PRVNÍ ZKUŠENOSTI STOJÍ ZA HOVNO CARTER Když se k ní přisunu, sálá z jejího těla neskutečné teplo a já to přičítám ruměnci, který jí ještě zdobí tváře – jedinému prozrazujícímu znamení, že si uvědomuje, jak blízko u ní stojím. Nemůže to nevědět, ale sakra dobře se tváří, jako by neměla tušení, že tady stojím a předstírám zájem o reklamu v televizi. Je to jedna z těch reklam SPCA se Sarah McLachlan a hromadou roztomilých štěňátek a vypadá to, že ji zabíjí, aby se na to dál dívala. Jeden pohled na to maličké stvoření mi ji zařazuje do typu žen, které u toho brečí. Vím to, protože moje máma a sestra brečí pokaždé. Minulý rok mi sestra ukradla kreditku a darovala patnáct set babek. S brouknutím se sesunu na stoličku vedle ní a když roztáhnu nohy, stehno se jí dotkne. Snaží se ze všech sil, aby se to nestalo, ale její pohled pomalu sklouzne k tomu spojení a myslím, že je neuvěřitelné, že se může začervenat ještě víc, než už je. Sleduji, jak se ta rubínově červená horkost šíří po jejích tvářích, zatímco se znovu soustředí na televizi. Nevím, jakou hru hraje, ale jsem v tom. Můžu se na ni dívat celý zatracený den. Položím loket na bar a bradu do pěsti, s úmyslem studovat její nádherný obličej déle, než jsem kdy studoval cokoliv. Dlouhé, husté řasy rámují hezké oči, teplé a široké, jako šálek espressa. Jemný poprašek pih se rozprostírá po jejích lícních kostech a dolů po nose, stejně tak jemný jako zbytek její osoby, a její vykrojené rty, namalované třešňově červenou a zahnuté dolů v okrajích, ukazují dokonalé zamračení. Je to škoda; vypadaly by neuvěřitelně obtočené kolem mého— „Co?“ Mé obočí se zvedne nad jejím kousavým tónem, ostrým sklonem jejích očí, když na mě zírá. Její řasy se zachvějí, když se její oči na okamžik zavřou, a ona vypustí tichý povzdech přes rty, jako by potřebovala chvilku, aby se vzpamatovala. „Omlouvám se,“ omlouvá se po chvíli a vrtí se na sedadle. „Nechtěla jsem být hrubá. Mohu ti s něčím pomoct?“ Zvednu si pití k rtům. „Ne.“ Otočí se mým směrem a odstrčí má kolena svými. „Ne? Přišel jsi sem, abys na mě zíral?“ „V podstatě.“ Všímám si hlubokého výstřihu jejího krajkového černého topu a všímám si jejího zvedajícího se hrudníku. Kriste, je neuvěřitelná. V mém hrudníku narůstá arogance, když zjistím, že si mě taky prohlíží. „Můžu ti koupit drink?“ Trhne sebou na sedadle, příliš ztracená v hodnocení mě, ale rychle se vzpamatuje s lehkým zavrtěním hlavy. Myslím, že je to spíš pro ni samotnou, ne pro mě. „Ne, děkuji.“ Přiloží si pivo k ústům a dá si další dlouhý lok, jazyk vykoukne, aby olízl kapku jantarové tekutiny, která se jí drží na horním rtu, když se odtáhne. „Už jeden mám.“ „Až dopiješ tenhle, pak.“ Což bude asi za deset sekund, jakým způsobem to do sebe kope. „Můžu si kupovat vlastní drinky,“ odsekne, než tiše dodá, „ale děkuju,“ jako by to vymazalo bolest jejího tónu. Její prsty bubnují do dřeva, zatímco dál usrkává, oči bloudí po baru, jako bych mohl zmizet, když se na mě nepodívá, a nejsem si jistý proč, ale usmívám se. „Nenaznačoval jsem, že nemůžeš. Prostě jsem myslel, že bych ti rád jeden koupil a seděl tady vedle tebe, zatímco ho budeš pít.“ „Správně, ale to už děláš,“ poukazuje a naklání hlavu na stranu, když si mě prohlíží s tak zdravou dávkou podezření, že jsem připraven přiznat se ke zločinu, který jsem ani nespáchal. Z hrdla mi vyklouzne chichotání spolu se slovem sakra. Musí nevědět, kdo jsem. „Jak znáš Caru?“ „Je to moje nejlepší kamarádka,“ odpoví chladně, jako by radši byla kdekoliv jinde, než aby tady seděla a mluvila se mnou. Aha, ta nepolapitelná nejlepší kamarádka. Teď vím, proč mi Emmett řekl, abych se držel dál. Otočí se na stoličce a skenuje bar, hledá Caru, hádám. Pokud ne, tak se prostě snaží na mě nedívat. Kamkoliv, jen ne na mě, podle toho, jak její oči přejíždějí přes mé rameno, kolem tvaru mého těla. „Vážně? Škoda, že jsme se nepotkali už dřív, co? Cara si tě nechávala jen pro sebe.“ Zvednu dva prsty na barmana a pak ukážu na sklenici mé nové kamarádky. „Jak se jmenuješ?“ Jsem si docela jistý, že mi to Cara už řekla, ale tehdy mi to bylo jedno. Teď mi to vadí. Vypustí opatrný výdech, když se před ní objeví její nové pivo. Vím, že má ráda pivo, takže mi asi opravdu nechce věnovat svůj čas. Jen mě to víc láká. „Nemusel jsi to dělat,“ zamumlá, „ale děkuju.“ Odolávám nutkání se smát, protože si nemyslím, že by mi to přineslo nějaké plusové body. Ta vnitřní bitva, kterou vede – zaseknutá někde mezi tím, jestli mi seřvat hlavu a být zdvořilá – je zábavné sledovat. A pořád čekám na její jméno, tak tady tiše sedím, usrkávám pivo, protože jsem si jistý, že řeknu něco hloupého a pokazím to, když teď otevřu pusu. Bylo mi řečeno, že mi chybí filtr, který má většina obyčejných lidí. Ale já nejsem obyčejný; jsem Carter Beckett. Další povzdech, jako by se smířila s tím, že nevstanu a neodejdu jen proto, že se snadno nevzdává. Nerad jí to říkám, ale nikdy jsem nechtěl zůstat na místě tak moc jako teď. „Olivia.“ To jméno se jemně vznese přes prostor mezi námi a já tiše zabroukám, když si ho převaluji v hlavě a zkouším si ho tam nejprve. „Rád tě poznávám, Olivie. Za to pivo mi můžeš poděkovat později, jestli chceš.“ Mrknu a roztáhnu nohy doširoka, abych se pohodlně usadil. Její hnědé oči sklouznou dolů a sledují ten pohyb a ona si odfrkne. Myslím, že si přede mnou nikdy žádná holka neodfrkla. Je to zvláštně… roztomilé? „Radši bych si celou tvář zahrabala do hory sněhu venku.“ Další lok, než zvedne sklenici na znamení. „Nechám si ten drink, prostě proto, že vím, že je škoda plýtvat dobrým pivem, a ty přijmeš tu ústní poděkování, které jsem ti dala před minutou.“ Oooh, myslím, že se mi líbí. Hrát si s ohněm je vždycky zábava, a čím víc hraju, tím víc si uvědomuju, že Emmett měl – troufám si říct – pravdu. Vypadá to, že mě tady čeká hodně práce. Jsem připravený na výzvu. Bůh ví, že už je to dlouhá zatracená doba, co jsem musel pracovat na tom, abych někoho dostal do postele. Nerad bych nechal všechny své talenty přijít vniveč a nedokážu si představit někoho, kdo by si to úsilí zasloužil víc než ta drzá brunetka, která se na mě ještě pořád mračí. „Ty nevíš, kdo jsem, že ne?“ Oliviiny tmavé oči skenují můj obličej přes okraj její sklenice. „Věř mi,“ začne pomalu, s nádechem pobavení v hlase, když se ke mně nakloní, „já vím přesně, kdo jsi.“ „A kdo to je, miláčku?“ „Carter Beckett.“ Nejsem si jistý, jestli jsem někdy slyšel ta dvě jména vyslovena tak prostě, a nevím, jestli se mám durdit, nebo smát tomu, jak se odvrátí, aby soustředila svou pozornost zpět na televizi, jako by jí bylo úplně jedno, kdo jsem. „Kapitán Vancouver Vipers. A to ‚miláčku‘ si můžeš strčit do prdele.“