ARDEN Vyrazila jsem z domu, jako by mi za patami šlehaly plameny. Cítila jsem nutkání plakat, ale nechtěla jsem jim dopřát tu satisfakci, aby viděli mé slzy. Cestou ven jsem zaslechla, jak si někteří členové naší smečky mezi sebou povídají. "Konečně to zjistila." "Je hloupá, že to neviděla." "Ani nevím, proč se narodila do téhle rodiny, když je očividně bez talentu." "Samozřejmě, že si Alfa Jaxon vybere Siennu. I ji přijali na Elitní akademii." Při jejich slovech jsem zrychlila krok a dorazila na náš dvůr. Tam jsem si dovolila plakat. Slzy mi stékaly po tvářích, když jsem se sesunula do trávy. Všechny ty polibky, příběhy a vzpomínky byly k ničemu, co? Dva celé roky mě vodil za nos jen proto, že chtěl mé tělo! Jako by se mi nebe chtělo ještě víc vysmívat, spustil se prudký déšť a během několika sekund mě promáčel. Ale i tak jsem necítila nic jiného než bolest uvnitř hrudi. Až když se otevřely dveře a moje matka uviděla mou promáčenou postavu, jsem se probrala. "Arden!" zvolala. "Co tam venku děláš? Honem dovnitř. Když onemocníš, nikdo se o tebe nebude starat!" Její slova bolela, ale už jsem si na ně zvykla. Zvedla jsem se a vešla do domu. Moje máma se zamračila, když uviděla mokrý koberec. "Proboha," zamumlala. "Proč pořád děláš problémy? Proč nemůžeš být jako tvoji bratři? S nimi jsem nikdy neměla takové starosti." To rozhodně nebyla pravda. Když bratři dělali problémy, odbyla to jako 'kluci prostě dělají klukoviny'. Ale se mnou nikdy neměla trpělivost. Z očí mi ukápla slza, a ona se zamračila. "Ty pláčeš?" zeptala se. "Co se stalo? Zase moc dramatizuješ?" Stiskla jsem rty a hrubě si otřela slzy z očí. Nějakým způsobem jsem se stále chtěla vypovídat. Obvykle bych si promluvila se Siennou. Ale ztratila jsem i ji. "Jaxon mě podváděl se Siennou a zpřetrhal naše pouto," řekla jsem roztřeseně. Nečekala jsem, že mě bude utěšovat, ale alespoň jsem čekala, že bude šokovaná. Ale její výraz zůstal neutrální. "Není to snad jasné?" zeptala se. Zamračila jsem se. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. "Cože?" podařilo se mi říct. "Jeho rodina tě nikdy neměla ráda. Už jsem ti mnohokrát říkala, že je na tebe moc dobrý. Nikdy jsi mu nebyla rovnocenná. Jediné, co jsi mohla udělat, bylo uspokojit ho v posteli, ale ani to jsi nikdy neudělala." Jak mohla matka říct taková slova svému dítěti? "Kromě toho," pokračovala a srážela mě k zemi dřív, než jsem se vůbec mohla zvednout. "Sienna pojede s ním na Elitní. Radši se spokoj s místní akademií a najdi si partnera bez družky." Zavřela jsem oči a ucítila další slzu. "Takže celou tu dobu jsi to věděla? A nikdy ses neobtěžovala říct to vlastní dceři?" "Ale no tak, Arden," zvolala. "Všichni to prakticky věděli. Jsi jen příliš slepá a zaslepená, abys to viděla." V tu chvíli vešel do místnosti můj otec a pohlédl na mě, jako bych byla žvýkačka na podrážce jeho boty. V tu chvíli mi z ruky vypadl mokrý dopis o přijetí a jeho oči se rozšířily, když nahoře uviděl znak Elitní akademie. "Ty…" "Byla jsem přijata," konečně jsem prozradila, i když jsem pochybovala, že z toho budou mít radost. Mámina obočí se zamračilo a ona opatrně zvedla papír, aby si přečetla jeho obsah. "Ach, to není možné," zamumlala. "Musí to být nějaký omyl." "Není," trvala jsem na svém. Můj táta si založil ruce na hrudi. "Padělala jsi ten dopis o přijetí, Arden? Jsi tak zoufalá?" "To ne!" zvolala jsem. "Uspěla jsem! Nemůžete mít ze mě radost aspoň jednou?" Máminy čelisti se zatvrdily, a než jsem se nadála, roztrhala dopis o přijetí na kousky. "Ne!" "Promiň, zlato," řekla bez omluvy. "Opravdu to musí být omyl. Někdo jako ty by v Elitní nepřežil. Je pro nejsilnější, nejvlivnější a nejchytřejší mladé vlkodlaky v zemi." "To je pravda," podpořil ji můj táta. "A i kdyby tě nějakým způsobem přijali – Měsíční Bohyně chraň, jejich standardy se musí zhoršovat – stejně nemáš šanci tu školu navštěvovat." "P-proč ne?" zakoktala jsem a dívala se na roztrhaný kus papíru, jako by to byly střepy mého zlomeného srdce. "Nemůžeme si to dovolit," řekl. Vzhlédla jsem a zamračila se na ně. "Lháři," řekla jsem. "Poslali jste tam Luciána. Kieran tam taky studuje." "Přesně tak," řekla máma. "Kieran bydlí v Elitních sídlech, protože nemůže bydlet na kolejích. To samo o sobě je velmi drahé. Jak jsem řekla, podpoříme tě, když půjdeš na místní akademii –" "Ne," řekla jsem, než mohla dokončit větu. Oba se zastavili s nevěřícnými výrazy v obličeji. Vždycky jsem souhlasila s jejich podlými plány, vždycky jsem byla poslušná dcera, v naději, že mě konečně budou milovat stejně jako mé bratry. Ale nikdy se to nestalo. Konečně jsem se vzepřela. "Ne?" zeptal se táta. "Slečno, slyšíte se?" Polkla jsem knedlík v krku. "Ne," zopakovala jsem. "Nejdu na místní akademii." "Takže chceš být dělnicí –" "Ne," přerušila jsem ji znovu. Pak jsem se jim podívala do očí. "Jdu na Elitní." "Arden, neprovokuj nás," řekla máma bez stopy vtipu v hlase. "Ať už uděláte nebo řeknete cokoliv, odcházím." S tím jsem se k nim otočila zády a mohla jsem prakticky cítit vztek, který z nich vyzařoval. "Pokud se rozhodneš odejít, pak se nepovažuj za součást této rodiny. Nezískáš naši podporu, ať už finanční nebo emocionální. Nebudeš pro nás nic," vyplivla máma slova, která se mi jako čepel zaryla do srdce. Tentokrát jsem nezaváhala. "Tak budiž."