ARIIN POHLED Na několik vteřin oněmím, jeho slova mě zasáhnou jako parní válec. Čekám. Čekám, že v jeho tvrdých očích zahlédnu lítost nad těmi krutými slovy, ale nic takového se nestane. Zuřivě na mě hledí a rozzlobeně mu plápolají nozdry. „Adame, jak jsi mi to mohl říct?" vydechnu a pohledem sklouznu k Sophii, která se krčí za jeho vysokou, svalnatou postavou. „Přímo před ní?" „Protože je to pravda!" zařve znovu a já sebou trhnu, až mi vyklouzne tiché, bezmocné zasténání. Adam na mě nikdy nekřičel. A i když mě strašně bolí přiznat si, že má pravdu, nikdy mi to neřekl do očí. Nikdy jsem si nemyslela, že by to udělal. Vždycky jsem to věděla, ale slyšet to od něj tak bolí. Je to jako by mi do srdce zabodávaly tisíce jehel a já vykrvácela v nesnesitelné bolesti. Frustrovaně si projede prsty vlasy. Vypadá, jako by se mi raději vyhnul. A když už si myslím, že je po všem, pokračuje a zraňuje mě dál. „Nebyla jsi nic víc než obyčejná sekretářka, která se mi vetřela do života. Kdybys mě té noci nenutila, nic z toho by se nestalo! Tahle svatba by se nikdy nekonala, a ty to víš." Vytahuje na mě minulost. Naši minulost. Tu noc, která pro mě znamenala všechno, ale pro něj zjevně nic neznamená. Polykám jeden hlt za druhým, dokud nemám hrdlo a ústa suché jako troud. Nesmím brečet. Ne, nesmím vypadat slabě. Ne před Adamem a už vůbec ne před Sophií, takže slzy držím na uzdě a prosím je, ať se vrátí zpátky, než mi stečou po tvářích. „Nikdy jsem se ti nevnutila, Adame. Proč mi nevěříš?" Dokážu ze sebe vypravit, ale on zvedne ruku, ať už mlčím, a já sklapnu pusu. „Nestůj tady a nesnaž se tvářit jako neviňátko, Ario, protože to máš hodně daleko od reality. Jen jsem řekl pravdu a je mi jedno, jestli ji nedokážeš strávit." Pronese a upřeně se mi zadívá do očí. „Ať se to, co se stalo dneska, už neopakuje. Drž se svého místa a nebudu mít důvod s tebou takhle mluvit. Rozumíš?" Zdůrazní každé slovo svého varování a otočí se mi zády dřív, než stačím otevřít pusu a cokoliv říct. „Jsi v pořádku?" Nemůžu uvěřit, jak dokáže změnit tón z tvrdého na starostlivý, když se začne starat o Sophii. Sophia se zašklebí a já zatnu ruce v pěst. Její výraz jasně říká, že v pořádku není. „Ta káva byla horká a myslím, že budu muset do nemocnice, aby mi nezůstala jizva," píská tiše. Podívám se na své vlastní tělo, které je tou kávou taky polité. Nebyla tak horká, aby mi způsobila popáleniny, ale Adam jí uvěří okamžitě. Přitáhne si ji do náruče a mě zaleje vlna ledového studu. „Odvezu tě. Počkej tady, vezmu klíče," řekne a odtáhne se, spěchá ke stolu, popadne klíče od auta a vrací se k ní. Sebere jí kabelku a vyvede ji ven. Vypadá to, že se navzájem v sobě ztratili a úplně zapomněli na mou existenci. Nechají mě stát uprostřed místnosti samotnou. Obklopí mě ticho a já se propadám do svých myšlenek a olizuju si rány, které mi způsobil svými slovy. Dodnes jsem Adama nedokázala přesvědčit, že jsem ho tenkrát nenutila. Stále si myslí, že jsem ho omámila, abych se s ním vyspala, když jsme byli před třemi lety na večeři s jeho rodinou. Nikdy nezapomenu na ten výraz znechucení a šoku v jeho tváři, když jsme se ráno probudili v jedné posteli. Od té doby jsem věděla, že mě Adam nikdy nebude milovat, ale i tak jsem doufala. S ubíhajícími roky moje naděje pohasíná a jediný, kdo mě v tom všem podporuje, je jeho dědeček. Povzdechnu si, vrátím se do kanceláře a vezmu telefon. Vyvalím oči, když vidím, že mi celou dobu, co jsem byla u Adama, někdo neustále volal. Hrůza, která mě zachvacuje, pramení z toho, že poznávám číslo nemocnice. Okamžitě volám zpátky a srdce mi divoce buší. Zvednou to po druhém zazvonění. „Paní Millerová, snažili jsme se vás zastihnout celé odpoledne!" ozve se ženský hlas. „Proč? Děje se něco? Je moje babička v pořádku?" ptám se a spěchám se slovy, protože mě naplňuje hrůza a panika. „Musíte přijet do nemocnice, vaše babička..." Nedoposlouchám ji. Vyběhnu z pokoje a zavolám si taxi, ať mě odveze do nemocnice. Jdu rovnou na její pokoj, ale prostěradla a deky jsou úhledně složené a postel je prázdná. Ještě větší panika. Ještě větší hrůza. „Kde je moje babička?" zeptám se. „Kde je?" Sestřička, která uklízí pokoj, se na mě podívá lítostivým pohledem, z kterého se mi zvedne žaludek. „Je mi líto, paní Millerová, ale vaše babička zemřela před deseti minutami a převezli ji do márnice. Je mi to moc líto," řekne. Svět se mi zastaví a já nevím, jak dokážu dojít do márnice, kam mě sestra vede. Zastaví se u dveří a ukáže na mou babičku, která leží na stole přikrytá bílým prostěradlem od hlavy až k patě. S roztřesenýma nohama dojdu k posteli a v momentě, kdy strhnu prostěradlo a spatřím její bledou tvář, propuknu v hlasitý pláč. Přeju si, abych se mohla vrátit o měsíc zpátky a zabránit té nehodě, kvůli které se dostala do takového stavu. Té nehodě, která mi vzala mou jedinou rodinu. „Babi..." vydechnu zlomeným hlasem a natáhnu se k její ruce. Je ledová, bez života. Z očí mi začnou proudem téct slzy, když si vzpomenu, jak hřály, když mi držely obličej. „Promiň... moc promiň," vzlykám a pevně ji držím za ruku. Nenávidím se za to, že jsem s ní nebyla v jejích posledních chvílích. Měla jsem tam být, ale byla jsem moc zaneprázdněná tím, abych si udržela své místo v životě svého manžela. Do pokoje vejde sestra a řekne: „Chtěla, abychom vám tohle dali." Otřu si slzy a popotáhnu, když si od ní vezmu klíčenku. Nedokážu si představit, proč by mi babička měla dát na rozloučenou zrovna klíčenku, ale je mi to jedno. Její studené ruce mě vrátily zpátky do reality. Babička je mrtvá. Svezu se k zemi a pláču, mumlám a prosím ji, ať se ke mně vrátí. „Ario." Ozve se za mnou Adamův hlas. Jsem překvapená a zároveň se mi uleví, že je tady. Asi mu zavolali z nemocnice a zastavil se, když už tu byl se Sophií. Sophia stojí v místnosti s námi, ale nevšímám si jí. Soustředím se na Adama, protože ho potřebuju. Potřebuju, aby mě někdo objal a řekl mi, že bude všechno v pořádku. „Adame," vzlyknu, dojdu k němu a bez váhání ho obejmu. Hned ztuhne, ale já ho nepustím. Potřebuju jeho teplo. Potřebuju ho, protože je to to jediné, co mi zbylo, a nesnesla bych, kdybych ho ztratila taky. Čekám, že mě odstrčí, ale to se nestane. Neobjímá mě zpátky, ale v tuhle chvíli mi to je jedno. Neovladatelně vzlykám. Slzy mi pomalu vysychají, popotáhnu a pustím ho. Odkašle si, vytáhne telefon a řekne: „Zavolám, ať začnou chystat pohřeb." Otočí se a Sophia jde za ním. Nemůžu snést, že se ke mně otočí zády a odejde. Chytnu ho za ruku. „Zůstaň," vydechnu slabě a bezmocně, ale kašlu na to. „Prosím, nechoď. Zůstaň se mnou," prosím ho. Adam otevře ústa, aby něco řekl, ale v tom nás oba ohluší pronikavý výkřik. Otočíme se a vidíme Sophii, jak se krčí a drží se za břicho. Adam k ní přiskočí a mé srdce se propadne ještě hlouběji. „Sophie, jsi v pořádku?" ptá se starostlivě. Zavrtí hlavou. „Už dlouho ti chci něco říct, ale nevěděla jsem, jak na to," řekne a drží se za břicho. Dívá se přímo na mě. „Co se děje?" zeptá se Adam, stále znepokojený. „Adame... já... jsem těhotná."