Cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných.
Ashton byl… no, prostě Ashton.
Vypadal jako chodící umělecké dílo.
Ale ne jen krásný.
Nebezpečně krásný.
Jako jeden z těch hyperrealistických 3D obrazů útesu.
Díváš se příliš dlouho a začneš cítit ten pád.
Já? Taky jsem nevypadala špatně.
Možná o něco méně andělsky než on, ale rozhodně víc než reprezentativně.
Ale poznala jsem, že to nebyl vzhled, co z
















