Zatímco Maximus, Emma a Catherine čekali v soukromém pokoji na zprávy o Mariině stavu, Catherine se nemohla ubránit vzpomínce, jak ta dívka před pěti lety vstoupila do jejich životů. Většinu z toho Maximus vůbec netušil. Mary bylo sedmnáct, když ji osud náhle donutil opustit rodnou zem. Dědeček Albert jí zavolal do školy a požádal ji o schůzku po vyučování. Catherine si živě vybavovala, jak Albertovi radila, aby zmizeli beze slova… -Vzpomínka- Albert zavolal do školy a požádal Mary, aby na něj za deset minut počkala u vchodu. Když otevřel dveře auta, spatřil svou vnučku. A ona uviděla muže, který byl vždycky její oporou, teď s tváří zkřivenou bolestí a starostí. „Rychle, Mary, nasedej! Musíme okamžitě pryč…“ „Dědo, co se děje? Vždyť mám věci ve škole…“ „Na tom teď nezáleží. Pojď!“ Neměla na vybranou. V duchu si říkala: *Regina mi věci sbalí a odpoledne přinese domů.* Auto zastavilo u hangáru a řidič je požádal o telefony. „Pane, slečno, potřebuji vaše mobilní telefony a všechno, co se dá sledovat.“ „Jen mu to dej, miláčku,“ pobídl ji Albert. „Dědo?“ zeptala se Mary s náznakem strachu v hlase. „Zlato, je toho tolik, co bych ti chtěl vysvětlit, ale teď na to není čas. Povím ti to později, ale prosím, dej mu ty věci.“ Mary bez váhání odevzdala svůj telefon. Byla to jediná věc, kterou u sebe měla. Žádné náhradní oblečení, jen školní uniforma a medailonek s fotografiemi její matky a babičky. Řidič předal telefony další osobě a pokračovali dál. Mary zaujal řidičův přízvuk. Nebyl odsud, to bylo jasné, ale nedokázala určit, odkud pochází. Nakonec auto zastavilo u hangáru, kde spatřili soukromé letadlo. „Pane, musíte okamžitě nastoupit. Dál už nemůžu. Někdo vás vyzvedne, až dorazíte na místo určení.“ „Moc vám děkuji, mladý muži! Vím, jak moc riskujete. Budu vám navždy vděčný.“ „Není zač. Je to naše práce a povinnost.“ Jakmile se usadili v letadle, Mary se rozklepala kolena a orosil ji studený pot. Nechápala, co se děje. Jen tušila, že se jedná o něco vážného. „Posaď se a připoutej se, drahoušku. Brzy startujeme.“ „Dědo, kam letíme? A proč takhle prcháme? Nemáme s sebou nic.“ Z reproduktorů se ozval hlas kapitána: „Prosím, zaujměte svá místa a připoutejte se. Za pět minut startujeme.“ Jakmile se vznesli do vzduchu, Albert se mírně uvolnil. Jeho výraz se zjemnil a čelist povolila. „Tak dobře, teď ti můžu říct, co se děje, má milá.“ „Co se děje, dědo?“ „Tvůj otec se spojil se starým rodinným přítelem, aby rozšířili stavební firmu. Ten přítel ale hraje nečistě a podvádí spoustu obchodníků. Jsem majitel a zákonný zástupce, takže na mě vydali zatykač. Zabavili nám majetek. Tvůj otec a teta Camilla už taky opustili zemi a brzy se s nimi setkáme.“ „Ale… kam letíme?“ „Nevím, zlato. Neměl jsem na vybranou. Brzy ti bude osmnáct a tenhle problém by se dotkl i tebe. Proto jsem požádal o laskavost staré rodinné přátele. Neznáš je, ale jsou to lidé, na které se dá spolehnout, a ti nám pomohli dostat se ze země.“ „Dědo, nechci, aby se ti něco stalo. Je mi jedno, co nám vezmou. Chci jen, abys zůstal se mnou.“ „Neboj se, drahoušku. Kousek po kousku se z toho dostaneme. Náš rodinný právník zůstal, aby očistil naše jméno a našel toho, kdo nás do tohohle svinstva zatáhl.“ Po více než dvanácti hodinách letu se pod nimi začaly objevovat zelené kopce, majestátní hory a smaragdově zelená jezera. „Pane, slečno, přistáváme. Prosím, připoutejte se,“ oznámil kapitán. Po přistání už na ně čekalo auto. Albert začal hovořit valentijsky a Mary si uvědomila, že muži v Hesperii mluvili se stejným přízvukem. Dorazili do Valentie. „Pojď, drahoušku, nasedej! Čekají na nás!“ „Ano, dědo!“ Cestou do neznáma pozorovala zelená pole, malebné uličky a domky s květinami v oknech. Místo jako by se zastavilo v čase. Náhle se před nimi objevil obrovský zámek. Byla ohromená – nikdy nic takového neviděla. Auto vjelo na pozemek a u hlavních dveří už stála starší dáma s tváří prozářenou radostí. „Ach, Alberte, vítejte!“ Žena mluvila valentijsky a Mary rozuměla jen pozdravu. Byla překvapená, jak plynně dědeček hovoří. „Drahá, seznam se s paní Catherine Palmerovou!“ „Ale…“ „Můžeš mluvit hesperijsky, ona ti rozumí.“ „Dobře, dobrý den, paní Catherine!“ „Jaká krásná dívka! Celá matka!“ „Znala jste ji?“ „Jen z fotografií, dítě moje, jen z fotografií. Už jsem moc stará na cestování a nikdy jsem neměla tu příležitost, ale tvoje babička mi posílala fotky.“ „To jsem nevěděla!“ „Ach, my jsme staré přítelkyně. Naše přátelství sahá až do třicátých let.“ „Páni!“ „Ano, moji rodiče vděčí tvým prarodičům za hodně. Většina toho, co tady vidíš, vznikla díky tvým prarodičům. Ale dost už bylo povídání, na to bude čas později. Teď by ses měla osvěžit a připravit na večeři.“ „Děkuji vám, paní! Moc děkuji!“ „Pokoje máte tady a tady. Alberte, myslím, že v tom pokoji mám ještě nějaké oblečení po mém zesnulém manželovi. Vezmi si, co potřebuješ. Problém bude s Mary – pro ni žádné oblečení nemám. Moji vnuci jsou dost vysocí, takže by ti jejich oblečení nebylo, ale zítra ráno vyrazíme na nákupy.“ Mary vstoupila do svého pokoje. Byl obrovský a temný, v noci musel působit děsivě. Z okna se otevíral výhled do zahrad. *Aspoň něco pozitivního. Zítra, za denního světla, to bude vypadat jinak,* pomyslela si. „Pojďte na večeři! Jídlo je vynikající!“ „Děkuji, Catherine! Moc děkujeme za pohostinnost!“ Mary jedla mlčky. Paní Catherine sice mluvila hesperijsky, ale dávala přednost valentijštině, takže pro ni bylo obtížné rozumět rozhovoru mezi dědečkem a jejich novou známou. Po večeři Mary políbila dědečka na tvář a odešla do svého pokoje odpočívat. „Děkuji, paní Palmerová! Půjdu spát.“ „Dobrou noc, drahoušku! Odpočiň si. Zítra je nový den!“