ARIIN POHLED Adam podá květiny jedné ze služebných a požádá ji, ať je dá do vázy nebo kamkoliv. Odkašle si, trapně se snaží skrýt rozpaky před matkou, sestrou i služebnictvem, ale marně. „Ty květiny nebyly pro tebe,“ procedí tvrdě a na zlomek vteřiny se mi zadívá do očí. Jeho slova se mě ani nedotknou, už je mi to vážně jedno. Chci se z tohohle domu vypařit a už nikdy se nevrátit. Nezáleží mi ani na věcech, které jsem si ještě nestihla sbalit, jen se chci otočit zády k tomuhle strašnému životu. Zaslechnu Evino uchechtnutí. Adam se nadechuje, jako by mi chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslí a raději se obrátí na matku. „Mami, vrať jí ten náramek, prosím.“ Odfrkne si a zatvrzele zavrtí hlavou: „S tímhle odejít nenechám.“ Adam zavrčí, což značí, že pomalu ztrácí trpělivost: „Nikdy jsem ten náramek neviděl, patří Arii. Prosím tě, vrať jí ho.“ Adamova matka se k ničemu nemá, ale pak s otráveným povzdechem náramek hodí mým směrem. Chytím ho do dlaní, zatímco ona se vrací na své místo a usedá do stejné pozice, v jaké seděla, když jsem vešla do obýváku. Klesám na kolena mezi ty hromady oblečení, které služebné vytvořily, a horečně je začínám skládat, abych co nejrychleji zmizela a už nemusela snášet to ponižování. Adam tam jen tak stojí a mlčky sleduje, jak uklízím ten binec, co nadělala jeho matka, aniž by se mi kdokoliv z nich omluvil. To všechno jen stupňuje to mučivé ponížení. Když konečně skončím, vstanu a zpříma se Adamovi postavím čelem. Všímám si stejného oblečení, které měl na sobě dnes na hřbitově, a znovu si uvědomuju všechny důvody, proč dělám to nejlepší rozhodnutí ve svém životě. „Jak už jsem řekla, je mezi námi konec. Rozvodové papíry a moje výpověď ti brzy dorazí,“ řeknu a ignoruju, jak se mu zkroutí obličej. „Sbohem, Adame.“ Otočím se dřív, než stačím zaslechnout jeho odpověď. Už se na něj nechci dívat. Odcházím od něj přímo ke dveřím a otáčím klikou, doufajíc, že je to naposledy. Sotva udělám krok ven, Adamova silná ruka mě chytne za paži a prudce mě otočí zpět k němu. Pracovala jsem s ním sedm let, z toho čtyři roky jako jeho sekretářka, a to mi stačilo, abych poznala, jaký Adam Miller doopravdy je. Vždycky klidný a vyrovnaný, s kamennou tváří, která dávala najevo, že má všechno pod kontrolou. Jenže teď Adam není ani klidný, ani vyrovnaný. Vypadá, že mu to všechno uniká mezi prsty a na nějakém významu slov mu už vůbec nezáleží, jen mě pevně svírá za paži. Snažím se mu vytrhnout. „Pusť mě,“ zavrčím, ale Adam jen přimhouří oči a v jeho modrých očích se zračí vztek. „Nemůžeš prostě odejít, Ario,“ zavrčí. „Nemůžeš mi říkat, co mám dělat, Adame. Už ne. Pusť mě!“ „Dává ti to vůbec smysl?!“ vyštěkne mi do obličeje a pustí mou ruku, aby si jí prohrábl vlasy. „Nemůžeš mi jen tak naservírovat takovouhle sračku.“ „Tohle není žádné servírování, když jsme to oba věděli od chvíle, kdy jsme si řekli své sliby, které jsi už dávno porušil. Oba víme, že tahle svatba se nikdy neměla stát, tak s tím přestaň a nech mě jít,“ prsknu na něj a otočím se, abych se znovu pokusila odejít. „A co dědeček? Uděláš takový krok, aniž by ses poradila s tím starým mužem, který to stejně všechno zařídil? S mužem, který k tobě byl vždycky jen dobrý.“ Otočím se zpět k Adamovi a nenávidím ten pokus vyvolat ve mně pocit viny. Na okamžik se mi v mysli vybaví jeho dědeček a snažím si představit, jak asi zareaguje na to, že chci rozvod, když mě má tak rád. Ale nezaváhám. Nedovolím, aby se mi tyhle myšlenky pletly do cesty za mou svobodou. Nedovolím, abych cizí přání upřednostňovala před vlastním štěstím. „S dědečkem si promluvím. Věř mi, nemusíš se bát,“ řeknu a znovu se pokusím odejít, ale Adam se samozřejmě nevzdává a pokračuje: „Nepodepíšu to, Ario, ty zatracený papíry nepodepíšu!“ „Co je s tebou sakra?!“ vybuchnu frustrací. „Proč mě prostě nenecháš jít?“ Upřeně se na mě dívá, oči mu tvrdohlavě plápolají: „Nepodepíšu ty papíry a tvoji výpověď taky nepřijmu. Ve firmě platí určitá pravidla a ty nemůžeš jen tak odejít bez předchozího upozornění, zvlášť když je v kanceláři tolik práce, za kterou ti platím!“ Ušklíbnu se, nemůžu uvěřit jeho drzosti. Nedokážu pochopit jeho sobecké uvažování a naprostý nedostatek výčitek svědomí za to, co udělal. „Ty máš Sophii, viď?“ vystřelím na něj a on se zamračí. „Co to má znamenat?“ „Všichni Sophii zbožňují. Je chytrá, krásná a dokáže za tebe udělat tvou práci, a navíc je těhotná! Co víc si přát?“ Adamova matka vyskočí, v obličeji šok. Je jasné, že o svém budoucím vnukovi slyší poprvé. „Adame, je to pravda? Čekáš dítě?“ vyhrkne Eva vzrušeně. Adamův výraz nic neprozrazuje a matku ani sestru si ani nevšimne. Pořád se dívá jen na mě. „Ario, to, co se stalo mezi mnou a Sophií, nebylo úmyslné, prostě…“ „Neopovažuj se ji omlouvat! Koho zajímá, co si myslí? Sophia je ta, kterou sis vždycky zasloužil. Jediná žena, která si zaslouží být mojí snachou!“ skočí mu do řeči Adamova matka a nezapomene mě obdařit nenávistným pohledem, který mě už ani nepřekvapuje. Pokrčím rameny, jako bych mu chtěla naznačit, že mám pravdu. Všichni chtějí Sophii, včetně něj, a on to ani nedokáže popřít. Matku dál ignoruje. „Ario, byla to nehoda,“ opakuje a já přikývnu, jako bych s ním souhlasila. „Před třemi lety jsi to neviděl stejně. Nemyslel sis, že jsem se s tebou vyspala omylem, ale že jsem tě dokonce zdrogovala, abych se s tebou vyspala. Co se změnilo, Adame? Protože teď vidím jen zatraceného pokrytce a zbabělce, který raději obviňuje ostatní ze svých chyb.“ Když se k němu tentokrát otočím zády, už se nezastavím. Neohlédnu se. „Ario! Ario, vrať se, dokud jsem ještě v dobrém. Ario, přísahám bohu, jestli vyjdeš z těch dveří, už tě nevezmu zpátky, i kdybys přišla po kolenou. Potřebuješ mě, Ario. Beze mě nepřežiješ!“ Adam za mnou křičí, ale já nepřestávám, jeho arogantní slova jen posilují mou touhu co nejrychleji zmizet. Ignoruju zbytek jeho slov, otevírám dveře a vítám svůj klid a svobodu. Už se nikdy nevrátím do téhle smutné reality.