Zachary nasedl do Rolls-Royce a chraplákem poručil: „Nezapomeň mi přistavit tu národní káru, co jsem koupil.“ Jen hrál divadýlko, aby oblbnul manželku. Jak se ta jeho vlastně jmenovala? „Jo, vlastně… Jak se jmenuje ta moje paní?“ Zacharymu se nechtělo lovit svatební list. Stejně mu ho Nana asi nevrátila, když jí ho ukázal. No nic, prostě ho u sebe neměl. Bodyguard mu odpověděl: „… Mladá paní se jmenuje Serenity Huntová. Je jí pětadvacet. Možná byste si to měl zapamatovat.“ Pan Zachary měl paměť jako slon, ale lidi, co mu nebyli po chuti, prostě vymazal. A to platilo hlavně u ženských. I kdyby se s tou ženskou potkával denně, stejně by si její jméno nezapamatoval. „Jasně, jasně. Mám to.“ Zachary odvětil ledabyle. Bodyguardovi bylo z jeho tónu jasné, že si s jménem mladé paní nebude dělat starosti. Zachary nechtěl plýtvat dalšími mozkovými buňkami na Serenity, svalil se na sedadlo a zavřel oči. Cesta z hotelu Wiltspoon do Brynfield trvala deset minut. Kolona luxusních limuzín zastavila u brány do čtvrti a Zachary přesedl do toho národního MPV, aby s ním vjel dovnitř. I když si na jméno své nevěsty nevzpomněl, na dům, co koupil, nezapomněl. Brzy dorazil ke vchodu a všiml si páru povědomých pantoflí u dveří. Vypadaly jako jeho. Proč je někdo vyhodil ven? To bude Serenity! Zacharymu se začala vařit krev, až se mu zkřivily rysy v obličeji. Původně byl té holce vděčný, že Naně zachránila život, ale to všechno se vytratilo, když ji Nana začala neustále vychvalovat a nutit ho, aby si ji vzal. Teď si Zachary myslel, že je Serenity vypočítavá mrcha. I když se nakonec Naně podvolil a Serenity si vzal, tady si stanovil hranici. Po svatbě chtěl skrýt svou pravou identitu a otestovat její charakter. Pokud Serenity obstojí, přijme ji za manželku navždy. Ale jestli zjistí, že je to intrikánka, pak si to odskáče. S těmi, co si zahrávají se Zacharym, to nikdy neskončí dobře. Zachary vytáhl klíče a pokusil se odemknout, ale marně. Vzteky se mu zježily chlupy, když si uvědomil, že ho ta ženská zamkla. Tohle je jeho dům! Nechal ji bydlet u sebe a ona ho zamkne venku! Zacharymu se zatmělo před očima, rozmáchl se a vší silou do dveří kopl. Bum! Zároveň se snažil Serenity dovolat. Kvůli tomu incidentu si její číslo uložil a přidal k němu poznámku „manželka“, aby nezapomněl. Jinak by její kontakt nejspíš zase smazal, protože si na ni vůbec nevzpomínal. Serenity se probudila leknutím, jak někdo kopal do dveří. Kdo to sakra uprostřed noci buší? Jak má spát? Serenity bývá ráno protivná, natož když ji někdo takhle probudí. Odkopla deku a v pyžamu vyrazila ke dveřím. Telefon nechala v pokoji, takže neměla tušení, že jí Zachary volal. „Kdo je to? Co tu vyvádíš, když bys měl spát?“ Serenity otevřela dveře a hned spustila na chlapa, co tam stál. Ale v momentě, kdy mu pohlédla do tváře, jí zamrzl úsměv. Chvíli na Zacharyho zírala, než se vzpamatovala a nasadila ten svůj kukuč. Rozpačitě vyhrkla: „Ach, to jste vy, pane Yorku.“ Zachary už byl vzteky bez sebe, protože mu nezvedala telefon. Odsunul Serenity stranou, prošel kolem ní a s kyselým obličejem vpadl dovnitř. Serenity na něj za jeho zády vyplázla jazyk. Tohle je výsledek svatby na první pohled. Vystrčila hlavu ze dveří, aby se podívala, jestli náhodou Zacharyho rámus neprobudil sousedy. Pak si všimla pantoflí u dveří, sehnula se, aby je vzala dovnitř, a zase zamkla. „Přišla jsem domů o půlnoci. Myslela jsem, že se nevrátíš, když jsi do té doby nebyl doma. Proto jsem zamkla,“ vysvětlila Serenity. „Byla jsem tu sama, tak jsem si řekla, že ti dám pro jistotu pantofle ke dveřím. Když někdo uvidí pánské pantofle, bude vědět, že je v domě chlap. A pak by se neodvážili nic zkusit.“ Serenity se sice nebojí žádných zloduchů, protože umí sebeobranu, ale to jí nezabránilo v tom, aby zavedla bezpečnostní opatření. Zachary seděl na gauči a ledově na ni zíral svýma pronikavýma očima. V říjnu už bývají noci chladné. Serenity necítila jen chlad z jeho pohledu, ale měla pocit, jako by se zima přihnala o měsíc dřív. Mrazilo ji! „Promiňte, pane Yorku.“ Serenity mu přinesla pantofle a položila mu je k nohám, zatímco se omlouvala. Měla mu zavolat a zeptat se, jestli se vrací. Chvíli trvalo, než Zachary chladně procedil: „Řekl jsem ti, ať si mě nevšímáš, ale tohle je můj dům. Nelíbí se mi, že jsi mě zamkla.“ „Omlouvám se, pane Yorku. Omlouvám se. Příště zavolám a zeptám se, jestli se vracíte. A když ne, tak zamknu.“ Po krátkém tichu Zachary prohlásil: „Budu tě informovat, když pojedu na služební cestu. Pokud ti neřeknu jinak, budu každý den doma. Nevolej mi. Jsem zaneprázdněný. Nemám čas na tvoje otravné telefonáty.“ „Aha,“ odvětila Serenity. Jeho dům, jeho pravidla. On je tady šéf. „Pane Yorku, chcete něco k večeři?“ Když Zachary tak dlouho pracoval, Serenity si myslela, že musí mít hlad. Proto se zeptala ze slušnosti. „Nemám ve zvyku jíst v noci.“