ARDEN Zhluboka jsem se nadechla, když jsem zírala na vysokou bránu přede mnou. Byla dokonale udržovaná a leskla se, jako by byla vykována z pravého zlata. Vzhledem k astronomickému školnému na Elite a prestižním sponzorům, kteří ji podporovali, se tato teorie nezdála příliš přitažená za vlasy. "Jsem opravdu tady." Sevřela jsem jednu sportovní tašku přehozenou přes rameno. Bylo to to jediné, co jsem stihla sbalit, než mě máma vykopla ze dveří. Zkonfiskovala mi telefon s tím, že jsem ho nezaplatila. Naštěstí jsem si dala stranou nějaké peníze na školné, a navzdory stošedesátikilometrové cestě jsem se rozhodla cestovat se svou vlčicí, abych se na toto místo dostala. Zrovna když jsem se chystala vykročit vpřed, ucítila jsem, jak mi něco tvrdého narazilo do zad a srazilo mě k zemi. Naštěstí můj batoh zmírnil pád. Byla jsem připravena zamračit se na viníka, když jsem zahlédla vysokého, impozantního muže, z něhož vyzařovala nepopsatelná aura. Ústa se mi šokem otevřela a snažila jsem se najít ta správná slova. Vedle něj se jako pijavice držely jeho ramen dvě ženy. Ani se neobtěžovaly omluvit a pokračovaly v chůzi. Zamračila jsem se a zavolala za nimi. "Promiňte?" Zastavily se, přejely si mě pohledem a pak si odfrkly. Ten muž se ani neotočil. Mlaskla jsem jazykem, cítila jsem se podrážděně. Byly jasně v neprávu! "Neomluvíte se?" "Jak se opovažuješ?" zvolala jedna z dívek. "Stála jsi tam jako idiot," přidala se druhá, jejím tónem pohrdavě. Kousla jsem se do rtu, frustrace ve mně vřela. V tu chvíli se konečně otočil ten muž a dech se mi zastavil v hrdle. Teď, když jsem stála, jsem mohla vidět jeho rysy jasněji. Blonďaté vlasy. Modré oči. Silná čelist. Byla to nebezpečně atraktivní kombinace, ale moje rozhořčení nad ním zastínilo mé ocenění jeho vzhledu. "Ty... chceš, abych se omluvil?" zeptal se pomalu a přistoupil blíž. Sevřela jsem rty a ustoupila o krok, jak se přibližoval. "Narazil jsi do mě," zamumlala jsem, moje sebevědomí mírně kolísalo pod jeho intenzivním pohledem. Na rtech mu tančil malý úsměv. "Jak se jmenuješ?" zeptal se a odsunul mou poznámku stranou. "Nemyslím si, že to má v této situaci význam." Jeho obočí se překvapeně zvedlo. "Zajímavé," odpověděl a pak natáhl ruku. "Jmenuju se Rowan." "A pořád se musíš omluvit," řekla jsem a vzdorně si založila ruce. Zasmál se - hlasitý, hřmotný zvuk, který se kolem nás rozléhal. Dívky vedle něj mi věnovaly pohledy plné jedu. Zamračila jsem se, nejistá, co jsem udělala, že jsem vyvolala takovou reakci. "Opravdu zajímavé," zamumlal a pak se otočil, aby odešel. "Tak se uvidíme," dodal s mrknutím, couval, zatímco jeho ruce si našly cestu k pasům těch dvou žen. Pohlédl přes rameno a vtiskl jedné z nich polibek, jeho jazyk si našel cestu do jejích úst. Znechuceně jsem odvrátila pohled. "Opravdu dovolili takovým divným lidem na tomto kampusu?" zamumlala jsem a zavrtěla hlavou. Jen doufejme, že už na toho chlapa nikdy nenarazím. Jakmile zmizeli z dohledu, přistoupila jsem k ostraze. "Jméno?" zeptal se, aniž by se obtěžoval podívat mým směrem. "Arden Stone," odpověděla jsem. "Podívejte se do senzoru," instruoval mě a ukázal na skener oční duhovky. Vyhověla jsem a zadržela dech, když skener zpracovával mou identitu. Po několika napjatých chvílích se rozsvítil zeleně. Uf, oddechla jsem si úlevou - nedošlo k žádné chybě. Byla jsem opravdu přijata. "Jděte dovnitř," řekl a konečně se mi podíval do očí. Usmála jsem se a vstoupila dovnitř, vzduch byl jiný než venku. Hluboce jsem se nadechla a nasála svou vysněnou školu. Areál byl tak rozlehlý, že byste potřebovali auto, abyste se v něm orientovali. Na dalekém pravém konci byly Elite Mansions, vyhrazené pro crème de la crème - ty, kteří si mohli dovolit pobuřující poplatky. Když jsem zjistila, kolik stojí jeden pokoj, málem jsem omdlela. Bylo to ještě dražší než školné. Slyšela jsem, že tam bydlí Alfy, Bety a potomci bohatých magnátů. A tam bydlel i můj bratr. Zavrtěla jsem hlavou a pocítila známou bolest nespravedlnosti. Rodiče tvrdili, že si to nemůžeme dovolit, když snadno zaplatili jeho ubytování. S odhodláním jsem obrátila svou pozornost na velkou mapu o pár kroků dál. Potřebovala jsem najít Hades Dorms - nejlevnější možnost, i když se jí dostalo smíšených recenzí. "Kde to je?" zamumlala jsem a prohledávala obrovskou mapu. "A-ha!" Na čele se mi objevila vráska, když jsem si uvědomila jeho vzdálenost. "Je to v nejvzdálenější části," zamumlala jsem a odhadla jsem, že to musí být asi dvacet kilometrů daleko. "Je to celý maraton," zasmála jsem se sama pro sebe. Bylo to jediné ubytování, které jsem si mohla dovolit, takže jsem neměla právo si stěžovat. Kromě toho už jsem tady byla! S obnoveným odhodláním jsem se vydala na cestu do svého nového domova na příští dva roky. Naneštěstí jsem se ve svém rozptýlení srazila s dalším člověkem. Tento člověk byl pevný a zjistila jsem, že ztrácím rovnováhu, ale pár silných paží mě rychle obepnulo kolem pasu a stabilizovalo mě. Zamrazilo mě v zádech a já jsem se kousla do rtu. "Omlouvám se," začala jsem a uvědomila si, že tentokrát jsem na vině já. "Jen jsem spěchala—" Slova mi uvízla v hrdle, když jsem se podívala do očí osoby vedle mě. "Hezký," zamumlala jsem, než jsem se stačila zastavit. Jeho oči, barvy bouřlivé oblohy - šedé, ani příliš tmavé, ani příliš světlé - měly hloubku, která se zdála lesknout navzdory jejich matnosti. Jeho tmavé vlasy přidávaly na jeho nápadném vzhledu a na chvíli se svět kolem nás vytratil. "Ještě jednou se omlouvám—" Než jsem vůbec stačila dokončit větu, ustoupil, aniž by vzal na vědomí mé prohlášení. Pak se vydal směrem k Elite Mansions a nechal mě jako tichou trosku. Sotva jsem vkročila do kampusu, ale už se mi v mysli vznášela otázka. Přijímá tato škola jen atraktivní lidi?