Iris: "Lilian, už dost," řekla jsem a napomenula dceru, která se snažila být tvrdohlavá. Zvyk, který, jak se zdá, si osvojila od našeho příjezdu sem. Už půl hodiny mi odmítala dovolit, abych jí oblékla tričko, a od té doby se mi snažila utéct. Nenáviděla jsem to přiznat, ale byla tvrdohlavá jako její otec. Ale nemohla jsem jí to mít za zlé, ta změna, kterou byla nucena projít, přestože neznala důvod ani mu nerozuměla, vedla k tomuto chování, a i když se mi to nelíbilo, věděla jsem, že na ni nemám být příliš tvrdá. Spíš jsem věděla, že ji mám do jisté míry podpořit, aby se z této fáze dostala. "Ale, mami, tohle tričko se mi nelíbí," řekla a našpulila rty. Povzdychla jsem si a položila tričko, než jsem vzala její ruce do svých a přitáhla ji k sobě. Dělala jsem to vždycky, když měla záchvat. Snažit se jí porozumět často pomáhalo, i když se mi to někdy ani nepodařilo. I tak jsem se snažila ze všech sil. "Nelíbilo se ti tohle tričko, ani těch dalších dvacet, které jsem vytáhla," řekla jsem a škádlila ji. Zachichotala se a zavrtěla na mě hlavou, než si strčila ruku do pusy. Byla jsem vděčná, že ji mám v životě, byla mi požehnáním, které mi vynahradilo všechny ty boje, kterými jsem si s ex prošla. Alespoň jsem věděla, že moje malá princezna není v toxickém prostředí, kde jsme se neustále hádali, a věděla jsem, že je v životě, který žije, do jisté míry šťastná. "Trápí tě něco, moje malá princezno?" "Nechci jít do školky," řekla a já se usmála. Měla jít poprvé do předškolního zařízení a od včerejšího večera mi dávala zabrat. Alespoň teď už chápu proč. Skutečnost, že nechtěla jít nikam, kde jsou děti s oběma rodiči, byla něco, na co jsem byla tak nějak zvyklá, a i když mě někdy mrzelo, že jsem neudělala dost pro to, abych naplnila svou roli matky a otce v jejím životě, nemohla jsem jí to mít za zlé. Jednou jsem byla na jejím místě a i když jsem měla oba rodiče, málokdy byli vidět se mnou, spíš byli málokdy vidět se mnou ve škole nebo na jakékoli akci. "Můžeš mi říct, proč nechceš jít do školky? Bojíš se, že nezapadneš?" zeptala jsem se a snažila jsem se k ní být co nejjemnější. Ale třetí den v jeslích měla stejný postoj, a když jsem se zeptala, co se stalo, vysvětlila mi její učitelka, že se cítila jinak, když si uvědomila, že většina dětí má s sebou oba rodiče, a že ona přišla jen se mnou. Vnitřně mě to ničilo, že jsem ji musela odloučit od jejího otce, ale od toho dne jsem věděla, že už to nebude stejné. "Proč mají ostatní děti tatínka a já ne?" zeptala se a moje hrudník se sevřel bolestí. Jak bych mohla čtyřletému dítěti vysvětlit, že se její otec nikdy neobtěžoval dát mi šanci? Snažila jsem se ji zahrnout láskou, kterou by dcera mohla dostat, ale nebyla jsem její otec a věděla jsem, že ať se budu snažit sebevíc, nikdy jím nebudu. Moji rodiče, konkrétněji můj otec, mě dost podporovali, aby stáli po mém boku ve všem, co se stalo, bolelo mě to, ale moje matka nebyla k této situaci tak vstřícná. Spíš chtěla, abych byla trpělivá. Tvrdila, že domov není postaven tak, aby se tak snadno rozbil. Ta žena nechápala, že jsme si nikdy neměli možnost domov postavit. Dean měl svou milenku, a i když jsem ho milovala celým srdcem, nikdy jsem nebyla dost dobrá. "Tatínka máš, miláčku, a jednoho dne, velmi brzy, se postarám o to, abyste se zase setkali. Prozatím potřebuji, abys byla jen trochu trpělivá," řekla jsem a můj hlas se zjemnil, když jsem jí přejela rukou po tváři. Jak moc jsem nenáviděla to, co se mezi námi stalo, nikdy jsem se nesnažila, aby nenáviděla svého otce. V jejích očích byl hrdinou, kterého chtěla potkat. Jen jsem nevěděla, jak to bude teď možné. Žily jsme spolu v Orlandu od jejího narození a moji rodiče nás občas navštěvovali, ale teď, vzhledem k tomu, že už uplynulo téměř pět let od mého odchodu, jsem věřila, že je čas se vrátit. Měla jsem na starosti své podniky a s tím, jak můj otec den ode dne churavěl, jsem věděla, že se o ně musím začít starat. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se v první řadě vracela. Jediný problém, který jsem měla, bylo vědomí, že Dean je hlavním partnerem. Už jen ta představa, že ho budu muset vidět na schůzi nebo setkání, mě děsila, ale věděla jsem, že už je na čase se mu postavit. Nemůžu před ním utíkat celý život, že? Lilian se mi dívala do očí a několik sekund zkoumala můj výraz, než přikývla. Často věděla, kdy mi dává zabrat a kdy ne, a věděla, že mi dává. Několik sekund se dívala na svá trička, než vytáhla to růžové, které jsem jí chtěla obléknout. Naštěstí měla na sobě bílé tílko, jinak bych se bála, že onemocní. Zvlášť s ohledem na to, že je listopad. "Chceš si vybrat kabát? Nebo budeš mamince zase dělat naschvály?" zeptala jsem se a škádlila dceru, která se zachichotala a očividně se bavila tím, co udělala. Věděla, že se většinou nedostane do problémů. Popravdě řečeno, zřídkakdy jsem přemýšlela o tom, že bych ji potrestala. V mé hlavě byla moje malá princezna a já jsem tu byla, abych ji hýčkala. Poslední, co jsem chtěla, bylo, aby se mě bála nebo chtěla být ode mě pryč. Spíš jsem ji už v mladém věku naučila, aby mi přišla a všechno mi řekla. Budu stát po jejím boku a budu ji podporovat, i když ji budu muset někdy pokárat, pokud budu vědět, že udělala něco špatného. Ale poslední, co jsem chtěla, bylo, abychom s ní měly stejný vztah jako já se svou matkou. Byl to vztah, který téměř neexistoval, a věděla jsem, že to byl jeden z důvodů, proč to Deanovi a mně nikdy nevyšlo. Ten muž mě nerespektoval, protože viděl, že moje rodina mě nerespektuje. Ten muž mě viděl jako slabou a nechtěnou, a i když bylo naše manželství zpočátku domluvené, mohli jsme se nějak domluvit, věřila jsem tomu. Ale věci se mi nějakým způsobem vymkly z rukou, když zaslechl rozhovor mezi mnou a mojí matkou, a někde hluboko v sobě jsem věděla, že nikdy nebudeme moci být jedno. Ta propast se vytvořila tu noc a to všechno kvůli té hádce. Byla to hádka, která ho poslala hledat svůj klid jinde, a na to nikdy nemůžu zapomenout. Je to něco, co bych si osobně nikdy nepřála, ale on se rozhodl neposlouchat a ona se rozhodla na mě tlačit. Obě strany mě nakonec hodně zlomily, ale nicméně jsem věděla, že se to možná stalo z nějakého důvodu, a doufala jsem, že to byl dobrý důvod, za boží milosti. "Chci tu bílou, prosím. Tu se žlutým smajlíkem," řekla a já se usmála a přikývla. Vzala jsem ji za ruku a jemně jí políbila dlaň. "Hned to bude, moje malá princezno..."