Následujících osmačtyřicet hodin jsem srostla se svou postelí. Žádné hovory. Žádný vnější svět. Jen já, hromada přikrývek a drtivá tíha ponížení. Ta facka od Rhyse nebyla jen úder do tváře. V mnoha ohledech to byla facka celému mému životu – životu prosáklému zoufalstvím, iluzemi a patetickou touhou. Probrala mě. Donutila mě ohlédnout se zpět na všechno, co jsem kdy udělala, abych si ho všimla, na všechno, co jsem dělala pro fantazii zvanou „my“, která nikdy doopravdy neexistovala. Bůh ví, kde vůbec začít? Třeba když se mimochodem zmínil, že se mu líbí dívky s hladkými, hedvábnými vlasy. Tu noc jsem si objednala tři lahve šamponu, který kdysi vychvaloval. Na pokožce hlavy se mi udělaly pupínky. S úsměvem jsem vydržela bolest a řekla: „To je v pořádku – některé alergické reakce za to stojí.“ Nebo když mi řekl, že je příliš zaneprázdněn prací, než aby si zašel na večeři, tak jsem celou noc ponocovala, učila se péct a přinesla mu v dešti krabici pečiva. Ani neotevřel dveře – jen nechal recepční, aby mi řekla: „Příště se neobtěžujte. Nemám rád sladké.“ A pak ta noc na večírku u jeho přítele. Násilím jsem do sebe nacpala ústřice – jídlo, které nejvíc nenávidím – jen abych vypadala „ladně a příjemně“. Celou noc jsem strávila shrbená nad záchodem, zmítaná bolestí až do tří ráno. Nezeptal se, jestli jsem v pořádku. Zasmál se a řekl: „Ani nezvládneš mořské plody? To je přehnané.“ Ale to nejhorší? Tenkrát citoval repliku z Kmotra, která se mu líbila. Celou noc jsem ponocovala a četla filmové eseje, jen abych tu repliku mimochodem zmínila na večírku. Popletla jsem to. Opravil mě před všemi s posměšným úšklebkem: „Nepředstírej, že máš ráda věci, kterým zjevně nerozumíš.“ A já jsem se smála. Smála jsem se a řekla: „Máš tak dobrou paměť.“ Jaká fraška. Nikdy jsem si neuvědomila, že jsem nikdy nebyla tou osobou, kterou chtěl. Nikdy mě doopravdy neviděl. Pro něj jsem nebyla nic víc než laciná verze „dokonalé a nedotknutelné“ Katherine. Levná náhrada. Nebyla jsem ona, ale mohla jsem mu nabídnout slabou iluzi, že ji má znovu. To bylo všechno, na co jsem byla dobrá. Zabořila jsem obličej do polštáře a smála se, až jsem se třásla. Ne proto, že by to bylo vtipné – ale proto, že bolest zašla příliš hluboko na slzy. Naštěstí, poté, co mi rodiče před dvěma dny doručili své konečné ultimátum, mě už nekontaktovali. Malá část mě se ptala – zasáhl Rhys? Uvědomil si konečně, co udělal? Najednou zazvonil zvonek. A nepřestal zvonit. Celých pět minut. Zasténala jsem do polštáře. Ach bože. Sociální interakce. Vlekla jsem své vyčerpané tělo ke dveřím a otevřela je. Ivan Carlisle – moje nejlepší kamarádka a jediná osoba, která měla zákonné právo na mě křičet – stála na druhé straně s rukama v bok. Pak její oči spočinuly na mé tváři. Její výraz zamrzl. Světlo v jejích očích pohaslo. „Co se ti sakra stalo?“ „Jsem v pořádku,“ řekla jsem a snažila se znít nenuceně. Neuvěřila mi to. Natáhla se a jemně mi zastrčila pramen vlasů za ucho. Sevřela čelist. Pak – ticho. Ne ten trapný druh. Ten nebezpečný druh. Ten druh, který přichází těsně předtím, než něco vybuchne. „Kdo tě uhodil?“ „Pojď dovnitř,“ zamumlala jsem rychle a snažila se nepřitahovat pozornost sousedů. To by bylo ponižující. Ivan se nepohnula. Popadla mě za paži a promluvila skrz zaťaté zuby. „Miro. Kdo. Tě. Uhodil?“ Jakmile dveře zaklaply, zhroutila jsem se jí do náruče. Obličej zabořený do jejího svetru a během několika sekund byla látka promočená. Neucukla. Jen mě držela a její ruka kroužila klidnými, uklidňujícími kroužky po mých zádech. Nevím, jak dlouho jsem plakala. Dost dlouho na to, aby mě pálilo v krku a nos mi zrudl jako Rudolfovi. Nakonec jsem dokázala ze sebe vypravit jediné slovo. „Rhys.“ Ivan se nepohnula. Každý ve Sky City znal to jméno. Rhys Granger nebyl ten typ muže, který potřeboval rozdávat rány, aby někoho zničil. Jeden telefonát správné osobě a tvůj život by skončil. Reputace, peníze, status – měl všechno. Každý jeho krok byl promyšlený, načasovaný k dokonalosti – jako tikot Rolexek. Když se rozhodl jít do války, byl to šlechtic, který ovládal krutost jako výtvarné umění, pravděpodobně se sklenkou vyzrálé skotské v ruce. Lidé ho nazývali arogantním. Nikdo ho nikdy nenazval násilným. Proto, když Ivan zpracovala to, co jsem právě řekla, jsem prakticky slyšela, jak ozubená kola v jejím mozku protestně křičí. „To není možné,“ zamumlala si pod nos, jako by popíráním nahlas mohla nějak způsobit, že to nebude pravda. „Rhys? Tvůj Rhys? To nemohl…“ Chápala jsem to. Opravdu jsem to chápala. Rhys měl být gentleman. Zlatý chlapec. Bezchybný, elegantní, nedotknutelný dobrák. „Byl to on,“ řekla jsem tiše. Ostrě vydechla a pak mi znovu začala třít záda, tentokrát pomaleji. „Řekni mi, co se stalo.“ Polkla jsem. „Byla jsem u něj. Já, ehm… omylem jsem rozbila hrnek.“ Celé její tělo se napjalo. „Jenom hrnek?“ Přikývla jsem. Ticho. Pak sevřela čelist a řekla: „Přísahám Bohu, jestli mi řekneš, že to byl nějaký neocenitelný, ručně vyrobený, jedinečný rodinný dědictví…“ „Byl to hrnek Katherine.“ Ivanina ruka zamrzla uprostřed hlazení. Všechno se změnilo. V jednu chvíli to byla moje starostlivá nejlepší kamarádka. V další chvíli to byla žena plánující vraždu. Popadla jsem ji za zápěstí, než se mohla chopit něčeho horšího. „Mezi mnou a Rysem je konec.“ „Vážně?“ „Vážně. I kdyby se země rozpoltila ve dví a Sky City se potopilo do oceánu, nevzala bych si ho.“ To ji zastavilo před tím, aby se vyřítila ven a spáchala zabití. „Katherine. Ta jedovatá zmije…“ Ivan vyplivla to jméno, jako by jí to fyzicky ubližovalo. „Už tu ani není a pořád se jí daří ničit ti život! A tvoji rodiče? Jen tam stojí a dívají se! Přísahám, mohli by se dívat, jak ti zapaluje dům, a podali by jí sirky. To je neuvěřitelné!“ Cítila jsem se jako balónek, který někdo právě propíchl – vyfouklá, vyčerpaná. Ta až příliš známá bolest se usadila hluboko v mé hrudi. Věděla jsem, že někteří rodiče budou vždy milovat své prvorozené dítě víc. A s tím se nedalo nic dělat. „Je mi to líto, Miro.“ Ivan si sedla vedle mě a pevně mi strčila hlavu k jejímu rameni. Odtrhla jsem se a vykouzlila slabý úsměv. „Vlastně si myslím, že je to dobře. Aspoň jsem zjistila, jaký je to člověk, než jsme se vzali. Lepší teď než po slibu, ne?“ Dlouze si povzdechla a její oči se zjemnily. „Miro, víš, že bez ohledu na to, co se stane, stojím za tebou.“ V tu chvíli mi v břiše zakručelo dost hlasitě na to, aby to přerušilo ten okamžik. Hlasitě. Jako kouzelník sáhla Ivan za sebe a vytáhla tašku s jídlem s sebou, a věnovala mi pohled, který prakticky křičel: Věděla jsem, že taková budeš. Chtěla jsem ji obejmout, ale byla jsem příliš zaneprázdněná tím, že jsem jedla jako nenasytný malý goblin. Po večeři mě strčila do ložnice a odešla uklízet. Ležela jsem na posteli, zírala na strop, vyčerpaná a zahlcená. Co teď? Přes pootevřené dveře jsem ji slyšela telefonovat. Nezaznamenala jsem každé slovo, ale ty, které jsem slyšela… byly ikonické. „Hromada hoven.“ „Totální zasraný psychopat.“ „Ach, myslíš, že je to špatné? Počkej, až ti řeknu, co ten násilnický bastard doopravdy udělal…“ Pravděpodobně mluvila se Zanem Hastertonem. A na rozdíl od Rhyse by na ni Zane nikdy nevztáhl ruku. Způsob, jakým si mě Ivan tak okamžitě, tak zuřivě vybrala – bez váhání, bez otázek – mi stáhl hrdlo. Věřila mi. Nikdo jiný ne. Ale ona ano. Tohle nebyla něco, co by dělala lehkovážně. Rhyssova rodina seděla na samém vrcholu potravního řetězce – nedotknutelná. A nepochybovala jsem, že její rodiče nebudou nadšeni, když ji uvidí, jak se jim postaví. Zabalila jsem se hlouběji pod přikrývku a pomalu vydechla. Proč mě moji rodiče nemohli milovat takhle? Od té doby, co se jejich oblíbená dcera Houdiniovským způsobem dostala z jejich mistrovského plánu, jsem se stala plánem B. Ale to neznamenalo, že mi odpustili mou existenci. Buďme upřímní: jediný důvod, proč mě přestali aktivně peskovat, byl ten, že jsem se zasnoubila s Rysem. Toto malé uspořádání mě nějak povýšilo z „nenapravitelné rodinné hanby“ na „potenciální záchrannou milost“. Část důvodu, proč jsem souhlasila se zasnoubením – a vím, jak pateticky to zní – byla, že jsem si myslela, že bych konečně mohla dostat něco, co měla Katherine: střípek rodičovské náklonnosti. Drobek schválení. Ale teď, když je zasnoubení zrušené? Jsem zase postradatelná. Naposledy jsem slyšela, že balí mé věci a chystají se mě poslat do nějaké odlehlé džungle, kde strávím zbytek života spřátelením se s anakondami a káním se za své hříchy. Toho byli naprosto schopní. Zasténala jsem do polštáře. Co sakra mám teď dělat? Ledaže bych si vzala někoho mocnějšího než Rhys. Ta myšlenka byla tak absurdní, že jsem si odfrkla. Jasně. Protože miliardáři se jen tak potulují po Sky City a doufají, že si vezmou třiadvacetiletou sirotu, která nemá trpělivost s jejich blbostmi. A přesto… V mysli mi problikl obličej. Před třemi dny. Můj nový soused. Vzpomněla jsem si, docela nevhodně, že by mi nevadilo být s ním sama v jeho bytě, kde by se mnou mohl dělat všechny možné věci s označením R. Zavrtěla jsem hlavou a rychle tu myšlenku zahnala. Ani jsem neznala jeho jméno. Jen to, že má auru, která dokáže člověka rozseknout ve dví. Ne. Příliš nebezpečné. Znovu jsem zasténala. Kdybych nerozbila ten hloupý hrnek, všechno by mohlo být v pořádku. Ale nebylo. A není. A není cesty zpět. Sakra! Proč se to snažím napravit já, když jsem to ani nezkazila já?! Posadila jsem se – a bác, dveře se rozletěly. Ivan vpochodovala dovnitř. „Spaní ti jen zhorší náladu. Vstáváme a jdeme si najít ptáka, který stojí za to milovat – takového, který je lepší než Rhysův.“ COŽE?! Zatímco jsem zírala, už mě převlékla do nového oblečení. A jen tak jsme vyrazily do nejexkluzivnějšího klubu ve Sky City – pouze pro členy.