ARDEN „To snad ne,“ hlesla jsem a zírala na dopis, který se mi chvěl v ruce. Právě ho doručila pošta a já na něj čekala celý týden. Zlatý znak na zadní straně obálky upoutal mou pozornost – symbol, který potvrzoval jeho pravost. Byl to dopis z Akademie Elitního řádu, nebo zkrátka jen z „Elity“. Jakmile vlkodlak dosáhne dvaceti let, může se přihlásit na Elitu – název, který hovoří sám za sebe. Je vyhrazena pro ty nejschopnější mladé vlkodlaky v celé zemi a představuje absolutní vrchol dokonalosti. Po dva přelomové roky jsou zde studenti formováni ve vůdce svých smeček a vybavováni dovednostmi, které jim zajistí slibnou budoucnost. Už od dětství jsem snila o tom, že se stanu jednou z „Elit“. Vlastně se zdálo, že o přijetí usiluje každý mladý vlkodlak. Pro mě však bylo v sázce mnohem víc. Mí rodiče tam vystudovali. Stejně tak mí dva starší bratři – jeden z nich byl právě v posledním ročníku. Jako nejmladší z rodiny a takzvaná „černá ovce“ jsem se na každém kroku setkávala se skepsí. Nebylo žádným překvapením, že mě matka nutila podat přihlášku na místní akademii, protože věřila, že na víc nemám. V mysli jsem si stále dokázala přehrát náš rozhovor u večeře z minulého měsíce. „Chci se přihlásit na Elitu,“ oznámila jsem, když jsem sebrala odvahu promluvit. Cinkání příborů na okamžik ustalo, ale ani jediný pohled se neotočil mým směrem. „No, tak to hodně štěstí, hádám,“ poznamenala má matka Lorelei a nezúčastněně si prohlížela nehty. Lucian, můj nejstarší bratr, sevřel rty. „Vážně si myslíš, že na to máš?“ „Ano,“ odpověděla jsem hlasem pevným navzdory splašenému srdci. Kieran, bratr jen o rok starší, se posměšně uchechtl. Vrhla jsem po něm zamračený pohled, ale nemělo to velký účinek. „Ale, promiň,“ řekl, ačkoliv to vůbec neznělo omluvně. „Je to prostě vtipné. Všichni jsme vzešli z Elity; to ale neznamená, že bys měla i ty. Jmenuje se to ‚Elita‘ z nějakého důvodu.“ Můj otec Dominic mlčky souhlasně přikývl, pozornost přilepenou k telefonu. „Prostě se přihlaš na místní akademii. Jsem si jistý, že tě přijmou už jen kvůli tvému příjmení.“ Zavrtěla jsem hlavou a zaplašila vzpomínku na ten hořký rozhovor. Pak jsem třesoucíma se rukama otevřela dopis, který právě dorazil – a s ním i svou budoucnost ukrytou v jeho záhybech. Všichni ostatní obdrželi své akceptační nebo zamítavé dopisy už minulý týden. Kromě mě. Máma tvrdila, že jsem u písemných zkoušek dopadla tak špatně, že se ani neobtěžovali mi odepsat. Ale teď byl tady. Na okamžik jsem zavřela oči a hruď mi sevřel strach. Když jsem konečně jedno oko pootevřela, srdce se mi rozbušilo, jakmile jsem spatřila to slovo – ‚přijata‘. Málem jsem vyskočila radostí. Místo toho jsem své vzrušení potlačila a dlaní si zakryla ústa, abych udusila úsměv. V naší rozlehlé zahradě jsem byla sama, ale rodina byla stále uvnitř domu. Jakkoli jsem se s nimi chtěla o tu neuvěřitelnou novinu podělit a dokázat jim, že se mýlili, musela jsem to nejdřív říct někomu jinému – jedinému člověku, který mě vždy podporoval, i když se ke mně rodina otočila zády. Jaxon Trevane, můj druh a budoucí Alfa Západu. Věděli jsme, že jsme si souzeni, už od našich osmnáctin a od toho dne byl mým neochvějným spojencem. Navzdory nesouhlasu jeho rodičů s naším vztahem mi neustále dával najevo, že si mě váží a přijímá mě. Nikdy o nic nežádal, kromě jediné věci. O mé panenství. Od chvíle, kdy jsme se potkali, trpělivě čekal, až budu připravená. A teď, s touto novinou o přijetí, jsem cítila, že nadešel čas dát mu odměnu, po které tak toužil. Když jsem stoupala po velkolepém schodišti jejich sídla, srdce mi divoce bušilo a dopis jsem svírala pevně v ruce. „Bude nadšený,“ zašeptala jsem si pro sebe a na tváři se mi rozlil úsměv. Když jsem dorazila k jeho dveřím, žaludkem se mi prohnala vlna neblahého tušení. Zahnala jsem ji, položila ruku na kliku a otevřela. Úsměv mi okamžitě zmrzl na rtech. Ležel tam Jaxon – nahý, a pod ním neležela nikdo jiný než má nejlepší kamarádka posledních deseti let, Sienna Gravesová. „Ach, Jaxone. Přesně tam!“ Ztuhla jsem, nohy jako přikované k zemi. V krku mi vyschlo a celá jsem znecitlivěla. Byla jsem si jistá, že se mi z tváře vytratila veškerá barva. „Ošukej mě líp, než šukáš Arden,“ zakřičela a já nevědomky zatnula pěsti, čímž jsem zmačkala svůj dopis o přijetí. „Ta puritánka mě na sebe nenechá ani sáhnout,“ zavrčel Jaxon a hltal její krk. „Myslí si, že její tělo je nějaká výhra jen proto, že je panna.“ „Choval jsem se k ní mile celé dva roky jenom kvůli tomu.“ Cítila jsem, jak mi puká srdce. Ten jediný člověk, kterému jsem věřila a milovala ho, mě ve skutečnosti nikdy nemiloval. Zavrtěla jsem hlavou, slzy se mi draly do očí. Kousla jsem se však do rtu a nedovolila si projevit slabost. „A už se mě nikdy nedotkneš,“ sykla jsem. Teprve tehdy si konečně všimli mé přítomnosti. Oči se jim rozšířily a Jaxon se ze Sienny vytáhl, s přirozením zcela na odiv, až jsem se znechuceně ušklíbla. „Arden,“ zamumlal Jaxon. V jeho tváři však nebyla ani stopa lítosti. Sienna se naopak otočila na bok, aby potlačila úsměv. „Takže jsi mě celou dobu nemiloval?“ Jaxon sevřel rty. Pak si povzdechl. „Jak můžeš čekat, že tě budu milovat, když nedokážeš uspokojit mé potřeby? Kromě toho jdu brzy na Elitu. Pak už se neuvidíme.“ Tiše jsem přikývla a cítila, jak mi slábnou kolena. „Takže se ani neomluvíš,“ hlesla jsem. „Fajn,“ řekla jsem a zvedla bradu vysoko. „Já odmí-“ „Odmítám tě, Arden Stoneová, jako svou družku,“ řekl Jaxon a předběhl mě. Cítila jsem, jak mým tělem projela nepopiratelná bolest, a srdce jako by mi rvali z hrudi. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se tu bolest zmírnit. Pak jsem uviděla jeho výraz, na rtech mu pohrával drobný úšklebek. „Promiň, Arden,“ řekl a přistoupil ke mně blíž, stále se stejným neoblomným výrazem. „Ty a já jsme se k sobě stejně nehodili.“