Cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných. Ashton byl… no, prostě Ashton. Vypadal jako chodící umělecké dílo. Ale ne jen krásný. Nebezpečně krásný. Jako jeden z těch hyperrealistických 3D obrazů útesu. Díváš se příliš dlouho a začneš cítit ten pád. Já? Taky jsem nevypadala špatně. Možná o něco méně andělsky než on, ale rozhodně víc než reprezentativně. Ale poznala jsem, že to nebyl vzhled, co z