Emilyn pohled Chladný podzimní vánek mě vytrhl z transu a vykřikla jsem leknutím, když se dveře za mnou zavřely. Zmateně jsem zavrtěla hlavou a rozhlédla se po zahradách. Proč jsem sem měla nutkání přijít? Nebylo tu nic neobvyklého. Všechno bylo tiché, až na mé bušící srdce. Obrovskému tahu se nedalo vyhnout a já jsem udělala krok vpřed. Skončila jsem u obrovské fontány uprostřed zahrad a posadila se na studenou bílou mramorovou lavičku s výhledem na vodu a fontánu. Povzdychla jsem si. Ztrácím rozum? Zvedla jsem pohled k soše Matky Luny, která stála uprostřed obrovské mísy. Ochranně stála mezi mocnými vlky, kteří výli na měsíc. "Proč jsi mi vzala mého vlka?" zašeptala jsem. Zpět mi odpovědělo znepokojivé ticho a můj temperament se vymkl kontrole. Skočila jsem na nohy, jak mi hněv a bolest proplouvaly hrudí. "Proč jsi mě tak potrestala?" vykřikla jsem a klesla na kolena. "Nejsem dost čistá na to, abych byla požehnána jedním z tvých stvoření? Nejsem dost silná na to, abych ho měla?" Nekontrolovatelně jsem vzlykala a uvolňovala každou potlačovanou emoci posledních několika týdnů. "Proč jsi mě sem přivedla?" zeptala jsem se a otřela si obličej. Studená socha na mě zírala se stejným chladným úsměvem jako každý jiný den. "Řekni mi to!" dožadovala jsem se rozzlobeně. "Řekni mi, proč tu jsem!" Můj křik se ozýval tichem noci a rušil divokou zvěř v lese. Povzdychla jsem si a postavila se na nohy. "Měla jsem vědět, že mi neodpovíš!" vyplivla jsem rozzlobeně. Otočila jsem se, abych odešla, a vydala se zpět k domu smečky. Spěchala jsem po cestě zahradami, oči rozmazané od slz. Zpomalila jsem, když se v dohledu objevil dům smečky, a otřela si slzy rukama – z toho pláče jsem musela mít rozmazaný make-up. Natáhla jsem se, abych otevřela dveře, když mě napadl stejný opojný pach jablečného závinu. Ztuhla jsem na místě s rukou pevně na klice dveří a dech se mi začal zrychlovat. "Druh!" Alexův známý, chraplavý hlas se ozval za mnou a poslal mi příjemné mrazení do morku kostí. "To nemůže být," zašeptala jsem, zavřela oči a polkla knedlík v krku. To musí být nějaký sen. Musím si to představovat! Slyšela jsem, jak se Alex přibližuje, a vykřikla jsem leknutím, když náhle natáhl ruce a podržel dveře. Viditelně jsem se zachvěla a cítila jeho teplý dech, jak mi ovívá krk. Na několik zvláštních sekund jsme oba stáli zmrazení. Nebyla jsem si jistá, co mám dělat. Čekal Alex, až odpovím na jeho volání? Neměla jsem vlka, který by mi řekl, jestli je to pravda! Pomalu jsem pustila kliku dveří, abych se k němu otočila čelem. Překvapeně jsem zalapala po dechu, když jsem viděla jeho obrovské tělo tyčící se nad mou malou postavou. Jeho mohutné bicepsy se napínaly pod jeho černou strečovou košilí. Měl zavřené oči a na rtech se mu pohrával malý, škádlivý úsměv. Byl šťastný, že mě našel? Alexovy oči se prudce otevřely a já jsem se setkala s hlubokými tůněmi temnoty, které na mě zíraly. Překvapeně jsem udělala rychlý krok zpět a narazila do dveří – jeho vlk musel převzít kontrolu. Alex se nijak nesnažil uhnout z cesty nebo mě pustit. Místo toho svraštil obočí a naklonil hlavu na stranu. Snažil se mě číst? Chystal se mě odmítnout? "Co tak spěcháš, maličká?" zeptal se a nakláněl hlavu ze strany na stranu. "Ne, ne, žádný spěch?" zamumlala jsem nervózně pod dechem. Alexova blízkost ve mně vyvolávala neznámé pocity. Alexova ruka se přesunula na stranu mého obličeje a já jsem se při jeho doteku trhla, když mi opatrně odstranil zatoulaný vlas z obličeje. Cítila jsem jiskry? "Proč se mě bojíš, maličká?" zeptal se chraplavým hlasem plným emocí. "J-j-já ne," zakoktala jsem nervózně. "J-j-já jen..." Alex přesunul hlavu k mému zátylku, natáhl špičáky a škrábl mi místo pro označení. Zachvěla jsem se a cítila, jak mi nohy podlamují. Pomalu stáhl hlavu zpět a otevřeně a zhluboka si přičichl k mé vůni. "Ach," řekl vzrušeně a olízl si rty. "Voníš tak zatraceně lahodně." Na vteřinu jsem přemýšlela, co to voním, ale než jsem se stačila zeptat, přehodil si mě přes rameno a utekl směrem k lesu. Neběžel příliš hluboko do lesa. Slyšela jsem burácení vod poblíž. O několik minut později se objevil domek a Alex vyběhl po několika schodech ke dveřím. Opatrně mě položil, obtočil ruku kolem mého pasu a otevřel dveře. Alex mě zvedl do náruče jako nevěstu a vnesl mě dovnitř. "Kde to jsme?" zeptala jsem se, když jsem našla svůj hlas. Byla jsem příliš šokovaná na to, abych se ptala na otázky nebo dokonce křičela, když se mnou utekl. Alex rozsvítil světlo. "Alfa chata," řekl a posadil mě na gauč. "Chodíval jsem sem, když jsem si potřeboval odpočinout od reality." Přikývla jsem v pochopení. Měla jsem speciální místo u řeky, kde jsem se schovávala, a jen Mila věděla, kde mě najít. Alex si přetáhl košili přes hlavu, hodil ji na zem a zamířil ke krbu, kde si klekl a rozdělal oheň. Několik minut Alex jen zíral do ohně a neřekl ani slovo. Co si myslel? Přemýšlel o tom, že mě odmítne? Pohled mi sklouzl k oknu, když jsem zaslechla, jak venku zesiluje vítr. Blížila se bouře? Před pár minutami byla obloha jasná a měsíc visel nízko na obloze. "Alfo Alexandře," zavolala jsem nervózně. "Alexi," řekl a postavil se na nohy. "Říkej mi Alexi." "Ehm, Alexi," zamumlala jsem. "Myslím, že bys mě měl vzít zpátky do domu smečky. Vypadá to, že se schyluje k dešti." Alex zavrtěl hlavou a přiblížil se. Přitiskl ruce na opěrky gauče a uvěznil mě. "Bude sněžit," řekl šťastně. "Sníh?" vykřikla jsem a rozšířily se mi oči. "Ano, sníh. Podívej se," naléhal s úsměvem. Alex se ode mě odtáhl a dal mi prostor vstát. Jakmile jsem se postavila na nohy, utekla jsem ke dveřím a otevřela je. Překvapeně jsem zalapala po dechu – všechno už bylo pokryto nejméně metrem sněhu. "Jak je to možné?" pípala jsem. Nikdy tady předtím nesněžilo. Alex se na mě šibalsky usmál a z nějakého důvodu jsem už znala odpověď. Jeho vlk za to musel být zodpovědný. "Stává se to jen tehdy, když naše krevní linie najde svého pravého a osudového druha," řekl hrdě a jeho oči se vrátily ke své krásné šedé barvě. "Alexi?" zašeptala jsem a užívala si, jak se jeho jméno převaluje na mém jazyku. "Ano, má lásko," řekl a otevřel mi náruč. "Pojď ke mně." Na chvíli jsem zaváhala, než mé nohy táhly mé tělo k němu, jako by byly nuceny to udělat. Jakmile jsem byla v jeho náruči, přitáhl si mě blíž k hrudi a obklopila mě jeho teplá vůně jablečného závinu. To byla čirá blaženost; to byl domov. Spokojeně jsem si povzdychla a cítila se přijatá a milovaná. Alex mi opatrně zvedl bradu ukazováčkem a hledal můj pohled. Hledal schválení? Jeho oči sklouzly k mým rtům, takže jsem znervózněla a roztřásla se. Chystal se mě políbit? Tak moc jsem ho chtěla ochutnat. "Do prdele!" zasténala jsem v duchu a opájela se Alexovou vůní. Otupovala mi smysly a nutila mě cítit a chtít věci. Dech se mi zadrhl, když Alex sklopil pohled níž, jeho mátový dech mi ovíval obličej a nechal jeho rty jen pár centimetrů od mých. Cítila jsem, jak z nich sálá teplo. Mé jádro se sevřelo v očekávání a mé šťávy se ochotně vylily do mých kalhotek. Alexovy oči ztmavly a olízl si rty. Musel vycítit mé vzrušení. "Voníš tak lahodně," zašeptal chraplavě. "Chci tě! Celou tebe! Chci být uvnitř tebe!" Můj obličej se zahřál a rozšířil teplo dolů k mému jádru a rozbušil mou píču. Tak moc jsem chtěla, aby se mě dotkl. Chtěla jsem cítit, jak jeho ruce bloudí po mém těle a obkreslují každou mou křivku. "Můžu?" zeptal se Alex a na chvíli jsem byla zmatená. Ptal se, jestli mě může políbit? Nebo ošukat? Nebo obojí? Než jsem stačila odpovědět, Alexovy rty se mi vrazily do mých, ukradly mi můj první polibek a já jsem se rozplynula v jeho náruči. Alex mě zvedl, aniž by přerušil polibek, vynesl mě po schodech do pokoje a položil mě na postel. Zavyla jsem, když se odtáhl – chtěla jsem víc! "Klid, maličká," řekl se smíchem. "Nikam se nechystám!" Alex se otočil k prádelníku a sundal si bundu, zatímco můj pohled skenoval interiér pokoje. Pokoj byl čistý a uklizený a stěny zdobily jen jednoduché věci, ale co bylo zajímavé, necítila jsem žádnou vůni jiné vlčice. Alex se přiblížil, posadil se vedle mě, vzal mě za ruce a já jsem na chvíli zaváhala. "Co je?" zeptala jsem se. "Nejsem si jistý, jak to říct," řekl a mnul si zátylek. Dostal se ke smyslům a všiml si, že nemám vlka? Byl-? "Nikdy jsem se s nikým nemiloval," řekl a stydlivě vzhlédl přes řasy. Mé srdce mi vyskočilo z hrudi. Alex čekal! Čekal na mě! Má ruka instinktivně obepnula jeho obličej a na rtech se mi objevil malý, úlevný úsměv. "Já taky ne," řekla jsem a tváře mi hořely. Alex přitiskl rty na mé a jemně mě zatlačil zpět na postel. Vypadal jako chlapec, který otevírá dlouho očekávaný vánoční dárek, jeho ruce bloudily a prozkoumávaly mé tělo. To se cítilo tak dobře. To se cítilo tak správně. To mě tak šťastnou! Kdybych jen věděla, že tento šťastný okamžik skončí mrknutím oka. ****