Teď, když se Zachary nacpal k prasknutí, vytáhl peněženku a prohrabal ji, ale moc hotovosti u sebe neměl. Nakonec vytáhl debetní kartu a položil ji před Serenity. Serenity na něj tázavě zvedla obočí. "Potřebuješ peníze na nákupy. Tahle karta je tvoje. PIN je…" Zachary pohledal pero a papír, napsal PIN a podal ho Serenity. "Můžeš ji používat na domácí výdaje. Peníze ti budu posílat na účet každý měsíc, až mi přijde výplata, ale musíš si hlídat, co kupuješ. Nevadí mi, že utrácíš, ale potřebuju vědět, za co." Když si zařizovali oddací list, Serenity se ho ptala, jestli by se neměli o náklady dělit napůl, ale Zachary to smetl ze stolu. Jsou manželé, rodina. Nevadilo mu jí peníze dávat. Zachary měl peněz víc, než dokázal spočítat, ani nedokázal odhadnout hodnotu svého majetku. Sotva měl čas je utrácet, protože byl pořád v práci. Aspoň mu s tím teď mohla jeho žena trochu pomoct. Ale to neznamenalo, že se chtěl nechat využívat. Musel si dávat pozor, protože Serenity v jeho očích byla vypočítavá ženská. Neměl by problém s tím, kdyby Serenity rozhazovala peníze na dům. Serenity ale Zacharyho přístup a chování nemohla vystát. Strčila debetní kartu i papírek s PINem zpátky k němu. Na ten PIN se ani nepodívala. "Pane Yorku, nejste tu sám. Taky tu bydlím. Vy jste ten dům koupil, takže já ušetřím na nájmu. Nemůžu po vás chtít, abyste platil ještě výdaje za dům. Všechno, co je potřeba, zaplatím já." "Když bude nějaká věc do domácnosti stát víc než dva tisíce, proberu to s vámi. Můžete přispět, kolik uznáte za vhodné." Její příjem byl dost vysoký na to, aby pokryla běžné výdaje domácnosti. Nemusel platit, pokud nešlo o nějakou velkou investici. Nešlo o to, že by jeho peníze nechtěla, ale ten jeho přístup jí vadil. Choval se, jako by šla jen po jeho penězích, a ještě jí říkal, ať si vede záznamy o nákupech. Účetnictví si vedla jen kvůli obchodu, ne pro svůj osobní život. Zachary nebyl hloupý. Naopak, byl velmi chytrý. Z toho odmítnutí mu došlo, že se dotkl Serenityiny hrdosti. Na chvíli se odmlčel, a pak tu kartu i s PINem posunul zpátky k ní. Mírnějším tónem řekl: "Já vím, že máš obchod, ale kolik si vyděláš? Sama jsi říkala, že tohle je náš domov. Ty jsi jeho součástí a já taky. Jak můžu dopustit, abys platila všechny výdaje sama? Vezmi si ji. A nemusíš si vést žádné záznamy, když nechceš." "Nepřemýšlela jsi o autě? Nechceš s tou zálohou pomoct? Měsíční splátky by sis se svým příjmem mohla dovolit." Zachary se o její výdělky nijak zvlášť nezajímal, ale musela se mít dobře, když si mohla otevřít knihkupectví hned u vchodu do školy. Určitě si vydělala dost. V tomhle věku je nejjednodušší přimět ženské a děti, aby otevřely peněženky. "Obchod nemám daleko. Můžu jezdit na kole. V Wiltspoonu je v dopravní špičce hrozná doprava. Na dvou kolech se dostanu všude líp než v autě." Zachary oněměl. Měla pravdu. On se dopravní špičce vyhýbal, aby se dostal do práce včas. Někdy ho ale ranní špička zastihla, když musel jet někam kvůli práci. V takové zácpě si přál, aby mohl vyrazit soukromým tryskáčem. "S autem by to bylo jednodušší. Můžeš jezdit o víkendech a vzít s sebou na výlet sestru a synovce." Zachary si vzpomněl, jak Nana říkala, že Serenity bydlí se sestrou. Její sestra a synovec pro ni byli nejdůležitější. "Možná později. Jsme spolu teprve chvíli a moc se neznáme. Necítila bych se dobře, kdybych si měla kupovat auto z tvých peněz. Mám dost úspor, ale dům je lepší investice. V domě budu mít domov. Nejsem jako vy chlapi. Vy radši auta." Mezi muži a ženami jsou rozdíly; ženy si obvykle vyberou dům, zatímco muži touží po autech. "Jo, a sestra se s tebou chce seznámit, ale řekla jsem jí, že jsi na služební cestě. Vezmu tě za ní jindy." "Jasně," odpověděl Zachary. Po téhle konverzaci šla Serenity pověsit prádlo, zatímco Zachary seděl v obýváku. Chtěl si číst noviny, ale neměl tady předplatné. Tak se aspoň podíval na zprávy v mobilu, aby zabil čas. "Už jsi si vypral?" Serenity pověsila prádlo na slunce a zeptala se muže, co zíral do telefonu. "Už se na tom pracuje." Jeho oblečení se obvykle posílalo do čistírny. Serenity jen našpulila rty a nic neřekla. Šla si po svých. Zamela, vytřela a uklidila celý dům. Zachary ji sledoval, jak se po domě ohání jako služka. Zamračil se a chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. U nich doma se o domácnost staraly služebné, ale v normální rodině je to práce pro ženu. Naštěstí jeho komorník zařídil, aby služebné uklidily dům před tím, než se nastěhovali. Všude bylo čisto. Serenity zametala a nenašla ani smítko. Když skončila s prací, Serenity se vrátila do pokoje a upravila se. Vzala si kabelku, vyšla z pokoje a řekla muži na gauči: "Pane Yorku, jedu za sestrou a pak do obchodu. Kdy se vrátíte? Můžete mi nechat zprávu, a já nechám odemčeno." "Budu se vracet každý večer, pokud nebudu na služební cestě. Když budu muset odjet, dám ti vědět." "Dobře," odpověděla Serenity. "Se-Serenity, vezmi si tu kartu." Zachary vstal, přistoupil k ní a podal jí debetní kartu. "Měl jsem si dát pozor na to, co říkám. Promiň. Omlouvám se!" Serenity si ho chvíli prohlížela, a nakonec si kartu vzala, protože tentokrát vypadal upřímně. Strčila si ji i s papírkem do kapsy. "Měla bych jít." "Jasně." Zachary tam stál a díval se, jak Serenity odchází. Jakmile se za ní zavřely dveře, úlevně si vydechl. Nezdálo se, že by mu role manžela šla moc dobře. Vrátil se na gauč, vzal si ze stolku telefon a zavolal komorníkovi do rodinného sídla. Když to Sam zvedl, tiše řekl: "Same, až se stará paní probudí, řekni jí, ať svolá rodinu na večeři do Brynfield. Babička bude vědět, o co jde."