Amélie, „Ty jsi vzhůru!“ zvolal někdo s táhlým jižanským přízvukem. Pomalu jsem otevřela oči, dezorientovaná a zmatená. Kde to jsem? Stěny byly obyčejně bílé a zaplavené ostrým světlem. Zamračila jsem se a snažila se pochopit, co se děje. „Kde to jsem?“ zeptala jsem se chraplavě. „Chudinko,“ odpověděl ten přízvuk. „Jsi v marylandské nemocnici.“ Opatrně jsem otočila hlavu a uviděla sestru, jak se na mě ustaraně dívá. Bolelo mě celé tělo, ale hlava mi připadala, jako by do ní někdo vší silou bušil kladivem. „Co se stalo? Proč jsem tady?“ „Nepamatuješ si?“ Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, jak utíkám z Malloryovic domu a můj manžel křičí moje jméno. Pamatovala jsem si, jak jsem byla vyděšená a zděšená svými činy. Všechno potom bylo jen velká mlha. „Vběhla jsi do ulice a srazilo tě projíždějící kolo. Máš štěstí, že to kolo jelo pomalu a ty ses nezabila,“ napomenula mě sestra jemně. „Co jsi to vyváděla?“ Přemýšlela jsem o tom, že musím utíkat tak rychle, jak jen můžu, než mě manžel chytí a uškrtí k smrti. „Kde mám telefon? Potřebuju zavolat.“ Zamračila se: „Myslím, že potřebuješ hlavně odpočívat.“ „Ne, ty nechápeš,“ vyštěkla jsem, „můj manžel bude mít strach.“ Neměla jsem tušení, kolik je hodin nebo jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale věděla jsem, že Lachlan nebude mít radost, že jsem zmizela jako pára nad hrncem. „Dobře,“ řekla, „ale jestli tě ten hovor rozruší, okamžitě ho ukončím.“ Spěšně jsem přikývla a ona se otočila, aby vyhrabala můj telefon z plastového sáčku, než mi ho podala. Nebyla jsem si jistá, jestli můj telefon neutrpěl nějakou škodu, protože byl tak plný prasklin, že jsem nemohla poznat, jestli k nim nepřibyla další. Důležité bylo, že stále fungoval. Motá se mi hlava a chvíli mi trvalo, než moje prsty dokázaly vyťukat Lachlanovo číslo. Hovor několikrát zazvonil, než to zvedl s roztržitým: „Haló?“ „Já-ehm- to jsem já,“ řekla jsem opatrně. „Kdo?“ Hrubě jsem polkla a cítila, jak mám vyschlo v krku: „Tady Amelia. Tvoje žena.“ Cítila jsem na sobě zmatený pohled sestry, ale odmítla jsem se na ni podívat. „Amelie? Kde sakra jsi byla? Radši hned přijď domů,“ řekl rozzlobeně, „nemůžu uvěřit, že jsi mě takhle ztrapnila. A ještě k tomu před mojí rodinou. Budeš čelit následkům svého iracionálního jednání.“ Trhla jsem sebou: „M-měla jsem nehodu,“ vysvětlila jsem, „byla jsem v bezvědomí a-a právě jsem se probudila a-“ „Šetři si vysvětlení. To mě nezajímá,“ řekl. Zaslechla jsem v pozadí Cassandřin hlas a moje ruce se sevřely kolem plastu telefonu, přemýšlela jsem, kde je. „B-budu brzy doma,“ řekla jsem. „Kéž bys při té nehodě umřela. Aspoň bych se tě navždy zbavil. Nejsi nic jiného než skvrna na mém jméně a na jméně mojí rodiny.“ S hrůzou jsem se nadechla, bylo to poprvé, co Lachlan tak jasně vyjádřil svou nenávist ke mně. Věděla jsem, že mě nenávidí, ale nemyslela jsem si, že to dospělo do té míry, že by mi přál smrt. Jak mohl být tak krutý? „T-ty to tak nemyslíš. Miluji tě, Lachlane.“ „Až to příště řekneš, nebude se ti líbit moje reakce,“ řekl chladně a šokoval mě. „Promiň,“ spěchala jsem říct, ale už zavěsil, nestaral se o mě a o mé omluvy. Z očí mi začaly téct slzy a mé tělo se třáslo při dalším odmítnutí od mého manžela. Byla jsem tak ztracená ve své sklíčenosti, že když se mě sestra lehce dotkla na paži, trhla jsem sebou, polekaná. „To jsem jen já, paní,“ řekla lehce. „Paní,“ opravila jsem ji reflexivně, „jsem paní Malloryová.“ Podívala se ode mě na telefon v mé ruce s pochybnostmi: „Předpokládám, že ten hovor byl vašemu manželovi.“ „Ano, no a?“ řekla jsem obranářsky. Podívala se na mě s něčím, co se až příliš blížilo lítosti, a to se mi nelíbilo: „Tak by se manželé ke svým manželkám chovat neměli.“ „Ty o Lachlanovi a mně nic nechápeš,“ řekla jsem rozzlobeně, „byl do toho v podstatě donucen stejně jako já. Je naštvaný, jak se dalo čekat, jen potřebuje čas, aby si-“ Okamžitě mi skočila do řeči: „Nezajímá mě, že si tu budeš vylévat srdíčko nebo poslouchat, jak obhajuješ toho muže, který tě právě rozplakal. Jen ti řeknu, že tam venku existuje život, který tě udělá mnohem šťastnější a naplněnější.“ Zlostně jsem na ni zírala: „Jsi sestra nebo poradce pro vztahy?“ Překvapeně rozšířila oči: „Nechtěla jsem překročit mez.“ „Můžu odejít?“ zeptala jsem se místo toho a rychle změnila téma. Už jsem nechtěla mluvit o svém manželství. Bylo to mnohem komplikovanější, než si myslela. Milovala jsem Lachlana celým svým srdcem a nakonec si moje láska najde cestu k němu a on uvidí, že jsme si byli souzeni. „Je vhodné, abys tu pár dní zůstala, zvlášť vzhledem k tvé domácí situaci. Máš pár modřin a málem jsi umřela, proboha.“ Prohlédla jsem si své modřiny a usoudila, že to nic není. Lachlan si potrpěl na to, abych nespala mimo domov, a nechtěla jsem si způsobit jeho hněv. Musela jsem jít a omluvit se za ten nepořádek, který jsem udělala na jeho rodinné večeři, a doufat, že mi odpustí. „Ráda bych mluvila s lékařem, který má službu, prosím,“ řekla jsem kamenně. „Potřebuješ odpočívat a nějaký čas se uzdravit od-“ začala sestra, ale rychle jsem ji přerušila. „Ráda bych viděla lékaře,“ zopakovala jsem. Povzdychla si, popadla kus papíru, napsala na něj své číslo a podala mi ho: „Zavolej mi, kdykoli budeš chtít. Vždycky tu budu, abych ti pomohla. Věř nebo ne, ale záleží mi na tobě a na tvém miminku –“ Zatočila se mi hlava a s otevřenou pusou jsem na ni zírala: „Jaké miminko?“ Překvapeně se na mě podívala: „Omlouvám se, myslela jsem, že to víš. Jsi ve čtvrtém týdnu těhotenství, paní Malloryová.“ Mohla jsem na ni jen překvapeně zamrkat, jak mi ta slova dopadala do mozku. Po všech těch letech budu mít Lachlanovo dítě!