O měsíc později jsem zahlédla Isobel, jak sama kráčí ke svému autu. Počkala jsem u kufru, přetáhla jí přes hlavu pytel, odvlekla ji za tribuny a vymlátila jí z hlavy tu její samolibost. Nikdy mě neviděla. Nikdo mě neviděl. Pak jsem to udělala znovu. A znovu. Každý týden jako na hodinkách. Pokaždé, když se ve škole objevila s modřinou nebo kulháním, jsem se pro jistotu ujistila, že mám neprůstřelné