( Rain Anderson Blackwoodová ) "Nepředstírej, že jsi počestná manželka, Rain, když obě víme, jak se ženě tvého typu říká. Nenuť mě, abych to slovo použil." Jeho slova mi neustále znějí v uších. Nemůžu lhát, že jsem v pořádku a že mě jeho drsná slova nezasáhla. Bolí to, bolí to, jako by mi někdo vrazil do srdce rozžhavenou železnou dýku a otočil jí uvnitř mé hrudi, aby mi srdce roztrhal na cáry. Myslí si, že jsem zlatokopka, která je schopná zajít do jakéhokoliv extrému jen proto, aby si udržela životní styl na vysoké úrovni. Čerstvé slzy mi mimovolně stékají po tváři, i když se snažím je zatlačit zpět. Nenávidím soucitné pohledy, kterých se mi dostává od služebnictva. Nejsem charitativní případ. Nezasloužím si takové ponižující zacházení od svého manžela. Mohu bojovat za svou důstojnost, ale opravdu toho jsem schopná? "Paní Blackwoodová, prosím, otevřete dveře." Jemný ženský hlas se ozve z druhé strany dveří mé ložnice, následovaný zaklepáním. Rychle si utřu slzy papírovým kapesníkem a prsty si pročešu rozcuchané vlasy. Nemůžu ukázat svou slabost v jeho domě, před jeho zaměstnanci. Budou se mi posmívat jako jejich pán. "Dále." Snažím se znít normálně, ale vyšlo to jako prasklý šepot. Dveře se s vrzáním otevřou a vejde žena, pravděpodobně kolem třicítky, s podnosem snídaně. Položí podnos na malý stolek. "Dobré ráno, paní Blackwoodová, jsem Elle, hlavní hospodyně. Slyšela jsem od kuchařů, že jste nesnídala, tak jsem vám ji přinesla." Říká velmi jemným a zdvořilým hlasem, nedívá se na mě tak, jako ostatní, spíše se chová tak formálně, jak jen může. "Děkuji, Elle. Dám si ji později." Věnuji jí slabý úsměv a otočím tvář k oknu. Slyším její povzdech a její blížící se kroky tam, kde stojím. "Paní Blackwoodová, smím něco říct, pokud mi to dovolíte?" Ptá se vřelým tónem, kterému nemůžu odolat. Tiše kývnu hlavou na znamení svého svolení. "Jsem ráda, že si nevzal vaši sestru, ale vás. Bůh ho uchránil před neštěstím. Snažila jsem se ho varovat, ale neposlouchal. Šíleně ji miloval, ale ona ho využila. Přeji jí, aby pocítila stejnou bolest, jakou způsobila Nicholasovi." Říká, což mě nutí otočit tvář jejím směrem. Způsob, jakým zmínila mou sestru Roselii, mě urazil, ale necítím se špatně. Mohla zničit jeho štěstí ještě brutálněji, kdyby si ho vzala a pokračovala ve svém poměru se svým přítelem. "Omlouvám se, paní Blackwoodová, jestli jsem překročila své meze, ale nemůžu vidět Nicholase v bolesti. Změnil se drasticky. Chybí mi jeho usměvavá tvář a veselá povaha, ale teď, když si vzal vás místo vaší sestry, mám naději, že brzy přivedete zpět toho pravého Nicholase." Její rty se roztáhnou v zářivém úsměvu, za boží milosti. "Nechce ani vidět mou tvář, natož aby mě přijal jako svou manželku ve skutečném slova smyslu." Nevím, proč s ní sdílím své pocity, ale nakonec jsem to udělala. Položí mi ruku na rameno a otočí mě, abych se na ni podívala. "Jak jsem řekla, dejte mu čas. Jeho srdce je velmi čisté. Jen je zraněný. Čas zahojí všechny jeho rány, ale hlavně se nevzdávejte svého manželství." Říká. Její slova se mi hluboko usadí v srdci. "Ale jak?" Ptám se jí. "Pro současnou situaci mu dejte trochu prostoru a nesnažte se chovat jako starostlivá manželka. Nesnáší dotěrné lidi, když se na někoho zlobí. Dělejte všechno, co by manželka měla dělat, ale z bezpečné vzdálenosti. Nechte ho uvědomit si váš význam v jeho životě. Nechte ho po vás toužit. Dříve nebo později se do vás zamiluje." "Připadá mi to jako pláč pro měsíc, Elle." Vydám suchý chichot. Nicholas se do mě zamiluje, to se zdá být nemožné. "Nikdy neztrácejte naději, paní Blackwoodová. To je vše, co chci říct." Pohladí mě po předloktí, aby mě utěšila, a otočí se, aby odešla, ale chytím ji za zápěstí, abych ji zastavila. "Říkej mi Rain, jen Rain. Nejsem tak stará, abych byla oslovována jako paní Blackwoodová, a zní to tak cize a divně. Víš... je to... je to..." Poškrábu se na zátylku. "Rozumím... Rain. Máte krásné jméno, stejně jako vy." Opět mi věnuje svůj vřelý úsměv. "Měla bych už jít na trh. Nicholas pozval své kamarády z vysoké školy na večeři. Ti muži jedí jako vyhladovělí jeskynní lidé. Musím pro ně připravit spoustu jídla." Říká. "Jeho přátelé přijdou na večeři? Kdy ti to řekl? Myslím, že odešel velmi brzy ráno." Zamračím se. "Volal mi před chvílí. Jeho přátelé jsou velmi milí, pokud se bojíte jejich soudů. Byli to oni, kdo mu vrazil rozum do hlavy, když souhlasil se sňatkem s vaší sestrou. Budou vás mít rádi. Teď už musím jít. Prosím, snězte svou snídani, hmm. Vím, že jste od včerejška nic nejedla." Říká a nechává mě samotnou. Její krátká přítomnost mi zlepšila náladu, ale jakmile zmizela, začala mě pohlcovat stejná prázdnota a nesnesitelné ticho. Pohlédnu na plný talíř snídaně. V žaludku mi zaburácí vzpoura. Pomalu táhnu své bolavé tělo k židli a během chvilky sním poslední stopy lahodné snídaně. Jakmile jsem se najedla, rozhodla jsem se projít svůj nový dům, když se mi rozsvítí obrazovka telefonu. Ukazuje se na ní číslo mé nejlepší kamarádky Candace. Nemluvila jsem s nikým, od té doby, co jsem vstoupila do tohoto domu. Ne že by to bylo možné. Není to ani dvacet čtyři hodin, co jsem opustila dům svých rodičů. Nemám dost odvahy mluvit s ní, která mě zná skrz naskrz. Všechno by si domyslela, bez ohledu na to, jak moc bych před ní chtěla všechno skrýt. Přestal zvonit a já si úlevně vydechnu, ale než stihnu opustit hranice svého pokoje, znovu zazvoní. Tahle holka mi nepřestane volat, dokud jí to nezvednu. Přejedu tedy po zeleném tlačítku a přitisknu telefon k uchu, zatímco jdu na otevřený balkon svého pokoje, odkud vidím krásnou scenérii zadní zahrady. "Ahoj Candy." Pozdravím ji. "Ach bože, konečně jsi mi zvedla telefon. Myslela jsem, že jsi šest stop pod zemí. Vážně, Rain! Od rána ignoruješ naše hovory. Tvoje máma, táta a Rainard, vlastně šílí. Bůh ochraňuj tvého manžela před jeho hněvem." Candance vyhrkne na jeden dech. "Řekla jsi Rainard? Počkej! Je tady. Rainard je zpět?" Vydechnu překvapeně. "Pozdě v noci. Stal se z něj totální Hulk, když se dozvěděl o tvém sňatku s Nicholasem. Tvoji rodiče měli hodně práce, aby ho udrželi pod kontrolou, aby se nerozjel k tvému manželovi a nezměnil jeho pohledné tělo v cedník." Povzdechne si smutně. "Kde jsi teď?" Ptám se jí. "Už se opozdím do práce. Takže se uvidíme později večer, jestli ti to vyhovuje?" Ptá se s náznakem váhání v hlase. Chci se smát svému ironickému osudu. Nicholasovi by bylo jedno, i kdybych umřela za čtyřmi stěnami svého pokoje. "Dobře, zavolám ti po deváté." Odpovím. "Opatruj se, zlato. Přeji si, aby mezi tebou a ním bylo brzy všechno v pořádku." Snaží se mi povzbudit sebevědomí. Zkontroluji svůj telefon a najdu nespočet hovorů a hlasových zpráv od mých rodičů, Candance a Rainarda. Děsím se jeho reakce. Je na mě velmi ochranářský. Rainard je můj bratr-dvojče, který je mariňák. Uvízl v evakuační misi vyslané vládou do malé země, aby zachránil oběti teroristického útoku. Slíbil, že přijde na svatbu, ale na poslední chvíli se jeho let zpozdil. Přeji si, aby v současné situaci nepřijel. Nicholas určitě skončí v nemocnici, pokud se Rainard dozví, jak se ke mně Nicholas chová. Zavolám mu odpoledne, až budu připravená se svým bratrem mluvit. Také mě dokáže číst jako otevřenou knihu, i když málokdy máme čas spolu trávit čas, protože se odstěhoval z našeho domu, aby se připojil k mariňákům. Moji rodiče byli proti jeho rozhodnutí, protože chtěli, aby jejich jediný syn převzal rodinný podnik, ale nakonec se vzdali. Rainard slíbil, že se k podnikání připojí později v budoucnu, až odejde do důchodu z vojenské služby. Právě teď si musím vybrat šaty, které si vezmu na dnešní večer. Nemůžu mu dát důvod, aby mě ponižoval před svými přáteli. Prosím, Bože, pomoz mi spojit padlé kousky mého života, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že ta noc bude naprostá noční můra. Musím zaplatit cenu za to, že jsem nahrazená manželka snoubence mé sestry.