svou sestru, která stála se založenýma rukama, zády opřená o zeď a s nohama zkříženýma u kotníků. „Radši bych s ním nebyla sama.“ Otočila jsem se ke své nejlepší kamarádce a dala jí jasně najevo, že nechci zůstat o samotě se svým trapičem. Kdyby bylo po mém, s Lucienem bych se vůbec nestýkala. „Jestli zkusíš nějaké blbosti, vykastruju tě.“ Pohrozila bratrovi prstem a odlepila se od zdi. „Celeste –“ Neměla jsem sílu na to, abych se na ni zle podívala, ale přesto jsem to zvládla. „Vyslechni ho, Ay.“ Ta zrádkyně mě nechala samotnou v pokoji s tyranem. Celeste vždycky chtěla, abych dávala lidem druhé šance. I když bylo zjevné, že se ke mně přiblížili jen proto, aby se zasmáli na můj účet, chtěla, abych v lidech viděla to dobré a dávala jim tolik šancí, kolik bude potřeba, aby mi ukázali tu stránku, která nevedla k tomu, že mě kopali nebo slovně uráželi. Lucienovi jsem dala v životě nejvíc šancí. Býval mým nejlepším přítelem, ale vybral si Skylar, mou arcinepřítelkyni. Zesměšnil mě před celou školou, zapálil mi diplom, když se mi podařilo odmaturovat, a přidal se ke svým přátelům v mé šikaně. Zpočátku se nepřidával, ale po čase si to začal užívat. Když se na mě díval, měl v očích zlomyslný pohled a čerpal zvrácené potěšení z toho, že do mě strkal a srážel mě k zemi pokaždé, když jsem našla rovnováhu. Dřív bych věřila jedovatému hadovi než znovu Lucienovi. „Rozcházím se se Skylar.“ Při těch slovech jsem vybuchla smíchy. Smála jsem se tak silně, že jsem se bála, že mé vnitřní zranění začnou znovu krvácet. „Ty se s ní dokážeš rozejít?“ zeptala jsem se, stále lapajíc po dechu od smíchu. Jednou mě napálit je tvoje ostuda. Ale nechat se napálit podruhé, to by byla ostuda moje. Tuhle stejnou větu proti mně použil před pár lety. Najednou, z ničeho nic, se ke mně začal chovat hezky, což vyvolalo ve škole klepy, a pak mi řekl, že se rozchází se Skylar. Byla jsem tak šťastná, tak naivní, tak hloupá. Pošetile jsem si myslela, že získávám zpět svého přítele, ale kdybych věděla, jaké ponížení mě po tom čeká, věděla bych už tehdy, že v Lucienovi nemám přítele. Už ne. „Dělám to. Už s ní nemůžu být.“ Viděla jsem upřímnost v jeho oříškových očích a žasla jsem, jak jeden člověk může být tak klamavý. V jeho očích nebylo ani stopy po neupřímnosti. Držel můj pohled jako muž, který nemá co skrývat, ale za jeho upřímnýma očima se skrývalo podlé srdce, které dokázalo zosnovat ty nejodpornější myšlenky. Lucien by se dokázal usmívat, zatímco by vás ubodal k smrti, a přitom vypadat, jako by vám nechtěl ublížit. Jiná dívka by se nechala oklamat, ale jak jsem řekla, byla bych velká hlupačka, kdybych se nechala podruhé napálit stejnými slovy ze stejných úst, která mě oklamala před všemi těmi lety. Skylar se postarala o to, aby zkazila i ty nejmenší atomy v jeho těle a nenechala za sebou nic z chlapce, kterého jsem kdysi znala. „Proč s ní nemůžeš být?“ Přistoupila jsem na jeho hru. Čím víc mluvil, tím menší byla pravděpodobnost, že v jeho pokoji usnu. Skylar by mi stáhla kůži ze zad, kdyby zjistila, že jsem byla s jejím přítelem, sama a v jeho pokoji, bez ohledu na okolnosti. Ublížila by mi ještě víc, kdyby zjistila, že jsem tu spala. „Líbí se mi někdo jiný.“ Koutky úst mi cukly v ironickém úsměvu. „Není moje věc, jestli se ti někdo líbí, nebo jestli se rozcházíš se Skylar,“ odsekla jsem. Zlí. Všichni do jednoho. Zlí, bezcitní lidé bez kapky laskavosti v krvi. On i Skylar i syn Alfy. „Nechceš vědět, kdo se mi líbí?“ Nadějné světlo v jeho očích pohaslo, když jsem odmítla jeho pokus o srdečnost. Příliš pozdě. Nenáviděla jsem je všechny. Přála jsem jim všechno zlo světa, proklínala jsem zemi, po které chodili, i vzduch, který vdechovali do plic. „Je mi to jedno.“ Sklesle se sesunul dopředu. Jeho nové herecké schopnosti mě rozesmály. „Pamatuješ, jak jsi mě včera držel za krk a snažil se mě uškrtit? To byly časy.“ Usmála jsem se na něj. Kdyby věděl, jakou míru bolesti jsem z jeho rukou vytrpěla a jak mě to zničilo, rozesmálo by ho to – udělalo by ho to šťastným. Chtěla jsem, aby on a jeho parta byli nešťastní až do dne, kdy zemřou. „Nevíš, jak je těžké sledovat tě trpět. Kdyby Skylar věděla, že se mi zase začínáš líbit, šla by po tobě. To nechci. Snažím se tě chránit tím málem, co můžu, i když mě za to nenávidíš.“ Jako omega jsem byla napojená na emoce ostatních. Emoce, které z něj unikaly, byly negativní – smutek a úzkost. Nevěnovala jsem jim pozornost. Mohly být falešné. „Nemusíš se dívat, jak trpím.“ Usmála jsem se na něj. Opětoval mi můj úsměv svým, bolestným. „Můžeš se otočit zády a předstírat, že se nic neděje, jako jsi to dělal všechny ty roky.“ Po mých drsných slovech mu poklesla ramena. Čas od času měl Lucien skvělý nápad s pokáním, ale nikdy to netrvalo dlouho. Znovu ze sebe nenechám dělat blázna. „To není –“ „A nikdy ses mi nelíbil, Luciene. Odmítl jsi mě a já tvé odmítnutí přijala.“ Jestli se mu v tu chvíli zalily oči slzami, bylo mi to jedno. Nedívala jsem se a netrápilo by mě, kdyby padl na kolena a svíjel se v bolestech. Možná bych se i zasmála. Nenáviděla jsem Luciena a přála jsem mu tu nejhorší smůlu, jakou kdokoli na světě mohl mít. Nechtěla jsem s ním zůstat v jeho pokoji ani o vteřinu déle, a tak jsem shodila nohy z jeho postele a prodírala se bolestí, když jsem odcházela. Následující den byl poslední den Slavnosti Měsíce. Den, kdy se v Redville rozpoutalo peklo.