„Nesmíš je nechat vyhrát,“ opakovala jsem si v hlavě svou mantru, zatímco mě dva muži drželi na zemi a třetí mě bičoval. Rány na mých zádech se nikdy nehojily. Neuplynul týden, abych nepoznala jeden či více nových způsobů mučení. Vypěstovala jsem si vysoký práh bolesti, a aby mě udrželi na kolenou, smečka z Redville byla ve svých metodách stále kreativnější. „Nezlomí tvého ducha.“ Kdybych se podívala hlouběji, našla bych svého ducha v troskách – to, co z něj zbylo – ale má mantra mě držela nad vodou. Vlci z Redville mě používali jako svého laboratorního potkana – oběť, na které testovali nové metody mučení. „Budu silná.“ Tato slova se mi opakovala v hlavě, stálá mantra, která se mnou žila posledních jedenáct let. Před jedenácti lety moji rodiče zradili smečku. Měla jsem přátele a dobrý život, dokud to nezničili. Chtěli víc. Můj otec chtěl pozici alfy Zaviera a šel si pro ni. Moje matka se nikdy nenaučila nepodporovat svého druha, takže přes všechno, přes všechna tajemství, obcházení smečky, infiltraci do alfova kruhu a následný útok ho podporovala. Nebylo mi víc než devět let, když se z mých rodičů stali zrádci. Ani nestihli rozpoutat peklo, jak plánovali. Blízký přítel – muž, kterému můj otec slíbil, že se na konci převratu stane jeho betou – na poslední chvíli zbaběle vycouval a běžel za alfou Zavierem. Hrál dvojitého agenta pro mého otce i alfu Zaviera, ale ve skutečnosti se veškerá jeho loajalita přesunula k alfovi. Nevěřil, že by to můj otec dokázal, takže díky němu mise selhala ještě před svým dokončením. Tentokrát mi má mantra nemohla pomoci. Zpěvy v mé hlavě, zoufalá snaha se něčeho držet, najít kousek vnitřní síly, abych se nezhroutila, mě ten den zklamaly. Bylo toho příliš. Tohle, navršené na všechno ostatní, co jsem od včerejška vytrpěla, prolomilo mentální bariéru, kterou jsem se celá ta léta snažila udržet. Zlomili mě. Byl to můj nejhorší strach, který mi vrazil facku. Snažila jsem se uchovat si část sebe sama, držet se kousku síly, abych neskončila jako ztroskotanec, jako můj otec, ale měla jsem to v krvi. Nemohla jsem uspět. Cokoli jsem udělala, muselo být špatně. Všechno, na co jsem sáhla, selhalo. Byla to pravda. Pravda, před kterou jsem utíkala jedenáct let. Pravda, kterou jsem teď vítala. Pokud se to nezlepšilo za jedenáct let, nezlepší se to ani teď. Nikdy nebudu vést lepší život. Nechám je vyhrát. Nedokázala jsem být silná a oni vyhráli ještě dřív, než jsem se vůbec zapojila do hry. „To stačí,“ zavolal alfa Zavier. Zvuky dopadajících bičů jeden po druhém ustaly. Tehdy se ukázalo, že to nebyly zvuky, které naplňovaly místnost. Ne, to byly moje výkřiky, mé prosby a omluvy, protože zatímco jsem se snažila být silná v mysli, nedokázala jsem být silná ve skutečnosti. Kdo by neplakal, kdyby ho každý den bili? Kdo by vydržel to, co já? Vyčerpala jsem svou sílu. Plakala jsem, prosila a litovala se, i když jsem se tomu snažila bránit. Až Skylar bude chtít, abych jí políbila nohy, padnu na tvář a budu jí je oslintávat. Až Lucian bude chtít, abych se svlékla, za minutu ze sebe strhám šaty. K čemu byl odpor? Co dobrého mi přineslo udržování si ducha po celou tu dobu? Zlomili mě. Vyhráli. Už mi na tom prostě nezáleželo. Nechali mě v studené cele schoulenou do klubíčka. Bolest na zádech mě hřála. Krev z ní prosakovala a máčela mi oblečení. Slzy mi nepřestávaly stékat po tvářích. Nos jsem měla ucpaný hlenem, který mi tekl až na bradu. Zavřela jsem oči a přála si, aby všechno přestalo. Jednou jsem se pokusila utéct a mučení, které jsem zažila, když mě našli, nestálo za to počáteční vzrušení ze svobody. Samotné peklo musí být lepší než tahle smečka. Ďábel musí být hodnější než alfa Zavier. Nenáviděl mě. Ó, bohyně, jak moc mě nenáviděl. Příliš jsem se podobala svému otci na to, aby se na mně neodrážely jeho hříchy. Myslím, že když se na mě díval, viděl osobu, která mu ukradla jeho svět – zabila jeho družku. „Kéž bych tvého otce nezabil,“ řekl mi jednou. „Měl jsem si ho nechat poblíž, aby viděl, co ti udělám. Abych mu to mohl vracet mnohem víc, než kdy budu moct tobě.“ Nenávist ani zdaleka nevystihovala to, co ke mně cítil. On mnou opovrhoval, spoutával mě – plival na zem, po které jsem chodila, a nenáviděl vzduch, který jsem dýchala. Zvuk blížících se kroků způsobil, že mě polil studený pot. Když klíč v zámku kobky, kde mě alfa držel, zachrastil, zavřela jsem oči. Po paži mi přeběhl mráz a naskočila mi husí kůže. Zpátky tak brzy? Tentokrát mě zabije a já bych v tuto chvíli smrt přivítala s otevřenou náručí. „Bohyně, to je tady ale smrad.“ Ještě víc jsem ztuhla, když jsem uslyšela Lucienův hlas. Přivítala bych smrt s otevřenou náručí, ale on by ji udělal ještě bolestivější. Lucien, jakkoli je těžké tomu uvěřit, býval mým přítelem. Jako dítě, a dokonce i poté, co mě smečka zavrhla. Všechno se změnilo před pár lety během nešťastného sledu událostí, u kterých jsem si přála, aby se nikdy nestaly. „Mluv potichu. Možná spí.“ Když jsem po něm uslyšela Celestin hlas, některé uzly v mém žaludku se povolily. Neodvážila jsem se pohnout, protože bolest na zádech a na bocích se s každým nepatrným cuknutím svalu zintenzivňovala. „Co jí to udělali?“ Byla to snad lítost, co jsem slyšela v Lucienově hlase? To nemohla být pravda. Tenhle muž mi zhoršoval život už jen tím, že byl se mnou ve stejné místnosti. Skylar by mi utrhla hlavu, kdyby zjistila, že jsme ve stejné místnosti bez ní. Polovina trápení, které jsem od této smečky snášela a které nepocházelo od alfy, přišla od něj nebo jeho party. Nenáviděla jsem ho. Víc než alfu. Býval mým přítelem. Přesvědčila jsem sama sebe, že mě miluje, ale jeho zrada bodala. „Dostaneme tě ven, Aysel.“ Cukla jsem sebou před Celestiným dotekem na mé tváři. V tomto stavu mi každý připadal jako nepřítel, dokonce i má nejlepší kamarádka. „Jak ji zvedneme, abychom jí nezhoršili zranění?“ slyšela jsem ji ptát se Luciena. Jak by to mohl vědět? Proč by se staral? „Ponesu ji.“ Z hloubi mysli zamlžené a blouznící bolestí jsem věděla, že z jeho doteku nemůže vzejít nic dobrého. Nechtěla jsem jeho ruce na sobě. Nechtěla jsem ho blízko sebe. Nechtěla jsem ho ani ve stejné cele! „Budeš muset být opatrný.“ Celeste ustoupila o krok dozadu. Všechny jejich pohyby jsem vnímala jako z daleké země, ze země, kterou jsem s nimi neobývala. „Co mohla udělat?“ zašeptal. Přišel příliš blízko ke mně. Cítila jsem, jak ke mně natáhl ruku, ale zarazil se, když jsem se prudce roztřásla. Neměla jsem sílu utéct, ale nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. „To samé, co tobě. Vždyť jsi ji včera držel, zatímco ji Bethel řezal řemenem.“ Celestin hlas nezněl jeho něžným tónem nijak ohromeně. „To je – to je něco jiného. Dali jsme jí jen šest ran.“ Šest? Připadalo mi to jako něco mezi dvaceti a stem. Šest!? „Ať už je to šest nebo šedesát, jsi jen součástí toho všeho. Pomáháš jí jen proto, že tě vydírám, takže se tu nesnaž znít jako nějaký svatoušek!“ Její ostrý hlas mi pronikl do ušního bubínku. „Vy všichni jste odporní. Ty, tvoje stupidní přítelkyně i tvůj stupidní nejlepší kamarád. Všechny vás nenávidím!“ „Nech Sky z toho ven. Ty nevíš, co si vytrpěla.“ Nechtěla jsem, aby se hádali v mé cele. Měla jsem svých starostí dost i bez toho, abych k tomu přidávala hlasitou sourozeneckou hádku, ze které by zase obvinili mě. „Seru na tebe a seru na Sky. Využívá tě, ale jsi příliš slepý, abys to viděl.“ „Ona mě miluje.“ „Jsi jen její nablýskaný přítelíček. Je jí u prdele, ale to je tvoje věc. Já jsem tady pro svou kamarádku. Pojďme ji odsud dostat, než se alfa Zavier vrátí.“ Celeste mi znovu projela rukou po vlasech a já ucítila, jak mě zvedají. Zalapala jsem po dechu, když se mi bolest z nesčetných otevřených ran zakousla do kůže. „Moc mě to mrzí,“ šeptala dál, dokud se jim mě nějak nepodařilo dostat Lucienovi na záda. Stále jsem se třásla a můj třes teď doprovázelo tiché kňučení. Bála jsem se, že mě Lucien pustí, přestože mi svíral stehna, a tak jsem mu pevněji sevřela ruce kolem krku. Tohle mohl být další z jeho krutých vtipů. „Dostaneme tě domů.“