Náhle ho zaplavil příval hlubokého smutku a sevřel se mu dech. Vzpomněl si, jak ho ještě před pár týdny čekala v obýváku s rozzářeným úsměvem a volala: „Maxi, večeře je na stole! Pojď, posaď se a dáme si do nosu!" Už jen pohled na její šťastný úsměv ho dokázal uklidnit. Ta večeře v sobě měla cosi výjimečného, hřejivého. „Pamatuješ si, co je dneska za den?" „Ne," odsekl Maximus ledově a ostře. „Je