„Aysel.“ Stočila jsem se do klubíčka, pryč od osoby, která se mě dotýkala. Nechtěla jsem otevřít oči. Odmítala jsem se probudit do světa, který mě nenáviděl. Jediné, co jsem chtěla, bylo usnout spánkem smrti a připojit se ke svým rodičům v posmrtném světě. Nezasloužila jsem si žádnou z těch bolestí a utrpení, které na mě čekaly ve světě živých. „Aysel, probuď se.“ Víčka se mi zachvěla a otevřela, když osoba, která se mnou třásla, odmítala přestat. „Máš pět minut na jídlo, než sem vtrhne Monica.“ Celeste ke mně postrčila tác s jídlem. „Nemám hlad.“ Posadila jsem se ve svém tmavém pokoji a setřela si ztvrdlou krev ze rtů. „Kolik je hodin?“ Nevěděla jsem, jak dlouho jsem podléhala temnotě. „Je ráno.“ Celeste spěšně mávla rukou nad mou otázkou a znovu ke mně přisunula tác. „Slavnost Měsíce dnes pokračuje. Čeká tě spousta práce, takže bys měla jíst, než při plnění svých povinností zkolabuješ.“ Bylo by nešťastné dnes při práci omdlít, ale můj žaludek byl stažený do pevného uzlu a nic do sebe nechtěl. Dopotácela jsem se na nohy, abych se převlékla. Slavnost Měsíce byla posvátná a uctívaná událost, která se konala jednou ročně. Bylo by pošetilé ji zkazit tím, že bych se ukázala v zakrvácených šatech, ať už bych byla bezvýznamná omega, nebo mocná alfa. Celeste se prudce nadechla, když jsem si k ní zády svlékala šaty. Nebylo třeba se dívat do zrcadla; věděla jsem, co vidí, a já žádné zrcadlo neměla. Cítila jsem na zádech štípání Bethelova opasku, jako by se to stalo před pár minutami. Zaskřípala jsem zuby, když jsem si oblékala čistou černou košili a tuhá látka se mi otírala o otevřené rány. „Promluvím s ním,“ přísahala moje nejlepší kamarádka. Obrátila jsem se na ni s ostrým pohledem. „Neopovažuj se.“ Celeste nechápala, čím si v téhle smečce procházím. Jako dcera bety ji všichni milovali a zbožňovali. Měla krásné jahodově blonďaté vlasy a velké, výrazné oříškové oči. Byla beta, stejně jako její rodiče. Její rodiče se nikdy nepokusili uzurpovat si pozici alfy. Jedinou vadou na její kráse bylo přátelství se mnou. Měla idealistický pohled na svět a věřila, že se věci mohou zlepšit. Chtěla mi pomoct, ale pokaždé, když se do toho vložila, všechno se jen zhoršilo. „On ti to nemůže dělat! Jsi celá zmlácená!“ Její jemný hlas se změnil ve výkřik. „Může a ty o tom neřekneš ani slovo.“ Myslela to dobře, ale byla tak odtržená od mé reality, že bylo občas těžké s ní mluvit. Nevěděla, jaký je to pocit, když tě švihne bič. Nevěděla, jaké to je být sirotek. Nikdy by nepochopila, co to znamená jít spát s žaludkem staženým hlady a uplkanýma očima po dlouhém dni plném tvrdé práce. Ani nejhoršímu nepříteli bych nepřála zažít to, co jsem zažila já, ale když to podávala tak, jako bych se nesnažila dost, jako bych se nesnažila až příliš, přála jsem si, aby mě nechala na pokoji. Komu bych měla říct, co mi Skylar a její parta provedly? Alfa kvůli mé rodině ztratil svou Lunu. Beta mě nenáviděl. Na koho jiného bych se mohla obrátit? Kdo by naslouchal mému pláči, kdybych se jim svěřila? Mí rodiče zradili smečku Redville a mým osudem bylo nést následky jejich činů. „Aysel, prosím.“ Přistoupila ke mně a vzala mě za ruce. Její velké oči se plnily slzami. „Dovol mi ti pomoct.“ Vytrhla jsem jí ruce a otočila se čelem ke zdi. Potřebovala jsem veškerou pomoc, kterou mi kdo mohl nabídnout, ale Celeste se snažila už dost. Nemohla jsem ji žádat, aby se snažila dál. Kdyby konfrontovala svého bratra kvůli tomu, co mi udělal, vrátil by se s Bethelem a dvěma opasky. „Aysel.“ Monica zaklepala na mé dveře. „Vypadni odsud. Nikdo tě tu nedrží, abys spala,“ zakřičela zvenčí. „Už jdu,“ zavolala jsem zpět a svazovala si vlasy. „Na koho to řveš?“ zahřměla Monica. „Celeste…“ „S Lucienem si neporadím, ale s Monicou ano.“ Narovnala ramena a rázně vyšla z chladného a vlhkého kouta, kde jsem spala. Byla to dobrá přítelkyně. Nevím, jak bych bez ní všechna ta léta přežila. Byla jediná, kdo při mně stál celá ta léta poté, co mě smečka odepsala. Ten den jsem se nenajedla, ale mohla jsem opustit svůj pokoj. Za to jsem mohla děkovat jedině Měsíční bohyni. Stvořila Slavnost Měsíce, každoroční oslavu díků a radovánek mezi smečkami. Příští týden se bude vařit spousta jídla, vytírat sály a podávat šampaňské. Redville bude potřebovat každou ruku, kterou sežene, takže mě nikdo nedržel zamčenou dlouho. Ostatní omegy si stěžovaly na všechnu tu práci, kterou v tomto období měly, ale já ne. Ony měly pokoje s postelemi, na kterých mohly spát. Já takové pohodlí neměla. Moje postel se už nedala nazývat postelí. V mém pokoji nebylo žádné osvětlení a tma mě děsila. Bez ohledu na to, kolik vrstev oblečení jsem na sebe navlékla, nikdy jsem nemohla uniknout chladu vlhkého pokoje. Práce mi pomáhala nemyslet na mnoho věcí, které by se v mém životě daly napravit. Když jsem pracovala, vkládala jsem do toho veškeré své úsilí, veškerou svou energii a sílu, takže když jsem skončila, odešla jsem do tmy svého pokoje s bolestmi po celém těle a usnula, než bys řekl švec. „Chci si jen dát rychlou svačinu! Bohyně, ty jsi taková přísavka!“ ozval se soprán Skylar hned za kuchyní, když jsem drhla pánve použité toho rána. Srdce mi poskočilo až do krku a ruce mi zamrzly v kalné vodě, ve které jsem pánve drhla. V ústech mi vyschlo a oči mi létaly po celém prostoru, přeskakovaly z okna poblíž mě na otevřenou, prázdnou skříňku vedle mě a hledaly způsob, jak utéct nebo se ztratit. Nesmí mě vidět! Než jsem se nadála, po tvářích mi tekly slzy a ruce se mi ve vodě třásly. Její kroky se přibližovaly a v poslední chvíli zoufalství jsem vklouzla do otevřené skříňky a přitáhla za sebou dvířka. Dýchání se stalo obtížným. Na čele se mi srážel pot, když jsem se schovávala v tmavé skříňce a trhla sebou, když její kroky vešly do kuchyně. Neodvažovala jsem se ani dýchnout ze strachu, že by můj dech mohl být dost hlasitý na to, aby mě prozradil. Třela jsem si ruce na zátylku, kůže mě pálila. Stísněné prostory mě děsily. Způsobovaly mi závratě, brnění v rukou a nohy mi tuhly. Malá, tmavá skříňka se kolem mě svírala a způsobovala třes celého těla. Přitiskla jsem si kolena k tváři, zavřela oči a houpala se dopředu a dozadu v tom malém prostoru, který mi skříňka poskytovala. Rty se mi chvěly a slané slzy mi padaly do pootevřených úst. Zalapala jsem po dechu, ale přitiskla jsem si ruku na ústa, když se pohyb v kuchyni na vteřinu zastavil. Můj mozek se soustředil na její pohyby a nutil mě zadržet dech, abych slyšela, jak si poskakuje po kuchyni. V tu chvíli se zastavila před skříňkou, ve které jsem se schovávala. Vrazila jsem si klouby do úst, abych potlačila zakňučení strachem. „Co je to za příšerný smrad?“ Uchechtla se. Oči jsem pevně zavřela a mé tělo přestalo s trhavým, houpavým rytmem. „Jsi příliš dobrá na to, abys odpověděla?“ Mluvila na mě, ale já nemohla odpovědět. Nemohla jsem se přinutit vyndat ruku, kterou jsem si vrazila do úst, abych mlčela – abych se před ní schovala. „Užij si to ve své nové cele.“ Během zlomku vteřiny jsem si vytrhla ruku z úst. „Skylar, prosím…“ uniklo mi ze rtů. Její odpovědí byl posměšný smích. „Je to útulné, že?“ smála se. Její kroky slábly, zatímco já jsem tlačila na dvířka skříňky, zamčená zvenčí. „Skylar! Skylar, prosím!“ Tlačila jsem na dveře, svět se kolem mě točil a temnota se mě chystala pohltit. „Prosím, nedělej mi to.“ Malé prostory mě děsily. Ó bohyně, prosím. „Skylar, prosím, nenechávej mě tu! Nezavírej mě.“ Křičela jsem na ni, ale i když jsem křičela a svět se kolem mě svíral, věděla jsem, že už mě v tom malém prostoru skříňky nechala. Ještě mnohokrát jsem zalapala po dechu, hlava se mi nafukovala. „Skylar!“ Zapřela jsem se ramenem o dřevo dvířek a vší silou svého unaveného těla jsem do nich bušila, zatímco jsem křičela její jméno, dokud se dveře nerozletěly. Vrhla jsem se ven ze skříňky, hruď se mi zvedala, jen abych narazila na alfu Zaviera, který si míchal šálek kávy.