[ Rain Anderson ] „Budeš toho litovat po zbytek svého pekelného života, Rain Estello Andersonová. Navrhuji ti, abys odešla od oltáře a udělala moudré rozhodnutí.“ Nejvíce hrozivý hlas mi zazněl v uších. Každé slovo v sobě neslo svůj vlastní druh nejjedovatějšího jedu. Vřelé slzy mi stékaly po tváři, naštěstí byla má tvář skryta pod průhledným závojem, který měla mít na sobě má sestra. Pro nevěstu je svatební den s jejím životním partnerem nejočekávanější chvílí, ale já jsem každou ubíhající vteřinou umírala. Celý můj svět se zhroutil a děsivé možnosti toho, co pro mě budoucnost skrývá, způsobily zmatek v mé úzkosti. „Opakujte prosím po mně svůj slib.“ Knězův hlas pohnul city v mém srdci. „Beru si…“ Řekl pevným, chladným hlasem na konci tradičních slibů. „Rain Estello Andersonová, bereš si Nicholase Edwarda Blackwooda za svého zákonného manžela?“ Zeptal se mě tentokrát kněz. Odvážila jsem se pohlédnout na jeho tvář, nejkrásnější tvář, jakou kdy obyčejná dívka jako já viděla, ale jeho kamenné oči se zdály, jako by po mně házely dýky. S roztřeseným tělem a zrychleným tepem jsem konečně vyslovila ta dvě slova, která nás měla svázat dohromady. „Beru si.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Prohlašuji vás za muže a ženu. Nyní můžete políbit nevěstu.“ Prohlásil kněz. Sevřela jsem oči. Cítila jsem, jak se můj závoj pomalu odkrývá. Teplý dech se dotkl mého čela a cítila jsem, jak mi jeho palec tlačí na hlavu. Na okamžik jsem se odvážila otevřít oči, jen abych litovala, když se jeho rudé, zuřivé oči setkaly s mými. Naklonil naše tváře do úhlu, takže kdyby nás někdo viděl zdálky, představoval by si, že se líbáme, skryti před očima ostatních, což v jistém smyslu vypadá romanticky. Sál se rozezněl potleskem a pokřikováním hostů, kteří byli svědky našeho nesourodého spojení. „Vítejte v pekle, paní Blackwoodová.“ Z koutku jeho rtů se vykouzlil zlomyslný úšklebek. Proklínala jsem se za to, že jsem s touto manželskou fraškou souhlasila. Jsem vdaná, a to znamená, že můj sen o pohádkovém životě oficiálně skončil. Uchechtla jsem se. Jak ironické, že svět předpokládal, že to Roselie má být představena jako paní Blackwoodová. Učinil pár kroků zpět a sestoupil z oltáře. Paní Sofia Blackwoodová, moje nová tchyně, mi pomohla jít nahoru, abychom s ním drželi krok, abychom se uchránili před fámami. Cítila jsem, jak mi její utěšující ruce přejíždějí po zádech. Rozhodně byli ušetřeni úplného ponížení. Stala jsem se rytířem v zářivé zbroji pro všechny! Ale ve skutečnosti jsem byla dívka v nesnázích. „Je čas, abychom se s novým párem rozloučili, Johne, musíme je připravit na recepci, zvláště mého syna.“ Slova mého tchána zatáhla za každou strunu odvahy uvnitř mě. Periferním viděním jsem viděla, že otec a syn spolu soupeří pohledy. Měla jsem vstoupit na lví teritorium, kde by nebyl nikdo, kdo by mě zachránil před jeho hněvem. „Nicholasi, promiň je velmi malé slovo za škodu, kterou má dcera způsobila našim rodinám, ale vím, že jsi to ty, koho zradila a zneuctila. Je mi to za ni moc líto, ale dal jsem ti své nejmoudřejší dítě, svou Rain, můj poklad. Bude tu pro tebe vždy. Můžeš od ní očekávat loajalitu bez jakékoli odplaty. Mám jen jednu prosbu. Prosím, udrž ji šťastnou.“ Prosila ho můj táta velmi pomalým a poraženým tónem. „Jsem rád, že se mi omlouvají lidé, kteří mi způsobili můj život, mé štěstí. Řekněte mi, co jsem vám všem udělal špatně?“ Nicholasova nálada stoupla tak, že to ukázalo jeho pronikavé křičení. „Nicku, chovej se slušně. Je to tvůj tchán. Přijmi pravdu co nejdříve, že Rain je teď tvoje žena, takže s ní začni nový život.“ Tvrdý rozkaz pana Blackwooda se rozléhal ve vzduchu. „Nenávidím i vás dva, mami, tati, vážně, našli jste Roseliinu náhradu v Rain. Páni! Někdo se od vás může naučit skvělé obchodní dovednosti.“ Uchechtl se sarkasticky. Mé srdce kleslo ještě víc. Naši rodiče prakticky zhoršovali mé nadcházející utrpení. „Vzpamatuj se a chovej se, až vyjdeš z tohoto domu. Můžeš plakat po zbytek svého života, až dorazíme do mého domu.“ Řekl Nicholas rozčileně. Dům! Jeho dům znamená vězení, kde jsem měla být držena. Snažila jsem se co nejlépe zastavit tlumení, abych zabránila zvyšování jeho rozčilování. Byl pekelně rozrušený, protože varoval řidiče, aby zrychlil auto nad normální limit. Tříhodinová recepce byla jediný čas, který mi zbýval, abych si užila své zbývající šťastné chvíle se svými přáteli a svým tátou, protože moje matka byla zaneprázdněna lichocením svému novému zetě, který se zdál, že na kohokoli kdykoli vybuchne. Naštěstí pan Blackwood zkrátil trvání večírku s výmluvou na naše údajné líbánky. Nejbolestnější chvíle pro mě bylo opustit dům svých rodičů a začít svůj manželský život. Hořce jsem plakala přes rameno svého táty, který měl problém ovládnout své vlastní slzy. Ujistil mě, abych věřila v Boha a v mou lásku k Nicholasovi. Věděl o mé zamilovanosti do Nicholase od chvíle, kdy jsem ho viděla u nás doma. Brzy auto dorazilo na okraj města, kde žila pouze bohatá vrstva společnosti. Auto vjelo do jednoho z nejkrásnějších domů natřených celou bílou barvou. Byla jsem ohromena krásným trávníkem, tekoucí mramorovou fontánou uprostřed a obrovskými vyřezávanými dřevěnými dveřmi. Vyskočil z auta, aniž by mě požádal, abych ho následovala. Pomalu jsem sebrala své těžké svatební šaty a stála u vchodu do jeho domu jako ztracené dítě, zda mám vstoupit dovnitř, nebo čekat na jeho svolení. „Chceš, abych ti rozprostřel koberce poseté růžemi, abys vstoupila, Vaše Výsosti!“ Zavrčel mezi zuby. Spěšně jsem vešla do velkého obývacího pokoje. Mé oči se toulaly po úžasné stavbě, ale nebyla jsem ani trochu nadšená. Tohle mělo být mé hradní vězení. Nespatřila jsem jedinou duši kromě nás v strašidelně velkém domě. Zastavil se u černého mramorového schodiště a otočil se ke mně: „Pojď rychle, ať ti můžu ukázat tvůj pokoj. Nechci, abys se kolem mě pořád potulovala, jasné.“ Řekl a začal stoupat po schodech. Zůstala jsem za ním. Prošli jsme chodbou v prvním patře, když otevřel jedny z mnoha dveří, a tak jsem si uvědomila, že jsou poslední v řadě. „Tohle je tvůj pokoj, můj pokoj je odsud poslední. Nikdy se neodvažuj mi zkřížit cestu, dokud to nebudu chtít, jasné.“ Ukázal na mě ukazováčkem a jeho ostrý pohled mi v srdci propíchl děsivé varování. „Chci slovní odpověď, Rain. Nemám rád, když mi někdo projevuje neúctu.“ Zařval a jasně dával najevo, že nenávidí mou nedostatečnou odezvu. Jak mohl ode mě očekávat, že se stanu poslušnou a poddajnou ženou ohnutou u jeho nohou. Moje morálka a důstojnost jsou vyšší, než si dokáže představit, ale právě v tu chvíli jsem se rozhodla zůstat zticha a nechtěla začít svůj manželský život ošklivou hádkou. „Slyšíš mě?“ Jeho rozzlobený hlas se rozléhal po čtyřech zdech. „A…ano…“ Koktala jsem vyděšená jeho pomalu se měnícími bouřlivýma očima. „Dobře pro tebe, ale neměj radost, že tě dnes večer ušetřím od tvého trestu. Pojď, drahá ženuško, máme celý život před sebou, je to jen začátek a tvůj manžel není tak krutý. Spi dobře, Bůh ví, co pro tebe zítřek skrývá.“ Zasmál se ďábelsky a vyběhl z pokoje a zavřel ho vší silou. A poslední hráz mé trpělivosti se prolomila. Zhroutila jsem se na studenou podlahu. Plakala jsem a plakala, dokud v mém křehkém těle nezůstaly žádné slzy a síla. Osud si se mnou ošklivě zažertoval. Nikdy jsem si nepředstavovala, že se můj život drasticky změní za pouhých pár hodin. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a upřela oči na strop. Nikdo nemohl být obviňován z mého neštěstí. Vybrala jsem si tuto cestu a musela jsem jít po trnech, které byly pod ní rozprostřeny. Nemůžu ztratit naději. Na konci potemnělého tunelu je vždy světlo. Musím se držet svého pevného odhodlání, pokud si přeji získat svého manžela a zahojit rány, které mé vlastní sestra zasadila jeho nevinnému srdci. Nevěděla jsem, kdy jsem usnula po hodinách pláče v osamělém pokoji. Byly to teplé sluneční paprsky pronikající skrz napůl otevřená okenní tabule na mou tvář. Snažila jsem se několikrát zamrkat očima, abych si přizpůsobila svá pálící se víčka v přirozeném jasném světle od slunce. Mé tělo bolelo, jako by mě někdo zasáhl bambusovou holí kvůli spaní na studené podlaze. Stále jsem měla na sobě svatební šaty, které mě teď začaly dusit, tak jsem líně vytáhla své bolavé tělo na své znecitlivělé nohy a šla směrem k jediným dveřím vedle skříně, hádala jsem, že to bude koupelna, a moje předpověď byla správná. Koupelna byla podobné velikosti jako ta u mě doma, vybavená veškerým moderním vybavením a dámskými toaletními potřebami. Hádám, že paní Blackwoodová všechno zařídila předem. Nad umyvadly byla obrovská zrcadla. Zahlédla jsem svůj odraz v nejčestnější věci na světě, v zrcadle, které ti vždy ukáže, jaká jsi. Dívka, která se na mě dívala zpět, se mi vysmívala mé zlomené já. Bláznivě jsem se obětovala na oltáři pro bezdůvodné důvody, miluji ho a mám tuto zlatou šanci prohlásit ho za svého, rozhodla jsem se jít proti svým zásadám. Otřela jsem si oteklé oči a rozhodla se bojovat za svou lásku, za něj, když se mi velký kámen na mém prstu vysmíval zpět stejně jako moje duše a mysl. „Nechám tě se do mě zamilovat do konce roku, pane Nicholasi Blackwoode.“ Slibovala jsem si. ************************************