Carterova ruka se pomalu pohybuje po mých zádech. „Hej, co se děje, sluníčko? Nechceš, abych ti to říkal znovu, dobře; budu ti to říkat každou noc, až usneš. To jsem dělal minulý víkend. Myslím, že bych to mohl udělat znovu, jestli to opravdu chceš.“ „Ne.“ Pořád pláču. Super. Spíš už to je nářek, abych byla upřímná. „Ne?“ Palcem mi přejede po spodním rtu. „Jestli je to moc brzy, jestli nejsi připr