Má ruka se třásla jako ruka člověka trpícího epilepsií, když jsem stála před jejich dveřmi. Stejně jako první den, kdy jsem na toto místo přišla, jsem nikoho neviděla. Celý areál byl tak tichý, že mi přeběhl mráz po zádech, a strach, který mě sevřel, když jsem zvedla pěst, abych zaklepala na dveře, se nepodobal ničemu, co jsem kdy cítila. Polkla jsem a znovu zvedla ruku, abych na dveře zaklepala. Tentokrát jsem zaklepala třikrát, pro případ, že by ty první neslyšeli. Trvalo mi týden, než jsem se pro to rozhodla. I když jsem tvrdila, že to nic není, nemohla jsem si pomoct s tím strachem z neznáma. Ti bratři jsou doslova duchové. Nikdo o nich nic nevěděl, žádné informace, ani náznak. Vydat se jim napospas by vyžadovalo mnohem víc než jen s tím souhlasit. Řekla jsem Chrisovi, kam mířím, než jsem odešla. Takže, kdybych se nevrátila, budou vědět, kde mě hledat. Neuškodilo být na bezpečné straně. Vykřikla jsem, když se dveře rozletěly dokořán, jako se to stalo poprvé. Nicméně, místo aby byla hala prázdná, uviděla jsem jednoho z bratrů. Byl to ten štíhlý s krásným hlasem. Oblékal si červenou košili se čtyřmi rozepnutými knoflíčky, které odhalovaly jeho svalnaté břicho. Vlasy měl svázané do volného pánského drdolu. Modré kraťasy, které měl na sobě, odhalovaly ta hladká, krásná stehna. S tím, jak stál, vypadal jako bronzová socha boha. Věděla jsem, že jsem viděla už spoustu pohledných mužů, ale nikdo z nich se nemůže srovnávat s těmito bratry. "Pane..." "Proč jsi tady, zajíčku?" zeptal se ten druhý a vystoupil ze stínů. Na rozdíl od svého bratra byl nahoře bez a měl na sobě jen černé kalhoty, které mu visely nízko na bocích a odhalovaly jeho V linii. Jeho vlasy, stejně jako vlasy jeho bratra, byly svázané do pánského drdolu, takže vypadal jako ti Vikingové, o kterých jsem kdysi četla. Polkla jsem a každého z bratrů si prohlédla. Stálo mě to veškerou vůli, abych neutekla k bráně. Stát před nimi, s jejich pohledy upřenými na mě, ve mně vyvolávalo nutkání propadnout se do země a navždy se tam pohřbít. Nikdy předtím jsem se tak necítila. Ti bratři vědí, jak v druhých vzbudit strach jen tím, že existují! "Proč jsi tady, drahoušku?" zeptal se ten s hladkým hlasem a zněl méně zastrašujícím než jeho bratr. "Já... Vy. Já... Víte..." Těsně jsem si přitiskla kabelku k tělu a polkla při tom divokém výrazu v jejich očích. "Se ti zalekla řeč?" zeptal se ten svalnatý a způsobil, že jsem vyděšeně vykřikla. "Přestaň, bratře. Plašíš ji," napomenul ho ten druhý, než se otočil ke mně. Nějakým způsobem jsem se toho laskavého bála víc než toho věčně bručícího. Měla jsem pocit, že ten druhý je ve srovnání s tímhle, který uměl mluvit jemně, neškodný. Raději známého čerta...... "Proč jsi tady?" zeptal se ještě jednou a zvedl ke mně obočí. "Já..." Vykročila jsem vpřed, nepřekročila jsem práh, ale byla jsem dost blízko, abych to mohla udělat. "Přijímám vaše podmínky!" Těsně jsem zavřela oči, když jsem ta slova vykřikla, jen abych je pomalu otevřela, když se ten druhý začal smát. "Opravdu?" Prohlédl si mě od hlavy až k patě. "Nevypadáš, že bys s námi přežila jediný den, zajíčku. Jsi si jistá, že chceš být naší hračkou?" zeptal se mě pobaveně a prohlížel si mě, jako by si mě měřil. "Ano." Tentokrát jsem to řekla, aniž bych zavřela oči. Odvážně jsem se jim podívala do očí a ta slova řekla. "Hah. To začíná být docela zajímavé," řekl svému bratrovi, který se na mě stále díval. "Jsi ochotná prodat nám své tělo jen kvůli kousku informace?" zeptal se ten druhý a vypadal tím pobaveně. Když to takhle řeknete, znělo to, jako bych byla děvka, ochotná dát své tělo jen proto, abych se dostala výš v žebříčku. Sevřela jsem pěsti podél těla, pevně zavřela oči, než jsem pomalu přikývla, "Vím, do čeho jdu, když to dělám. Nemusíte se už na nic ptát." Čím dřív se věci udělají, tím líp pro nás. Potřebovala jsem o nich jen získat dostatek informací, zatímco oni chtěli sex. Když se na to podíváte z tohoto úhlu pohledu, mohlo by se to vnímat jako win-win situace. Muži, kteří trpí nedostatkem sexu, dostanou to, co chtějí, a já bych získala pozici, po které jsem vždy toužila. "Vstup, pokud souhlasíš s naší dohodou," řekl ten s hladkým hlasem a pozval mě, abych se přiblížila. Otočila jsem hlavu, abych se podívala za sebe, na bránu, než jsem se otočila k nim. Nebylo cesty zpět. Už jsem přijala jejich nabídku. Potřebovala jsem se dostat ke kořeni věci, stát se královnou žurnalistiky a shlížet na Imeldu s úsměvem. Polkla jsem, dlouze se na bratry podívala, než jsem vstoupila na práh a zmenšila vzdálenost mezi námi. "Svatá hrůzo!" Vykřikla jsem, když se dveře za mnou zabouchly a vyděsily mě až na kost. "Následuj nás." Bratři se otočili a zamířili ke schodům. Zpočátku jsem je nenásledovala. Zůstala jsem stát na stejném místě a rozhlédla se po hale. Je to zvláštní, ale bylo tam jen tolik světla, abych mohla vystoupat po schodech, kde byli bratři, ale ne dost na to, abych viděla své okolí. S hlasitým polknutím jsem za nimi pospíchala a třásla se až na kost, jak mi hlavou probíhala jedna myšlenka za druhou. Věděla jsem, že jsem k nim přišla dobrovolně, ale teď jsem měla pocit, že jsem udělala něco špatně. Co když se z bratrů vyklubou psychopati, kteří jedí lidské maso? Co se se mnou stane teď, když jsem dobrovolně souhlasila, že jim dám své tělo, aby si s ním dělali, co se jim zlíbí? Udělala jsem chybu, když jsem s tím souhlasila?