Lachlan. Stále mě to bolelo a trápilo. Nechápal jsem, jak mě mohla porazit v mé vlastní hře. Chvílemi jsem to málem vzdal. Myslím, že potřebuju terapii. „Nevidím jediný důvod, proč bys měl pořád hledat tu ubohou mrchu. Nestojí ti za ten stres, Lachie, nestojí to za to. No tak." Cassandřina slova mi začínala lézt na nervy. Nevím proč, ale prostě mě to iritovalo. V tuhle chvíli se mi s nikým nechce mluvit. Byl jsem odhodlaný ji přivést zpátky domů. Kdyby odešla sama, ani bych se nehnul, možná jen trochu, ale ona odešla s mým zatraceným dítětem! S mým pokračováním, pro Boha živého! V žádném případě nenechám, aby to takhle dopadlo, nikdy. „Poslouchej, Cassie, nech mě prosím tě teď na pokoji, nemá pro mě smysl, že mě pořád uháníš k smrti, nech mě prosím tě přemýšlet!" Poprvé jsem na Cassii vyjel. Její výraz se okamžitě změnil. Neměl jsem na ni tak křičet, i když si to sama způsobila. Teď potřebuju řešení a ne nějaké city, ušklíbl jsem se. „Lachie, nenuť mě, abych se cítila, že se na mě zlobíš... Proč nejsi šťastný? Proč ještě potřebuješ Amélii? Mluv se mnou, Lachie, jen se mnou mluv." Proboha! Jestli mě takhle bude dál otravovat, tak je to jasný signál. Co jí sakra je? „Cassie, jsem si jistý, že nemáš tušení, jaké to je, když tě porazí ve tvé vlastní hře, a proto jsi tak v klidu a nepřemýšlíš o tom." Zazvonil mi telefon. Volá mi zatracený tchán. Co sakra chce a proč volá teď? "Haló," řekl jsem ostře. "Ahoj Lachlane, co je nového? Slyšel jsi o ní něco?" Ten stařík si snad myslí zadkem? Tvoje zatracená dcera opustila můj dům, Bůh ví kam, a ty čekáš, že budu vědět, kde je. Snažil jsem se nebýt hrubý. "Nerozumím ti, pane. Vaše dcera, Amélie, včera večer opustila dům a od té doby jsem ji neviděl, a proto jsem volal už dřív." Snažit se udržet emoce na uzdě je herkulovský úkol. Bylo to opravdu otravné. Snažil jsem se na něj po telefonu nezvyšovat hlas. "Dobře, ale jak je možné, že opustila tvůj dům bez předchozího upozornění a ty ani nevíš, kde by mohla být?" V tu chvíli jsem to začínal ztrácet. Co tím myslí, že nevím, kde by mohla být? Přemýšlí ten stařík vůbec? "Pane, už jsem to říkal a opakuju to znova. Nemám tušení, kde je vaše dcera, a navíc včera večer opustila dům bez zatraceného upozornění. Je to tak těžké pochopit?" Tentokrát už jsem toho měl dost. Je toho na mě moc. Proč se chová tak necitlivě? Nemůžeš mu to sice vyčítat, mluvíš o celém člověku, a proto musíš být až příliš zvědavý, ale tohle je moc, příliš moc. "Takže chceš..." Nečekal jsem, až dořekne poslední větu. Okamžitě jsem zavěsil. Nemůžu v tom rozhovoru pokračovat, než udělám nějakou hloupost. Nesnesu, aby mě někdo brzdil, když se snažím, aby bylo všechno jasné. „Lachie, začínáš se moc strachovat. Pojď si sednout." Cassandra se chová rozumně poprvé po delší době. Celé ráno mě jenom uhání. Aspoň je teď ohleduplná. "No, sedl bych si. Ne dokud nemám to, co chci. Tohle nemůžu snést, za nic na světě." Ulevilo se jí. Jsem si jistý, že je připravená na to, co se píše na zdi, jasně chápe, že nemám náladu na žádné její neodbytné otázky. Dál jsem kontroloval telefon, přejížděl jsem ze strany na stranu a hledal zprávy, které by mi sdělily, kde je. Pořád jsem chodil sem a tam a rozhodl jsem se znovu zavolat svému detektivovi. „Co je nového? Viděl jsi něco podezřelého?" Byl jsem zvědavý, co je nového, bez ohledu na časový rámec. Všechno, co jsem chtěl, bylo najít Amélii a donutit ji zaplatit za ten stres, který mi způsobila. „Pane, horečně jsem hledal. Nemůžu nic najít, pane. Kdybyste mi mohl dát ještě trochu času, pane." Ještě trochu času! Co si ten hloupý povaleč myslí, že dělám se všemi těmi penězi? Co je s ním? Proč prostě nenajde způsob, jak tuhle malou práci, kterou jsem mu dal, vyřešit? Tohle je zatím nejvyšší úroveň neschopnosti, jakou jsem za dlouhou dobu viděl. "Poslouchej, tohle není vůbec vtipné. Buď ji uvidím, nebo přijdeš o práci, už se tě nebudu ptát." Kdybych měl propustit všechny své zaměstnance, abych Amélii přivedl zpátky, byl bych připravený to udělat. Nikdy mi na ní vlastně nezáleželo, mým jablkem sváru je rostoucí plod a nic víc. To je přesně ta hnací síla, která stojí za mým úsilím ji najít. Buď ji uvidím, nebo nic. „Pane, k tomu to ještě nedošlo. Abych byl upřímný, myslím, že existuje způsob, jak to obejít, a čím dřív, tím líp. Kdybychom našli nějaký odkaz na ni, pak je to z poloviny hotovo. Co myslíte, pane?" Co ten chlap sakra říká? Vypadám snad jako vtip? "Poslouchej, nedám ti víc než dvacet čtyři hodin na to, abys udělal to, o co jsem tě žádal už od včerejšího večera, víš, co máš dělat a jak to máš dělat. Neměl bych tě učit tvou práci."