ARIIN POV Můj manžel a šéf Adam se směje každému vtipu, který opustí rty jeho první lásky, zatímco já je pozoruji přes skleněné dveře, které oddělují jeho kancelář od mé. Poctivě jsem připravoval nějaké dokumenty, které potřebovaly jeho podpis, a také jsem mu připravoval schůzky na tento den, jako jsem to dělal 7 let jako jeho sekretářka, ale od Sophiina příchodu jsem nebyl schopen dokončit žádnou práci. Pokaždé, když se Adam zasměje, cítím bolest v hrudi, skoro jsem se rozbrečela při pomyšlení, že takhle se kolem mě ještě nikdy nesmál. Zírám na její štíhlou postavu, její bujné černé vlasy, které se vracejí na místo, i když hází hlavu dozadu ve smíchu a ladnosti v každém svém pohybu. Sophia je ztělesněním ženské půvabnosti a každý její rys je důkazem toho, proč byl Adam kvůli ní pověšen, i když se před lety rozešli. I když si mě vzal. Tmavá pouta jeho kanceláře jsou náhle stažena dolů, brání mi ve výhledu na oba a teď vidím jen černou. Je to, jako by se mi Adam snažil zabránit v páčení, i když jsem jeho žena a soukromí by mezi námi nemělo být věcí, zvlášť když jde o ženu, kterou dříve tolik miloval. Dodnes si pamatuji, jak jsem byl šokován, když ke mně dříve přistoupila a podpatky tak sofistikovaně cvakaly na dlaždicích v kanceláři. Než jsem zvedl hlavu, abych se na ni podíval, viděl jsem nohy oděné v lesklých červených podpatcích. "Ario, nevěděl jsem, že tu ještě pracuješ! Nemůžu uvěřit, že tě Adam stále nutí pracovat, i když jste se oba vzali. Ten muž je něco, co?" Řekla a sladce se usmála s krvavě červenými rty, které by na mě vypadaly děsivě, kdybych se odvážila vyzkoušet ten odstín rtěnky. Nemohl jsem mluvit, byl jsem chycen v šoku z toho, že jsem jí po všech těch letech zíral tváří v tvář, zvláště když měla stále stejnou auru bohatství a sebevědomí, jakou jsem ji vždy znal. Na zlomek vteřiny mě přiměla cítit se nejistě v mém šedém kancelářském oblečení a v upnutých drdolových vlasech a ve skutečnosti, že jsem nosila málo nebo žádný make-up. "Sophia!" Adamův hlas mě vytrhl z toho transu, ve kterém jsem uvízl, když vyšel ze své kanceláře a tam, přímo přede mnou, ji objal tak pevně jako starou kamarádku, než ji odvedl zpět do své kanceláře, aniž by mě šetřil jediným pohledem. Teď jsou spolu sami v jeho kanceláři, žaluzie jeho kanceláře jsou zatažené, takže je nevidím, ale občas slyším jen jejich tlumené hlasy a jeho vlastní smích. Pokaždé, když se smějí, nepříjemně se krčím na svém sedadle, pevně svírám okraje mého stolu a jsem příliš destabilizovaný na to, abych mohl udělat nějakou práci, zatímco jsou tam oba zalezlí. Dívám se na kalendář na stole. Dnešní datum je označeno červenou značkou a já si zhluboka povzdychnu. Ví vůbec, že ​​dnes máme třetí výročí svatby? Každý rok se zdá, že jsem jediný, kdo si to pamatuje, a teď, když se objevila Sophia, už můžu říct, že dnešek uplyne, jako by to byl jen další den. Věděl jsem, že dnes přijde. Být jeho sekretářkou je jediný důvod, proč jsem věděl, co by mi Adam raději tajil. Už mě informoval o novém obchodním partnerovi, který se právě před dvěma měsíci vrátil do země a bude v kanceláři kdykoli. Co jsem nevěděl nebo bych měl říct, co mi záměrně zatajil, bylo, že takzvanou obchodní partnerkou byla Sophia Bradleyová a možná i důvod, proč je od jejího návratu chladnější a lhostejnější než obvykle. Srdce mě bolí při tom uvědomění, ale bolí to ještě víc, protože s tím nemůžu nic dělat. Nikdy jsem neměl místo v Adamově srdci, ale on byl jediný v mém. Miloval jsem ho od chvíle, kdy mi před lety zachránil život, ale totéž mohu říci o něm. Vždy mi i bez mluvení připomíná, že naše manželství není nic jiného než pokus splnit přání jeho dědečka a já věděla, že kdyby se prosadil, nikdy by se na mě dvakrát nepodíval, nemluvě o svatbě se mnou. Dědečkova láska ke mně je možná jediný důvod, proč jsem v tomto manželství bez lásky stále při smyslech. Starý muž nikdy nepřestane dávat najevo, jak moc si mě váží, ale kdy už to stačilo? Jsem vdaná za Adama a ne za jeho rodinu. Hodiny tikají donekonečna, ale Adam tam zůstává s ní. Jejich smích najednou utichne a já sotva slyším slovo, co říkají. Už se nemohu držet zpátky, stojím, než mě ten neklid zabije. Jsem jeho žena a zasloužím si vědět, co se děje. Abych vypadal přirozeně, rychle si uvařím dva šálky kávy. Koneckonců, jsem jeho sekretářka a to je součást mé práce. Nervózní pot mi vyráží na čelo, když nejistými kroky kráčím do jeho kanceláře. Prudce se nadechnu, otevřu dveře a vstoupím. Srdce se mi sevře při pohledu na oba, uvolněné ve společnosti toho druhého, jak sedí tak blízko u sebe na jedné z pohovek v jeho kanceláři. Těžce polknu a snažím se přejít ke stolu s největší sebedůvěrou, jakou jsem dokázal. "Uvařil jsem kávu." Říkám, ale oni ani neuznávají mou přítomnost, ztraceni jeden v druhém a o čemkoli, o čem diskutovali. Chvíli si Sophii prohlížím a sleduji, jak si prstem kroutí třešňově blond vlasy, zatímco sedí s jednou nohou zkříženou přes druhou, aby odhalila provokativní množství stehen, a usmívá se tak zářivě, že nedokážu říct, jestli to nepředstírá. Chci se otočit a odejít, ale moje nohy se nehýbají. Nemůžu takhle jen tak odejít. Jak dlouho budu mlčet a vysávat to? "Pane," zavolám a podívám se přímo na Adama. Jsme manželé, ale neustále mi připomíná, že ho v práci oslovuji jako svého šéfa. Adam se ani nepohne, aby se na mě podíval, a ve mně se vzedmul vztek a pomalu vře. "Pane," zavolám znovu a v tu chvíli na mě konečně pohlédne chladným pohledem, který mě téměř odradí, ale já zůstávám pod jeho pohledem pevný. "Je tu něco, o čem s tebou musím mluvit, je to důležité." Lžu přímo skrz zuby. Cítím, jak mnou propaluje Sophiin pohled, ale snažím se na ni nedívat, protože mám strach, že pokud to udělám, moje sebevědomí zmizí. Adam na mě jen mávne rukou. "To může počkat. Jak vidíš, mám hosta." "Nemůže to čekat." řeknu ještě pevněji, ale už se zase usmívá a poslouchá, jak Sophia mluví jako zamilovaný dospívající chlapec. Zavolám mu ještě několikrát a nemohu se déle zdržovat, zavolám ho jeho jménem. "Adam!" Oba na mě vzhlédli se směsicí výrazů. To Adama je čistý hněv, zatímco Sophia je zjevně podrážděná. Vím, že mě nikdy neměla ráda a když jsem byl jen jeho sekretářka a ona jeho přítelkyně, stěžovala si na každou věc, kterou jsem udělal. "Adame, co to je? Takhle jsi nechal své zaměstnance, aby tě nerespektovali?" Říká to s absolutním odporem a neúctou. Jsem ohromen jejími slovy, tak ohromen, že se vysmívám. Zaměstnanec? Dovolí si mě takhle pomlouvat, i když dobře ví, že nejsem jen zaměstnanec. Adam stojí, jeho vysoká postava způsobila, že se nade mnou převalil jeho stín, zatímco já pevně svírám v rukou tác s kávou. "Arie, ven. Teď." Přikáže a já jsem naplněn takovou bolestí, že se mi třesou ruce a chvějí se mi rty. "Proč bych měl? Mám všechny důvody být v této místnosti a mám plné právo mluvit za tebe, abys mě poslouchal." Sophia se okamžitě postavila. "Zdá se, že vaše žena má se mnou kost, kterou by se mnou mohla trhat, a já tu nebudu sedět a přijímat takové urážky." Začíná odcházet a Adam ji samozřejmě následuje. Snažím se jí uhnout z cesty, ale můj pokus se nezdaří, když její rameno těžce narazí do mého způsobem, který je příliš prudký na to, aby byl považován za neúmyslný. Ztrácím sevření podnosu a vrávorám vpřed a právě tak se horká káva rozlije po jejích velmi drahých šatech a po mých. Zaječí, ustoupí ode mě, jen aby na mě v další vteřině zírala. "Co to s tebou sakra je?" Ona křičí. Adam k ní přispěchá za necelou minutu, šmejdí po jejích ušpiněných šatech a dokonce jí nabízí svůj kapesník, zatímco já tam stojím, zalitý kávou, když se můj manžel stará o jinou ženu. Cítím, jak mi v koutku očí brní slzy, ale co mě přiměje plakat před touto ženou? "Nemůžu ti uvěřit! Co jsem ti kdy udělal? Jdi do toho a nemiluj mě, jak chceš, ale existuje hranice, kam až můžeš zajít, a ty jsi ji právě překročil." Říká znovu a vře v nezkrotném hněvu. Adam se ke mně otočí, oči temné vztekem. Jde mi z toho mráz po zádech. Cítím nepředstavitelnou bolest, když vím, že je na mě naštvaný kvůli jiné ženě. "Okamžitě se omluv!" Přikáže a já se ušklíbnu. Jak tam může stát a stát na její straně, když jsem nic špatného neudělal? "Proč bych to měl dělat? Neudělal jsem nic špatného. Narazila do mě!" Bráním se, láme se mi hlas. Chvění rtů. "Nic takového jsem neudělal!" říká Sophia defenzivně, ale její oči vyprávějí jiný příběh. "Slyšela jsi mě, Arie. Omluv se jí hned teď." říká znovu Adam a stále se na mě upřeně dívá. Skoro se směju tomu, že se mi po třech letech manželství dívá přímo do očí jen tehdy, když je do toho zapojena jiná žena. Zavrtím hlavou a je pro mě těžké tomu všemu uvěřit. "Takže jí věříš víc než mně? Bereš její slova, ale na mých nezáleží? Jsem tvoje žena." "Žena, kterou jsem si nikdy nechtěl vzít!" Zakřičí zpět a rozbije to, co zbylo z mého zlomeného srdce.