Žena na mě zírala a pak mi vytrhla džus. „Díky, slečno Vanceová.“ „V pohodě,“ řekla jsem a ušklíbla se, chytila Yvaine za ruku a odtáhla ji pryč. Za námi hovor utichl. Yvaine zasyčela: „Tvůj pohled jí právě obarvil kůži o padesát odstínů tmavší.“ Zachichotala jsem se. „Znám ten typ. Rádi pomlouvají za zády, ale když se jim podíváš do očí, zvlášť na veřejnosti, ztuhnou jako rampouch.“ Zamířily jsme