Náhle ho zaplavil příval hlubokého smutku a sevřel se mu dech. Vzpomněl si, jak ho ještě před pár týdny čekala v obýváku s rozzářeným úsměvem a volala: „Maxi, večeře je na stole! Pojď, posaď se a dáme si do nosu!"
Už jen pohled na její šťastný úsměv ho dokázal uklidnit. Ta večeře v sobě měla cosi výjimečného, hřejivého.
„Pamatuješ si, co je dneska za den?"
„Ne," odsekl Maximus ledově a ostře.
„Je
