Lachlan „Rozvod?“ opakovala jsem tupě. Ztuhla jsem v šoku z tvrdého výrazu v Ameliiných očích. Byl to pohled, který jsem za naše tři roky manželství nikdy předtím neviděla. Vždycky se na mě dívala bezmocně a s láskou a zkroušeností, která mě tak dráždila a z níž mi naskakovala husí kůže. Poslední věc, kterou bych kdy čekala, bylo, že mi dnes večer doručí rozvodové papíry moje žena. Všechno, co jsem udělal, mělo za cíl, aby se v tomhle manželství cítila mizerně, ale věděla o podmínkách v manželské smlouvě, kterou zařídil můj zesnulý otec. Neměla nárok na jediný dolar z mých peněz, pokud by se se mnou rozvedla, ledaže by mi dala dědice. Zatím to byla pořád ta samá neplodná žena jako od prvního dne. Amelia nebyla moje první, druhá, ani stotřetí volba pro manželku. Vždycky jsem plánoval skončit s Cassie. Ale můj otec, ten manipulativní bastard, mi zkroutil ruce až do hrobu a naložil mi na krk tuhle ženskou frašku. „Ano,“ řekla pomalu a nejistě vykročila vpřed, aby položila mírně pomačkaný papír na stůl. Zamračila jsem se na něj a přemýšlela, jak dlouho ho už má. „Nemůžu uvěřit, že jsem s tebou promarnila tři roky manželství a nemám z toho nic,“ zavrčela jsem vztekle. Nelíbilo se mi, že má v rukávu poslední trumf. Chtěla jsem být ten, kdo nakonec najde cestu z tohohle vězení a odkopne ji. Možná to bylo moje ego, ale tohle se mi nelíbilo. Ani trochu. „T-to samé se dá říct o mně,“ vykoktala. Vždycky se kurva zakoktávala. Amelii by se dalo nejlépe popsat jako myš. Byla malá, bázlivá a bezcenná. Vzala si mě s úmyslem utratit moje miliardy, ale bohužel pro ni jsem byl chytřejší, než čekala. S její mdlou blond hřívou, nevýraznýma očima a bledou pletí. Vždycky chodila v nepadnoucím oblečení a nebyla vysoká, štíhlá a s dlouhýma nohama jako Cassie. Místo toho byla obtloustlá a trapná. „Podepiš to, Lachie,“ zavrněla mi Cassie do ucha. „To jsme vždycky chtěli. Konečně se zbavíme tý mrchy.“ Nemusela mi to říkat dvakrát. Vytáhla jsem své plnicí pero, podepsala to a hodila jí to. Sehnula se na podlahu, aby to zvedla, a s posledním skleslým pohledem vykulhala ven jako žebračka. „Konečně!“ zajásala Cassie a pozvedla sklenici na přípitek: „Zbavili jsme se jí. Konečně si užijeme trochu opravdové zábavy a ty si přestaneš hrát na nedostupného.“ Zasmála jsem se, ale ve skutečnosti jsem myslela na Amelii. Co jí dalo tu odvahu se se mnou rozvést? Potkala někoho jiného? „Nebo se pro mě možná nesnažíš tak, jak si myslíš.“ Zasmála se: „Nemusím se pro tebe snažit. Jsi můj. Vždycky jsi byl můj. Nikdy jsi nepatřil tý odporný věci.“ „To si piš,“ řekla jsem Cassie s úšklebkem. Poté, co Cassie odešla a řekla mi, že si do zítřka sbalí všechny věci a nastěhuje se, jsem spěchal do Ameliina pokoje a nevím, co jsem čekal, ale prázdnota toho pokoje mě šokovala. Okamžitě jsem zavolal hospodyni, vrátnému a svému řidiči. „Kde je moje žena?“ vyštěkla jsem. „Odešla před dvěma hodinami,“ řekl strážný zmateně. „Jo, odvezl jsem ji k jejím rodičům,“ dodal můj řidič. Propustila jsem je a zavolala jejímu otci. „Haló,“ řekla jsem okamžitě: „Za patnáct minut tam budu pro Amelii.“ „O čem to mluvíš?“ zeptal se její otec ospale a zmateně: „Proč by tu měla být Amelia?“ „Můj řidič říkal, že ji před dvěma hodinami vysadil u vašeho domu,“ zavrčela jsem. „Můžu tě ujistit, že tu nikdo nebyl, natož moje dcera. Neříkej mi, že jsi ztratil vlastní ženu?“ zeptal se s posměšným pobavením, které mi lezlo na nervy. Okamžitě jsem zavěsila a odhodila telefon. Pokud jde o mě, Amelia neměla ve městě žádné přátele a nikdy neopustila dům, takže jsem si byla jistá, že nepotkala nikoho nového, o kom bych nevěděla. Jen seděla doma a jedla, dokud nebyla tlustá a beztvará, nikdy nemyslela na to, aby se udržovala fit, abych ji mohl brát na akce. Je dobře, že byla Cassie vždycky tak laskavá a chodila se mnou na akce jako doprovod. Také neměla žádné peníze, o to jsem se postarala, takže nemohla odjet daleko. Zavolala jsem svému soukromému detektivovi a on to zvedl na první zazvonění. Za ty peníze, co jsem mu platila, jsem to očekávala. „Pane?“ „Moje žena je pohřešovaná. Chci, abys ji našel do dvou hodin. Ještě neodešla daleko, ale chci se ujistit, že neopustí město. Chci ji zpátky tady, teď!“ „Znáte jména jejích přátel? Můžeme začít tam,“ zeptal se. Jak jsem měl znát jména jejích přátel? Nebyla jsem si ani jistá, jestli má nějaké skutečné přátele. Byla příliš ubohá na to, aby si někoho udržela. „Neplatím ti všechny ty peníze za to, abys mi kladl otázky. Dělej svou zasranou práci.“ Zavěsila jsem se vztekem. Měla jsem být ráda, že je pryč, tak proč mě to sakra štvalo? Otočila jsem se zpět k jejímu prázdnému pokoji a zamračila se. Nebyl tam vůbec žádný důkaz, že tu někdo žil tři roky, a najednou mi to přišlo divné. Nebyl tam žádný důkaz, že Amelia v tomhle domě vůbec bydlela. Zrovna když jsem se chystala vyjít z jejího pokoje, něco mi padlo do oka na posteli. Přistoupila jsem k posteli a se znechucením jsem zvedla ten bílý plast. Několik okamžiků jsem na něj tupě zírala. Ty dvě růžové čárky na mě zíraly zpět a posmívaly se mi. Moje žena mi lhala do očí, když říkala, že z našich tří let manželství nemá nic. Utekla jako zloděj v noci a já udělám všechno, co je v mé moci, abych ji našla a své dítě, které roste v jejím lůně.