Po večeři se Catherine a Albert odebrali do pracovny, aby prodiskutovali tíživou situaci. „Alberte, prostudovala jsem podklady od tvého právníka. Bohužel, nemám dobré zprávy. Tvůj údajný společník utekl s miliony a navíc si znepřátelil jednu z nejvlivnějších rodin v zemi, což nám značně komplikuje situaci.“ „Co navrhuješ? Už mi toho moc nezbylo. Mám se snad jít udat a mít to za sebou?“ „Ne, Alberte, to ti rozhodně neradím. Faktem je, že dokud nenajdeme toho pravého viníka, nemůžeme toho moc dělat.“ „Takže, co mi doporučuješ?“ „Analyzovala jsem všechny možnosti a zbývá nám jen jedna, ale ta se ti líbit nebude.“ „Jaká?“ „Naše rodina vlastní několik nemovitostí, které nejsou oficiálně vedené. Napadlo mě, že by ses mohl ukrýt tam, alespoň do té doby, než se nám podaří tvého společníka vypátrat. Jakmile zjistí, že jsi opustil zemi, půjdou po tobě jako po uzeném. Nejsem si jistá, co všechno vědí o tvém napojení na nás.“ „Takže navrhuješ, abychom se ukryli v jedné z vašich nemovitostí?“ „Myslím, že nejdůležitější je teď tvé bezpečí a bezpečí tvé rodiny. Dokážu tě ochránit, ale nechci zbytečně riskovat.“ „Chápu to a vím, že ti způsobuju spoustu problémů. A taky vím, že tím, že nám pomáháš, se vystavuješ nebezpečí.“ „To není tak hrozné. Moje rodina se umí postarat sama o sebe, ale ty, drahý příteli, ty mi děláš starosti. Tvá vnučka mi dělá starosti. Tvé děti jsou v bezpečí, ale tebe i ji musíme dostat do bezpečí.“ „Nikdy by mě nenapadlo, že se ocitnu v takovéhle situaci.“ „Alberte, teď už nemá smysl naříkat. Jestli tě odsud chceme dostat, musíme to udělat ještě dnes.“ „Rozumím, ale potřebuju se tě na něco zeptat.“ Během jejich rozhovoru Albert horečně přemýšlel. Bylo mu jedno, jestli ho zatknou nebo jestli přijdou o všechno. Nejvíc ho trápilo a děsilo, že by se Mary mohla dostat do problémů, nebo dokonce skončit ve vězení za něco, co neudělala. „Potřebuju, abys ses postarala o mou vnučku.“ „Cože? Jak to myslíš?“ „Mary je ještě moc mladá a už takhle ji ten útěk z domova vyděsil. Ani jsem jí nedopřál se rozloučit s mámou na hřbitově. Nechci, aby si prožívala další šoky, abychom se museli neustále stěhovat a skrývat.“ „Rozumím! Víš, že se o ni ráda postarám, ale… bude s tím souhlasit?“ „Vím, že nebude! Ale nemáme na vybranou. Její otec ji odjakživa vinil ze smrti její matky a nikdy se na ni nepodíval vlídně. Jsem její jediná opora, ale i ty moje děti. A i když se rozhodly špatně, nemůžu je nechat na holičkách.“ „Já vím, Alberte, a naprosto chápu, co říkáš! Neboj se! Bude tady se mnou v dobrých rukou. Víš, jak moc jsem si přála dceru, ale osud mi to nedopřál. A teď mi dáváš příležitost mít vnučku. Postarám se o ni z celého srdce. Udělám všechno pro to, aby tady byla v bezpečí a nic jí nechybělo.“ „Já vím, že se postaráš! Jsi jediná osoba, které věřím, i když jsme se tolik let neviděli.“ „Přesně tak to bude, drahý příteli!“ Protože už nebylo co řešit, Catherine zavolala služebnictvo, aby Alberta odvedli do bezpečí, ale nejdřív mu dovolila se v tichosti rozloučit se svou vnučkou. Vešel do Maryina pokoje, nechal jí tam dopis a lehce ji políbil na tvář. Pak se otočil a s těžkým srdcem odešel vstříc nejisté budoucnosti. Druhý den ráno se Mary probudila, když jí sluneční paprsek pronikl skrz závěsy a dopadl na tvář. S překvapením zjistila, že vedle ní leží nějaký papír. Zvědavě otevřela oči a spatřila obálku se svým jménem. Rozlepila ji a začala číst. [Moje drahá holčičko, vím, že tohle není zrovna ideální způsob, jak se s tebou rozloučit, ale taky vím, že kdybych ti to řekl osobně, držela by ses mě jako klíště a nepustila bys mě. Situace se vyvíjí špatně a nechci, abys se se mnou musela stěhovat z místa na místo. Proto jsem požádal Catherine, aby se o tebe postarala. Vím, že to udělá s láskou a péčí. Nikdy neměla dceru, takže pro ni budeš jako vlastní. Buď na ni hodná, tak jako ona bude hodná na tebe. Miluju tě, holčičko moje. Miluju tě od chvíle, kdy jsem tě poprvé držel v náručí, od té doby, co tě babička nosila v náručí do postele, abys byla v teple, místo abys spala v postýlce. Jsi a vždycky budeš moje malá holčička. Až se situace uklidní, přijedu si pro tebe a pojedeme, kam se nám zachce. Splníme si všechny tvoje bláznivé teenagerské sny. Věř mi, že bych radši nechal práci za sebou a cestoval s tebou po světě, než abych tě nutil tohle všechno podstupovat. Doufám, že se brzy ozvu. Poslouchej Catherine a dej na její rady; tvoje bezpečnost je teď nejdůležitější. Doufám, že tě brzy uvidím, moje drahá holčičko. S láskou, Tvůj dědeček.] Když Mary dočetla dopis, po tvářích se jí kutálely slzy. Raději by se s ním rozloučila osobně, než prostřednictvím dopisu. Ale taky věděla, že by se ho pokusila propašovat s sebou. Jak stálo v dopise, nelhal. Jen si neuvědomovala, jak vážné problémy její rodina má. Byla to jen sedmnáctiletá dívka, která se najednou ocitla na cizím místě, s cizími lidmi a dokonce ani nemluvila jejich jazykem.