[ RAIN ANDERSONOVÁ ] Svalila jsem se na postel a hleděla na horu šatů, mezi nimiž jsem se cítila naprosto zmatená, abych vybrala ty dokonalé na dnešní velkou událost. Svatba mé sestry. Má starší sestra Rosalie si bere muže, do kterého byla šíleně zamilovaná, ačkoli to bylo domluvené našimi rodiči. O svatbě se ve městě mluvilo už skoro měsíc. Rodiče nenechali kámen na kameni, aby z první svatby v naší rodině udělali senzaci pro zbytek roku. Jsme typické bohaté princezny. No, já na takové teorie nevěřím, ale moje sestra rozhodně ano. Chce dokonalost, která křičí bohatstvím a luxusem ve všem, na rozdíl ode mě, kterou máma metaforicky označila za ženu z jeskyně. "To není nic pro tebe, Rain, měla bys poslouchat Rosalie. Tvá sestra je ideálem pro mladé dívky v zemi," zamumlala jsem, naštvaně jsem se podívala na šaty a prohrábla je, abych našla ty "pravé" pro mě, a po desetiminutové mentální bitvě jsem našla to, co jsem hledala. Rybí ocas, světle růžové šaty s krajkovými volánky pod korzetem a červenou hedvábnou výšivkou na prsou s výstřihem ve tvaru srdce. Podle mé mámy divná kombinace, ale jsou to ty, které se mi líbily. Přiložila jsem si šaty před sebe a zkontrolovala se v zrcadle. Oči mi vzrušením zazářily. Jsem zvědavá, jestli dostanu nějaké komplimenty od mámy a tet za to, že mám na sobě "dámské oblečení". Nenechají si ujít žádnou příležitost, aby zhodnotily můj styl oblékání. Náhle hlasité bušení na mé dveře zastavilo mé šťastné snění. Slyšela jsem známé hlasy svých rodičů, strýce a Nicholase, otce mého budoucího švagra. Otevřela jsem dveře, jen abych byla odstrčena davem lidí, kteří vtrhli do mého pokoje. Zakolísala jsem, abych udržela rovnováhu nečekaným strčením. V jejich tvářích se zračil strach a neklid, což zvyšovalo moji vlastní úzkost. Máma se snažila ovládnout, aby nezačala plakat. Ach ne, určitě se stalo něco hrozného. Je to Rose? Neviděla jsem ji od rána, nebo jsem příliš zaneprázdněná sama sebou. "Mami... tati, prosím, řekněte něco?" Můj pohled tančil mezi mými rodiči. Máma konečně zavřela ústa a úplně se zhroutila, zatímco táta se díval dolů. Na čele měl napjaté vrásky. Nikdy nebyl slabý muž, kterého by smetly malé problémy. Musí to být velmi zlé, co ho dostalo do tak hrozného stavu. Plynuly chvíle a já jsem se dočkala jen smrtelného ticha. Žádný z mých rodičů neodpověděl, nebo nenašli odvahu mi odpovědět. Po věčnosti se můj strýc pohnul dopředu s bolestným výrazem v jeho veselé baculaté tváři a se stejnýma vlhkýma očima držel složený papír. Aniž by promluvil slovo, podal mi papír a naznačil mi, abych si ho přečetla. Srdce mi bušilo a s roztřesenýma prsty jsem ho otevřela, abych si přečetla jeho obsah. Oči mi vyskočily z důlků. Byla to nejděsivější událost v našich životech. Byl to dopis od mé sestry. Dokonalé kurzivní písmo mé sestry. Slova byla: Milá mami, tati a Rain, vím, že mě musíte proklínat za to, že jsem udělala tak drastický krok a nechala vás v situaci, kdy se nemůžete rozhodnout, co dělat, ale i já jsem byla do tohoto svatebního zmatku vmanipulována. Nebylo to moje rozhodnutí, i když jste si mysleli, že je to pro mě nejlepší. Ne, své štěstí jsem našla už dávno a dnes moje láska zvítězila nad mými povinnostmi jako vaší dcery. Odpusťte mi, jestli mě alespoň trochu milujete. Vím, že je to velmi těžké, možná nemožné, abyste mi odpustili, ale stále doufám, že se dočkám vašeho odpuštění. Nesnažte se mě najít, protože jsem navždy pryč. Vaše ubohá dcera Rosalie. Z úst mi vyšel výkřik a dopis mi vypadl z rukou. Zamotala se mi hlava. Musel to být žert, který si z nás vystřelila. Vždycky byla z nás nejzlobivější dítě a nechala mě snášet tresty, ale já jsem svou sestru milovala. "Rain, teď jsi naše poslední naděje, prosím, zachraň nás před tou hrůzou, kterou tvoje sestra vytvořila. Prosíme tě," strýc Aiden sepjal ruce přede mnou s prosebnýma očima. Podívala jsem se na své rodiče, jestli neuvidím nějaké známky odporu, ale jejich zranitelný stav mě přiměl přemýšlet o možných následcích. Cítila jsem, jak mi tělem pulzuje hněv. Moje rodina by mohla čelit nejhoršímu ponížení před tisíci hosty, kteří by si nenechali ujít jedinou příležitost zničit naši pověst, kterou vybudovali naši předkové za boží milosti. "Rain, prosím, vezmi si Nicka, jestli nás chceš vidět živé, protože nemáme jinou možnost než se zabít hanbou, dítě moje, naše pověst je teď ve tvých rukou," řekl táta tichým hlasem. Hlas měl chraplavý. Nemůžu vidět svého tátu smutného a deprimovaného, protože je to jediný člověk na zemi, který mě miloval bez všech chyb, které na mně objevila máma, její slova, ne moje. A jsem ochotná pro něj udělat cokoliv. "A co Nick – promiň, myslím Nicholas? Ví o Roseině zradě?" zeptala jsem se a dobře jsem věděla, jak moc ji miloval. Vzpomněla jsem si na jeho žádost o ruku Rose před davem lidí na pláži. S těžkostí jsem polkla. "Ne, a prosím, nikdy mu to neříkej. Můj syn je velmi citlivá duše. Nikdy nikoho nemiloval tak hluboce jako Rosalie. Nedokázal by snést zlomené srdce," požádala se strachem paní Sofia Blackwoodová, Nicholasova matka. Osud se mnou nemůže být tak nespravedlivý. Můj nový vztah se budoval na základech lží. "Jaké je tvoje rozhodnutí, Rain?" zeptala se máma s nadějí. Zavřela jsem oči a v mysli mi proběhla tvář mé rodiny, jak se usmívá. Moje jedno špatné rozhodnutí by mohlo zničit mnoho životů, včetně toho mého. Moje sestra je jako dcera zklamala, ale já nezklamu. Byla to moje šance dokázat jim, že jsem si osvojila jejich učení víc než Rosalie. "Ano, vezmu si Nicholase, jestli je to psáno v mém osudu," přikývla jsem se slabým úsměvem, abych zamaskovala své vlastní krvácející srdce. Mám se cítit šťastná, že konečně bude můj? Myslím, že to je moje největší ztráta. Získám ho na úkor jeho zlomeného srdce. Zapomene někdy na ni a umožní mi přístup do svého srdce? Jak bych jim mohla říct to malé tajemství, že jsem se zamilovala do Nicholase, když poprvé navštívil náš dům s jeho rodiči kvůli žádosti o ruku mezi ním a dcerou Blackwoodových, a vždy to měla být Rosalie, protože jsem byla mladší než ona a nikdo by nechtěl za manželku a snachu šprtku, dívku z ulity, natož Blackwoodovi, kteří vlastní největší ropné rafinérie v zemi. Neměla jsem v tu chvíli tušení, že přišli mluvit o žádosti o ruku mé sestry a jeho. Byla jsem zlomená a proplakala jsem celý týden, ale později jsem se přesvědčila, abych na něj zapomněla. Nebyl můj. Jediný muž, ke kterému jsem něco cítila, nebyl v mém osudu. Z minulosti mě vytrhla máma, která mě pevně objala. "Moc ti děkuju, Rain, že jsi nás zachránila. Přeju ti, abys dostala všechno štěstí, které si zasloužíš," plakala mi přes rameno. Periferním viděním jsem zahlédla svého otce, jak se uprostřed slz hrdě usmívá. Dnes jsem udělala tátu hrdým, když mě nejvíc potřeboval. Vyhrála jsem jako dcera a vyhraju i lásku svého budoucího manžela.