Po zdánlivě nekonečné cestě konečně sanitka dorazila do nemocnice. Mary byla bledá jako stěna a v bezvědomí. Jeden ze záchranářů prohlásil: „Ztratila strašně moc krve. Doufejme, že se s tím ještě dá něco dělat.“ Druhý dodal: „Musíme. Je tak mladá, nemůže takhle skončit.“ „Nechápu, co se jí honilo hlavou, že si chtěla vzít život. Vždyť je tak mladá,“ podotkl jeden z lékařů. Zatímco se o ni lékaři snažili, Mary ve svém podvědomí sváděla boj s úplně jinou realitou. Opět se jí vracela ta samá děsivá noční můra. Mary se ocitla uvězněná v obrovském sídle, sama, s břichem napjatým k prasknutí – viditelně těhotná. S pláčem a v naprostém zoufalství prosila, aby ji pustili. Vedle ní stála Emma a snažila se ji utěšit. „Madam, prosím, uklidněte se. To malé by si to nemělo odnést!“ „Emmo, já chci jen pryč. Prosím, jen se odsud dostat. Proč mě tu Maximus zamkl? Chci pryč! On mě sem lstí vlákal. Chce mi ukrást dítě.“ „Madam, pán vás chce jen chránit. Jeho žena by vám mohla ublížit. Proto jste tady. Nechce, abyste se zranila. Zkuste se, prosím, uklidnit.“ „Ne, Emmo, on mi chce vzít dítě a pak se mě zbavit. Jak jsem mohla být tak naivní a nechat se nachytat do jeho pasti?“ Náhle, jako ve špatném filmu, se scéna přesunula do jiného okamžiku jejího života. Její dítě se právě narodilo a Maximus ho něžně držel v náručí. Mary ležela vyčerpaná, s tváří zalitou slzami. „Prosím, Maximu, nemůžeš mi ji vzít. Je to moje dcera!“ „Je i moje! A pro ni bude nejlepší vyrůstat v internátní škole. Už nejsi moje žena. Jaký život bys jí mohla nabídnout?“ „To se tě netýká! Nemůžeš mi vzít dceru! Máš syna!“ Maximus se ani nepohnul a už se chystal dítě odnést. Ale Mary v sobě sebrala poslední zbytky sil a rozbila mu o hlavu lampu, která ho srazila v bezvědomí k zemi. Popadla své dítě a dala se na útěk. Odpoledne bylo sychravé a ona vyběhla ven bosa, jen v kabátě, do kterého zabalila děťátko. Využila zmatku a uprchla ze sídla. Scéna se opět změnila a s každou změnou cítila palčivou bolest na hrudi, jako by se jí něco snažilo vyrvat duši z těla. Pálilo ji to jako živý oheň. Tentokrát se probudila pod mostem. Byla špinavá, promrzlá na kost, v náručí tiskla své dítě a snažila se ho nakojit. Strávila dlouhé týdny na ulici, žebrala o almužnu. Hlad a vyčerpání ji sžíraly a dítě neustále plakalo. Byla tak unavená, že nakonec usnula, s dítětem v náručí, aby ho ochránila před zimou. Pláč ustal. Náhle se Mary probudila a s hrůzou zjistila, že její dítě už nepláče. V panice se na něj podívala. Dětská tvářička byla bledá jako křída a rty zmodralé. Mary s ním zatřásla, snažila se ho probudit, ale dítě nereagovalo. Její dcera zemřela hlady a zimou. Zoufalý výkřik se rozlehl do ticha, ale v tom mrazivém odpoledni jí nikdo nepřišel na pomoc. Mary usedavě plakala, obviňovala se, tloukla se do tváře a prosila, aby to všechno byl jen zlý sen, ze kterého se brzy probudí. „Odpusť mi, moje sladká holčičko! Moc mě to mrzí! Nedokázala jsem se o tebe postarat. Podívej se na mě – já se nedokážu postarat ani sama o sebe! Odpusť mi!“ S hrůzou sledovala tu scénu a prosila, aby to byl jen zlý sen. „Prosím, Bože, ať je to jen noční můra! Prosím!“ Při těch slovech znovu pocítila, jak ji něco táhne a pálí na hrudi. Náhle začala vnímat záblesk světla. „Probuďte se! Prosím, probuďte se! Nesmíte umřít!“ naléhal primář. Konečně se na monitoru opět objevila Maryina srdeční aktivita. „Pane doktore, pacientka má puls. Zvládli jsme to!“ „Rychle, musíme pokračovat v ošetřování jejích ran. Ještě nemůžeme slavit.“ Doktor Xavier, primář, si všiml slzy, která dívce stékala po tváři. Byl z toho zmatený. Jak se někdo tak mladý mohl rozhodnout ukončit svůj život? Nedokázal pochopit, že by k tomu mohla mít dostatečně silný důvod. Mezitím před pohotovostí netrpělivě čekaly Emma a Catherine. „Emmo, s naší rodinou jsi pracovala dlouhá léta. Proto jsem tě požádala, abys zůstala s Maximem, když se oženil. Věděla jsem, že se o něj a o Mary dobře postaráš. Tak mi řekni, co se stalo?“ „Paní Catherine, nejsem si jistá. Včera Mary odešla s deskami plnými dokumentů. Řekla, že je nese Maximovi, protože je zřejmě zapomněl. Později ji Matthew přivezl zpátky a ona se zamkla ve svém pokoji. V noci se pán vrátil domů a poslal mě pryč. Zůstal s ní sám a já už jsem s tím nemohla nic dělat. Dnes se hrozně pohádali, křičeli na sebe a ona po něm chtěla rozvod.“ „Cože?!“ Catherine zalapala po dechu. „Ten nevděčný Maximus musel něco provést, že Mary takhle reagovala.“ V tom okamžiku v dálce zahlédla blížící se vysokou a impozantní postavu. „Maxime, ty rozmazlený fracku! Tvoji rodiče tě takhle nevychovali. Co jsi to provedl Mary?“ „Babi, myslím, že teď není vhodná chvíle na hádky!“ odsekl Maximus podrážděně. „Ty nevychovaný spratku! Je to moje chyba, že jsem tě tolik rozmazlovala. Jakmile se Mary probere, půjde bydlet ke mně. A o tom se nehodlám bavit.“ Zatímco Catherine peskovala Maxima, z pohotovosti vyšel primář s jednou ze sester. „Jste příbuzní slečny Prestonové?“ zeptala se sestra. „Jsem její manžel,“ odpověděl Maximus vážným tónem. „Pane, vaše žena ztratila velké množství krve. Museli jsme jí dát transfuzi. Má vzácnou krevní skupinu, ale podařilo se nám ji zachránit. Stále je na jednotce intenzivní péče. Jedna z ran, které si způsobila, zasáhla velkou žílu, a to způsobilo ty komplikace. Ještě pár minut a bylo by po ní,“ řekl primář s tónem, ve kterém se mísil hněv s obavami. Maximus zbledl jako stěna a ve tváři se mu zračilo zděšení. Dnes ráno sice vypadala rozrušeně, ale nikdy by ho nenapadlo, že by to mohlo zajít tak daleko. Bodavá bolest výčitek mu sevřela žaludek, výčitek za to, čemu byla svědkem v jeho pracovně. Uvědomil si, že na ni možná vyvíjel příliš velký tlak. Nikdy se doopravdy nezajímal o pocity své ženy. Vždycky mu říkala, že ho miluje, a každý den mu připomínala, jak moc ho zbožňuje. „Pane, i když se její stav zlepší, bude nutné ji neustále sledovat. Tentokrát se jí to nepovedlo, ale to neznamená, že to nezkusí znovu,“ upozornil ho primář vážně. „Co tím chcete říct?“ zeptal se Maximus podrážděně. „Musíte pochopit, co ji vedlo k pokusu o sebevraždu. Nesmíte to ignorovat. Tentokrát se nám ji podařilo zachránit, ale lidé, kteří prožili takto traumatickou událost, se o to často pokoušejí znovu, dokud se jim to nepodaří.“ Maxima ta slova naprosto ochromila. „Jak to mohla Mary udělat? Nebyl jsem na ni příliš tvrdý?“ „Ty jsi nevděčník! Stydím se, že jsem tvoje babička! Jak jsi mohl Mary dohnat až k takovému zoufalství? Už jsem ti to řekla, jakmile se odsud dostane, půjde bydlet ke mně. A jestli tě bude chtít opustit, nebudu jí v tom bránit!“ rozkřikla se Catherine.