Amélie „Lachlane, mám dobrou zprávu, jsem těhotná. Ne – to je moc nudné,“ zamumlala jsem si pro sebe, jak jsem vzrušeně spěchala do domu. Nemohla jsem se dočkat, až svému manželovi sdělím tu radostnou novinu. Bylo to to jediné, po čem toužil od začátku našeho manželství. To jediné, v co doufal. Věřila jsem, že nám to pomůže se sblížit a konečně zahojit tu propast mezi námi. Ale co když mi neuvěří? Ta myšlenka mě okamžitě zastavila, ale existovalo snadné řešení. Mohla bych si teď udělat rychlý těhotenský test, abych mu to mohla říct s důkazem. Okamžitě jsem spěchala do svého pokoje, vyhrabala jednu ze sad a postupovala podle pokynů, a pak jsem šla hledat Lachlana. Ale jakmile jsem vzrušeně vtrhla do domácí pracovny, srdce mi kleslo až do žaludku při pohledu, který se mi naskytl. Můj manžel seděl na svém velkém koženém křesle a na opěrce křesla nebyl nikdo jiný než Cassie. Ztuhla jsem šokem, když její ruce pomalu rozepínaly knoflíky na jeho košili a šeptaly mu hedvábná slova, zatímco on vypadal naprosto okouzleně. Musela jsem vydat zvuk překvapení, protože se jejich hlavy náhle unisono trhly, aby se na mě podívaly s různou mírou podráždění. „Amélie, co tady děláš?“ štěkl na mě rozzlobeně. Udělala jsem krok dál dovnitř, snažila jsem se udržet svůj úsměv a ignorovat jejich blízkost. Koneckonců, jakmile Lachlanovi řeknu tu dobrou zprávu, už nebude tuhle fiflenu potřebovat. Zavrávorala jsem, když jsem příliš zatížila svůj pohmožděný kotník. „Zlato, vypadáš jako z popelnice,“ otřásla se Cassie, „Je tohle vůbec způsob, jak se ukázat před mužem, jako je Lachlan?“ Podívala jsem se na sebe a všimla jsem si svých pomačkaných a ušpiněných zelených šatů. Věděla jsem, že moje vlasy pravděpodobně vypadají jako ptačí hnízdo a můj make-up musel být rozmazaný k nepoznání. „Omlouvám se, jenže jdu z nemocnice-“ „Měla jsi tam zůstat,“ řekl Lachlan bezvýrazně. „Propustili mě,“ řekla jsem mu. „Vidíš, s čím se musím vypořádávat?“ otočil se k Cassie, „Nikdo mě nemůže vinit za to, jak jsem v tomhle manželství nešťastný, když se objeví jako něco, co bylo vyhrabáno z popelnice.“ „Omlouvám se,“ řekla jsem spěšně. Zdálo se, že se v tomhle manželství neustále omlouvám, ale na konci tunelu svítala naděje, že se všechno změní, „Půjdu se rychle osprchovat a převléknout.“ „Nejdřív nám přines sklenku vína,“ nařídil Lachlan. „Jak nezdvořilé od tebe, že se ani neobtěžuješ obsloužit svého hosta.“ řekla Cassie posměšně. „Nikdo tě vůbec nevychoval, nebo tě vychovali vlci?“ „Odpusťte mi. Jenže jsem trochu dezorientovaná z té nehody.“ „Jak dlouho budeš tu nehodu používat jako výmluvu?“ protočila očima, „Věř tomu nebo ne, nejsi první, kdo měl nehodu. Pokud si doktor myslel, že jsi dost v pořádku na to, aby tě propustili, pak jsi stoprocentně v pořádku. Udělej, co Lachlan nařídil, a nenech nás čekat.“ Uspěchaně jsem odešla splnit přání svého manžela. V kuchyni jsem narazila na hospodyni a ta na mě šokovaně zírala. „Paní Malloryová!“ zalapala Greta po dechu, „Vypadáte hrozně. Co se vám stalo?“ „Měla jsem malou nehodu, ale jsem v pořádku.“ „Ne, nejste,“ trvala na svém, „Měla byste si jít lehnout a nechat se prohlédnout rodinou.“ „Jen vezmu láhev vína pro Lachlana a jeho hosta a pak si lehnu.“ „Jeho hosta,“ řekla s pečlivě prázdným výrazem, „Dovolte mi, abych jim ten nápoj donesla.“ „To je v pořádku, Greta,“ usmála jsem se na ni vděčně, „Nejsem invalidní. Jsem víc než schopná. A můj manžel opravdu nemá rád, když deleguji své povinnosti. Už tak dělám v domě tak málo.“ Popadla jsem láhev a sklenice a šla jsem obsloužit Lachlana a Cassie. Měla jsem pocit, jako bych se vznášela ve vzduchu kvůli té dobré zprávě, která se hrozila vyvalit z mých úst. Nemohla jsem uvěřit, že na mě konečně zasvítilo štěstí. Brzy budu mít malého chlapce s Lachlanovými pohlednými rysy, který bude pobíhat po domě. Ta sladká myšlenka mi vehnala slzy do očí, které jsem rychle zamrkala. Nikdo mě už nikdy nebude nazývat neplodnou. Vejdu do kanceláře a opatrně položila sklenice na stůl. Zrovna když jsem chtěla odejít, Lachlan mě zastavil. „Kdo má ty nápoje nalévat?“ zeptal se tvrdým hlasem, „Nerozumíš konceptu hostitelky?“ „Nemůžeš jí to vyčítat,“ chlácholila Cassie, „Je to nemanželská dcera bez pevných kořenů. Neměla matku, která by ji tyhle věci naučila.“ Polkla jsem své ponížení a svůj protest, s námahou jsem odzátkovala láhev, za což jsem si vysloužila posměšné ušklíbnutí od Cassie, a pak jsem ji nalila do dvou sklenic. „Je to všechno?“ zeptala jsem se tichým hlasem. „Ne.“ řekl Lachlan, „Chci, abys se dnes večer vystěhovala z domu. Cassie se nastěhuje a bude jí vadit tvoje přítomnost.“ „Cože!“ zalapala jsem po dechu v šoku, pohled mi lítal mezi nimi, „Kam chceš, abych šla? Nemám kam jít.“ „Nevidím, jak by to byla moje věc.“ Padla jsem před nimi na kolena, ruce sepjaté k sobě, „Prosím, musíš to zvážit. Moje nevlastní matka mě už v domě nechce a nemám žádné přátele.“ Cassie se zasmála, „Nedivím se, že nemáš žádné přátele.“ „Prosím, manželi.“ „Kdo je tvůj manžel?“ zařval Lachlan a postavil se na nohy. „Nejsem tvůj manžel a chci, abys odešla, než zavolám ochranku. Možná se s tebou nemůžu rozvést kvůli pravidlům, která můj otec stanovil před svou smrtí, ale to neznamená, že se musím dál vypořádávat s tvojí přítomností.“ „Tolik mě nenávidíš?“ „Jsi ta nejhorší věc, která se mi kdy stala, a každý den, když se probudím, si přeju, abys nikdy neexistovala.“ Jeho hlas byl jako kulka, která prostřelila růžové brýle, které jsem měla nasazené po celou dobu tohohle mizerného manželství. Myslela jsem si, že mě jednoho dne Lachlan začne milovat, ale teď jsem viděla, že to všechno byl jen sen. Zalkla jsem se vzlykem a vstala na nohy. Pak jsem sáhla po své tašce a po papíru, který jsem všude nosila po celé týdny, a udělala to, co jsem měla udělat už před lety. Podívala jsem se na Lachlana očima, které musely vyjadřovat vratké odhodlání: „Chci rozvod.“