Emilin pohled Probudila jsem se s ránou, budík vedle mě křičel svá rudá čísla. 8:30 ráno. Oči se mi rozšířily. Už jsem měla být na tréninku! Vyskočila jsem z postele a s bolestným zasténáním dopadla na nohy. "Kurva!" zaklela jsem si pod nosem. Cítila jsem se, jako by mě přejel buldozer. Všechno mě bolelo a prsa jsem měla citlivá a oteklá. Zamračila jsem se, zmatená, snažíc se vzpomenout, co se včera v noci stalo. Pomalu jsem se přesunula do koupelny a cítila citlivost mezi nohama. Že bych...? Zahnula jsem ty myšlenky stejně rychle, jako přišly. To se nemohlo stát – nebo ano? "Do prdele!" zalapala jsem po dechu, překvapeně, když jsem v zrcadle uviděla svůj pomalovaný odraz. Šíje byla pokrytá modřinami všech barev a velikostí, táhnoucí se dolů přes prsa a břicho. Cucfleky! Co to kurva je! Kdo mi to udělal a proč? Frustrovaně jsem si povzdychla. Nemohla jsem jít na trénink takhle. Přejela jsem si rukou po obličeji a nevěřícně zavrtěla hlavou. "Jak jsem se dostala zpátky do pokoje?" zamumlala jsem si pro sebe. "Nebyla jsem zaseknutá v chatě pod hustým sněhem?" Opatrně jsem se otočila a šla otevřít kohoutek sprchy, doufajíc, že mi to pomůže vybavit si včerejší noc. Pohled mi padl na malé černé šaty, které mi Mila na tu noc vybrala. "Kdo mě převlékl?" Všechno bylo trochu zmatené. Natáhla jsem se a popadla šaty, všimla jsem si na látce slabé, známé vůně. Vzpomínky na včerejší noc se mi vlily do hlavy a překvapeně jsem vykřikla, odhodila jsem šaty stranou, jako by mě právě spálily. Alex mě připravil o nevinnost a dal mi první pusu. "Alex je můj druh," zašeptala jsem si. Srdce mi bušilo v hrudi a v žaludku jsem měla pocit, jako by mi ho někdo obrátil naruby. "Alex je můj souzený druh?" Věděla jsem, že to není otázka, ale i ta myšlenka zněla mým vlastním uším neskutečně. Zvedla jsem šaty, hodila je do pytle na prádlo a vlezla do sprchy. Při každém pohybu jsem sténala a naříkala, umývala jsem si citlivé a bolavé tělo. Když jsem nakonec skončila, zamířila jsem zpátky do pokoje, abych se oblékla. Věděla jsem, že mám problém, protože jsem pozdě na trénink, a teď jsem uvažovala, že ho prostě vynechám. "Konečně!" zazněl mi v uších Milin rozzlobený hlas a překvapeně jsem vykřikla, když jsem našla Milu sedět na mé posteli. "Kde jsi včera sakra byla?" křičela na mě rozzlobeně. "Jax a já jsme tě všude hledali! Měli jsme o tebe strach! Proč jsi měla zablokovaný odkaz? Jak ses dostala domů a co to sakra máš za znamení na šíji?" Když Mila nakonec přestala křičet, její hněv opadl. "To je dlouhý příběh," řekla jsem. "Jeden, který ti teď nemůžu říct. Už jsem pozdě na trénink." Mila si odfrkla, protočila na mě oči a já jsem na oplátku zmateně zamračila obočí. "Dnes ráno byl trénink zrušen," řekla. "Kdybys měla otevřený odkaz, věděla bys, že Alfa Cole dal dnes všem volno." "Zrušil trénink?" zeptala jsem se překvapeně. Pohled mi padl na budík vedle mé postele. Byla jsem si jistá, že jsem ho nastavila na 6 hodin ráno, a přesto zazvonil v 8:30 ráno. Změnil Alex čas na budíku? Věděl, že budu po včerejší noci vyčerpaná? "Jo," pokračovala Mila, najednou zase naštvaná. "V noci sněžilo." Srdce mi vyskočilo z hrudi. Nebyl to sen; opravdu se to stalo. "Už přes dvacet pět let nesněžilo," řekla Mila zamyšleně. "Alfa Cole řekl, ať si neděláme starosti. Vypadal tak nějak... šťastně kvůli tomu." "Aha," vyklouzlo mi z úst jediné slovo. "Jo," řekla Mila, zmateně zamračila obočí. "Řekl, že bychom to měli oslavit a užít si sníh a nedělat si s tím starosti. Na obzoru jsou změny." S pochopením jsem přikývla a zamířila do šatny. Potřebovala jsem najít nějaké oblečení, které by skrylo všechny důkazy z včerejší noci. Nakonec jsem se rozhodla pro čokoládově hnědý rolák a pohodlné bílé džíny. Rychle jsem se oblékla v šatně, snažíc se skrýt zbytek důkazů před Milou. Zasypala by mě otázkami, kdyby měla podezření, že jsem našla svého druha. A jestli uslyší, že je to Alex, nikdy mi to nepřestane připomínat. Cestou ven jsem popadla bílé tenisky a posadila se na postel. Mila tiše seděla v rohu mého pokoje a listovala starým časopisem. "Už jsi skončila s ignorováním mých otázek?" zeptala se Mila a sklopila časopis. Přestala jsem s tím, co jsem dělala, a svěsila ramena. Věděla jsem, že se o mě Mila jen stará, ale co jí mám říct? Pravdu? Nebyla jsem připravená a ani jsem nevěděla, co se včera v noci stalo. "Není co říct," řekla jsem a ignorovala pravdu. "Necítila jsem se dobře a šla jsem ven na čerstvý vzduch. Asi jsem ztratila pojem o čase a šla domů." Mila protočila oči, nevěřila mi ani slovo. "Tak jak vysvětlíš ty cucfleky po celém krku?" zeptala se. "Kousnutí od komárů," řekla jsem bez přemýšlení. Mila zaklonila hlavu a hlasitě se rozesmála. "Zkus to znovu," řekla a utírala si slzy smíchu z očí. "Možná ti pak uvěřím." "Fajn," řekla jsem. "Je to vyrážka. Narazila jsem na nějaký jedovatý břečťan." To Milu rozesmálo ještě víc, až se ohýbala v pase a kroutila hlavou. "Možná bys měla přestat s válečnickým výcvikem a radši jít dělat stand-up komedii," řekla mezi smíchy. Naštvaně jsem si odfrkla a cítila se trapně. Mila mě prokoukla. Lhaní jí nepomohlo. Nakonec by se stejně dozvěděla pravdu. Založila jsem si ruce kolem pasu a čekala, až se přestane smát. "Není to vtipné," řekla jsem nakonec, když se uklidnila natolik. "Je!" hádala se Mila. "Nikdo by nevěřil těm sračkám, co jsi právě řekla. V noci sněžilo; žádný komár by se neodvážil být venku a na našem území nemáme jedovatý břečťan." Mlčela jsem a přemýšlela, co bych měla říct dál. "Fajn," řekla jsem a vzdala se. "Jsou to cucfleky. Nejde o to, že ti to nechci říct; jen nevím, co ti mám říct." "Tak začni od začátku!" řekla Mila a hodila časopis na noční stolek. Jak mám říct své nejlepší kamarádce, že jsem budoucí družka Alfy? Zavřela jsem oči a modlila se k Bohu. Teď nebyla ta správná chvíle. "Nemůžu," řekla jsem nakonec. "Věci jsou momentálně trochu komplikované. Slibuju, že ti všechno povím, až přijde ten správný čas." Mila chtěla něco říct, ale zastavila jsem ji. "Ani nevím, co se včera v noci stalo," řekla jsem, ale doufala jsem, že to brzy zjistím. Milin obličej se stáhl a najednou vypadala smutně, že jsem to před ní tajila. Zmenšila jsem mezeru mezi námi a dřepla si vedle židle, na které seděla. "Milo," řekla jsem. "Jsi moje nejlepší kamarádka a budeš první, které to řeknu. Jen mi věř, když říkám, že ti to teď nemůžu říct. Potřebuju si to nejdřív sama ujasnit, než se s tebou podělím o své tajemství." Mila přikývla a slabě se usmála. Nelíbilo se mi před ní něco tajit, ale nikdy v nejdivočejších snech jsem netušila, že moje tajemství bude mít krátké trvání. ****