ARIIN POHLED Babiččin pohřeb se koná v pochmurný den, což mě naplňuje hlubokou nelibostí. Dlouho jsem studovala předpověď počasí, abych pro ten den vybrala to nejlepší datum. Mělo být slunečno, zářivě, jako byla ona sama. A teď tu stojím u jejího hrobu, obklopená mraky, které jen umocňují tu tíseň a beznaděj, jež se mi usadila v žaludku od jejího skonu. Cítím se podvedená. Vyplakala jsem už tolik slz, že mi žádné nezbyly. Proto ty tmavé brýle. Ne proto, aby ladily s mými černými šaty, ale aby zakryly ty červené, opuchlé oči. Kolem ostatních hrobů se potuluje pár lidí, aby uctili památku svých blízkých. U každého hrobu stojí alespoň dva – páry se drží za ruce, rodiny se utěšují, dokonce i církevní procesí. Ale já jsem tu sama. Nikdo, kdo by mě objal a řekl, že bude líp. Nikdo se na babiččin pohřeb neobtěžoval přijít. Až teď, když odešla, si uvědomuju, jak moc jsem vlastně sama. Ta myšlenka mě bodá do srdce, které už tak krvácí. Snažím se zahnat ty hrůzné události posledních dní, a když se mi to konečně podaří, soustředím se na ni. Na zarámované fotografii u náhrobku se usmívá. Vzpomínka na ni mi vhání slzy do očí, ale já se přesto usměju. "Ario, moje holčičko, nemrač se pořád, nebo budeš mít vrásky jako já dřív, než se naděješ!" říkávala a prsty mi roztahovala koutky úst do úsměvu. Babička byla plná života. Vyprávěla mi příběhy, hlavně o mém narození a o tom, jak hned, jak mě poprvé spatřila, věděla, že z mě vyroste krásná a úžasná žena. Svěřovala jsem se jí se vším a mluvit s ní o manželství bylo to jediné, co mě drželo nad vodou. Nevím, co bych bez ní dělala. Zase se mi derou slzy do očí. Sundám si brýle a otřu si je, než mi začnou stékat po tvářích. Slíbila jsem si, že už nebudu plakat. Ona by to tak nechtěla. Popotáhnu a začnu k jejímu hrobu ukládat věci, které jsem s sebou přinesla: tulipány, její nejoblíbenější květiny, broskve, její nejoblíbenější ovoce, a nakonec i pár bonbónů. Babička milovala sladké a nikdy mě neposlouchala, když jsem jí říkala, že v jejím věku už by je jíst neměla. "V nebi žádné sladkosti nejsou, Ario. Tak si musím užít, co můžu, než si mě ten nahoře povolá," říkávala a už si cpala do pusy další bonbón. O "tom nahoře" a "tam nahoře" mluvila, jako by na den své smrti byla připravená. Už to nemůžu vydržet. Rozpláču se a padnu na kolena u jejího hrobu. Konečně mi dochází, že je opravdu pryč. "Měla jsem ti dovolit sníst všechny sladkosti na světě. Měla jsem tam s tebou být, když jsi umírala. Měla jsem tě držet za ruku a říct ti, že bude líp. Já…" Hlas se mi zlomí. Hluboká lítost a slzy mě dusí a nemůžu souvisle mluvit. Už mě nenapadá, co bych řekla, a tak jen pláču. Vzlykám tak silně, až se mi třese celé tělo. Slyším kroky. Blíží se ke mně někdo sebevědomý. Cítím za sebou přítomnost, která přeruší můj pláč. Srdce mi buší a v hrudi mi plane naděje. Ten člověk mi položí ruku na rameno. Otočím se a čekám, že uvidím Adama, ale moje naděje se rozplyne, když zjistím, že je to Adamův strýc, Regis. "Regisi," řeknu, popotáhnu a rychle si utřu slzy. "Tady," podá mi kapesník, nacpe mi ho do ruky a sevře mi kolem něj prsty, než stačím cokoliv říct. Sotva slyšitelně poděkuju a otřu si slzy do kapesníku, který voní po něm. "Přijel jsem, jakmile jsem se to dozvěděl. Je mi líto tvé babičky, Ario," řekne upřímným a laskavým hlasem. Regis ke mně byl vždycky milý, i když jsem byla jen sekretářka. Kdykoliv přišel navštívit synovce do kanceláře, zastavil se, pozdravil mě a s úsměvem mi podal plechovku s kávou. Jenže pár dní před svatbou odjel studovat do zahraničí a vrátil se teprve nedávno. Vidím ho poprvé od jeho návratu. Z jeho laskavého pohledu cítím, že kdyby tu byl, měla bych v něm dalšího spojence, stejně jako v Adamově dědečkovi. "Nemusel jsi," odpovím tiše, snažím se zamaskovat, jak moc pro mě znamená, že tu se mnou aspoň někdo je. Regis se rozhlédne, jako by něco hledal, a pak se zamračí, když se naše pohledy znovu setkají. "Jsi tu sama? Kde je sakra Adam?" zeptá se trochu tvrději. Zrudnu rozpaky. Regis se teprve vrátil a pravděpodobně ještě nic neví. Ale já o tom mluvit nechci. Vynutím si úsměv a začnu balit ty hromady věcí, co jsem babičce na pohřeb nakoupila. Regis se ke mně mlčky přidá. Vděčně si povzdechnu, že se na nic neptá. Všechno mi bere z ruky, než stačím protestovat. "Přijela jsi autem?" zeptá se a já zavrtím hlavou. Přijela jsem taxíkem. "Tak pojď, pojedeme mým autem," řekne a jde přede mnou. Nemám na vybranou, musím ho následovat. Už jsme skoro u východu z hřbitova, když na parkovací místo vedle Regisova auta zajede auto. Je mi povědomé. Chvíli váhám, komu patří, a pak z něj vystoupí Adam. Dívá se přímo na mě a jde ke mně. První, čeho si všimnu, je jeho královsky modrý oblek. V hrudi mi začíná vřít hněv. Jak si to mohl obléct? Je to hrubá neúcta k babičce. Nemůžu dopustit, aby ji někdo zneuctíval, ani po smrti. Je jasné, že přijel z práce. Žádné překvapení. Bylo by bývalo lepší, kdyby vůbec nepřijel. Pohled na něj mě jen rozčiluje. Poslední tři dny, od té scény v nemocnici, se mi vyhýbal. Tři dny od chvíle, kdy Sofie oznámila, že je těhotná, a tím mi zbořila celý svět. Nemusí mi nikdo říkat, čí dítě čeká. Když teď kráčí ke mně, necítím nic než odpor. "Už je po všem? Sakra, ztratil jsem pojem o čase," řekne a pak se otočí ke strýci a s úsměvem, který mi obrací žaludek, mu poděkuje: "Děkuju, že jsi tu s ní byl, strýčku." Regis si jen založí ruce na prsou a mlčky na synovce zírá. "Nechceš nám vysvětlit, proč jsi dorazil až teď?" zeptá se ho. I já se na Adama otočím a založím si ruce. "Ano, Adame. Řekni mi, co bylo důležitější než pohřeb mé babičky?" Odpověď znám, ale chci ji slyšet z jeho úst, abych ho mohla nenávidět ještě víc. "Opravdu jsem tu chtěl být, Ario, ale víš…" Odmlčí se a prohrábne si vlasy. "Musel jsem být se Sofií." To jméno mě dorazí. Ta žena, kvůli které jsem nemohla být s babičkou v jejích posledních chvílích. "Takže jsi přijel až sem jen proto, abys mi řekl, že jsi byl s tou ženskou, se kterou jsi spal a kterou jsi oplodnil?" "Cože?" vyhrkne Regis. Zaskočeně se dívá střídavě na mě a na Adama. Adam má ale kamenný výraz, jako by se ho moje slova a bolest, kterou mi způsobil, vůbec nedotýkaly. "Nedělejme to tady, Ario. Víš, že ji nemůžu jen tak nechat." Ušklíbnu se. "Nikdy jsem ti to nezakazovala. Víš co? Neměl jsi sem vůbec chodit. Měl jsi zůstat s ní, protože jí teď patříš. Já už v tvém životě nejsem." Adam se zamračí, přistoupí blíž a trochu mě zastraší svou výškou a svalnatou postavou. "Co to má znamenat? Jsi moje žena." "Bývalá žena," vypadne ze mě. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, ale je mi to jedno. Celá moje bytost mi říká, že to je to nejlepší, co můžu udělat. "Chci se rozvést, Adame." Vyvalí oči. Konečně ho zaskočím. Jsem na sebe pyšná, že jsem v něm konečně vyvolala nějakou reakci, která není hněv nebo chlad. "Rozvodové papíry i moje výpověď ti brzy doručí," dodám, než se vzpamatuje. Nečekám na odpověď, otočím se k stejně ohromenému Regisovi a řeknu: "Vezmi mě domů, Regisi."