„To je ale prolhaná mrcha, ta Willow,“ pomyslela si Eliana a žaludek se jí sevřel při Willowniných teatrálních výstupech. Každé slovo, které Willow vypustila z úst, bylo pečlivě vypočítané, aby vrazilo klín mezi Elianu a Garciovi. Ve svém minulém životě jí naletěla – i s navijákem a udicí. Z pocitu viny a vděčnosti zůstala. Ale tentokrát? Ani náhodou. Jistě, splatí Garciovým za to, že ji vychovali, ale nebude tu trčet, aby ze sebe nechala dělat blázna. Eliana uvolnila svou ruku z Willownina sevření klidným, promyšleným pohybem a nenápadně si ji otřela o rukáv, jako by se právě dotkla něčeho odporného. Její hlas byl klidný, téměř ledabylý, když řekla: „Mami, tati, přemýšlela jsem o tom. Teď, když je vaše pravá dcera zpátky, dává smysl, abych si našla své biologické rodiče.“ Andy a Victoria si vyměnili pohled. V jejich výrazech se mísila náklonnost k Elianě a vina za pravdu. Vychovávali ji tolik let – byla skvělá dcera, o tom není pochyb –, ale Willow? Willow byla jejich krev, jejich pravá dcera, a sama si toho tolik vytrpěla. Proto souhlasili s tím, že Willow zaujme její právoplatné místo v rodině a nastěhuje se do domu, zatímco Eliana přejde na kolejní život, jakmile začne škola. Takže když Eliana řekla, že chce hledat své biologické rodiče, nezdálo se to neopodstatněné. Eliana naléhala, než stačili odpovědět, jejím tónem chladným, ale zdvořilým. „Oba jste pro mě tolik udělali za ty roky. Jsem vám navždy vděčná. Dovolte mi alespoň vám řádně poděkovat.“ Sklonila se v úklonu, gesto ladné a upřímné. „Hej, hej, ne! To je příliš!“ vyhrkl Andy a spěchal, aby ji zastavil. Popadl ji za ramena a vytáhl ji zpět nahoru. „Nikdy bychom to od tebe nečekali, Eliano. Vždycky pro nás budeš výjimečná. A pokud je nalezení tvých biologických rodičů to, co opravdu chceš, no… podpoříme tě.“ Victoria přikývla, její úsměv byl trochu napjatý. „Ano, miláčku. Cokoliv tě učiní šťastnou. Vždycky tu budeš mít své místo.“ Mezitím Willownin úsměv na zlomek vteřiny zaváhal, v očích jí problikla panika. 'Ona odchází? To nepřipadá v úvahu. Pokud tahle spratka opravdu odejde, koho mám zničit? Jak se můžu pomstít, když tu nebude?' pomyslela si. „Počkejte! Mami, tati, nemůžeme ji nechat odejít!“ Willownin hlas zazněl vysokým, naléhavým tónem. „Já, ehm, jsem trochu pátrala, než jsem se vrátila. Elianina biologická rodina? To je bordel! „Její táta je totální gambler, její máma je… no, není zrovna, víte, vzdělaná a je trochu drsná. Lidé v jejich sousedství o nich říkají dost hrozné věci. Ach, a má bratra – je to, ehm, třicetiletý starý mládenec, který stále žije s rodiči.“ Willow obrátila své velké, nevinné oči k Garciovým. „Pokud Eliana půjde k nim, půjde rovnou do noční můry!“ Eliana se zarazila, vlna nevěřícnosti se přes ni převalila. Neměla tušení, že její biologičtí rodiče jsou takoví. Ale Willow – samozřejmě – se zdála znát každý detail, jako by se hluboce ponořila do jejího života. Čím víc Willow mluvila, tím víc bylo jasné: snažila se Elianu uvěznit tady, udržet ji zamčenou v této zvrácené hře manipulace. Ale Eliana už nehrála. Neměla zájem živit Willowniny malicherné hry. Chtěla jen žít svůj život, osvobozený od dramatu. „Mně to nevadí,“ řekla Eliana klidným a vyrovnaným tónem. „Koneckonců, jsou to moje pokrevní příbuzní. Nezáleží na tom, jestli jsou chudí, nebo ne. Ledaže…“ Naklonila hlavu a nechala svůj pohled zaostřit na Willow. „Ledaže proto ses vrátila. Zjistila jsi, že máma a táta jsou bohatí, a nemohla ses dočkat, až si vyměníš místa?“ Willownin obličej na zlomek vteřiny zbělal, než se s námahou vzpamatovala. „N-ne, samozřejmě že ne! Nikdy bych to neudělala! Eliano, jak tě to vůbec mohlo napadnout? Mami, tati, věříte mi, že?“ Věnovala jim pohled, který by jí mohl vynést Oscara za nejnevinnější dceru. Victoria ji rychle utěšila. „Ach, miláčku, samozřejmě že ti věříme. Eliana je jen rozrušená a zmatená; nemyslela to vážně.“ „Ano, ano,“ přidal se Andy a vrhl na Elianu varovný pohled. „Eliano, nedělej ukvapené závěry. Willow ani nevěděla o našich financích, když se vrátila.“ Eliana potlačila nutkání protočit panenky. Jen někdo tak naivní jako Andy a Victoria by naletěl Willowninu široce otevřenému herectví. Pravda jí byla jasná jako den: Willow přesně věděla, jak bohatí Garciovi jsou. Proto se bez váhání vrátila do jejich životů. Ale nešlo jen o peníze – ne, šlo o ni. Willow tu nebyla jen proto, aby si nárokovala své místo; byla tu proto, aby Elianě kousek po kousku zničila život. A Willow měla dokonalý cheat code: cestovala zpět v čase. Za boží milosti! Eliana zatnula pěsti, ale donutila svůj obličej zůstat neutrální. Chtěla vykřičet pravdu, odhalit Willow jako pomstychtivého, manipulativního hada, jakým byla. Ale k čemu by to bylo dobré? Nikdo by jí nevěřil. Svedli by to na její nedávnou nehodu a řekli by, že je „zmatená“ nebo „blouzní“. Po chvíli Eliana pomalu vydechla a znovu získala klid. „Mami, tati,“ řekla klidným, ale rozhodným tónem, „nejde o útěk. Jde o to, udělat, co je správné. „Moji biologičtí rodiče si zaslouží vědět, že existuji, ne? Bez ohledu na to, jací jsou lidé, bych se s nimi měla alespoň setkat. A teď, když máte zpátky svou pravou dceru, je jen fér, abych si našla své vlastní kořeny.“ Willownin obličej se zachvěl a otevřela ústa, aby se hádala, ale Elianino zdůvodnění bylo neprůstřelné, takže nenašla slova, aby ji zastavila. Andy a Victoria si vyměnili pohled, pak pomalu přikývli. „Dobře, Eliano,“ řekl Andy neochotně. „Pokud ses tak rozhodla, budeme to respektovat. Ale pamatuj, vždycky budeš součástí této rodiny. Naše dveře pro tebe budou vždycky otevřené.“ Eliana pocítila bodnutí v hrudi. Viděla v jejich očích upřímnost a na krátký okamžik to málem přehodnotila. Ale věděla lépe. Nebude trvat dlouho a Willow je plně přesvědčí, že je sobecký, nevděčný podvodník. Lepší odejít teď, dokud jsou vzpomínky ještě sladké. „Děkuji,“ řekla tiše. „Za všechno. Nikdy nezapomenu, co jste pro mě udělali.“ Po tomto rozhodnutí Eliana neztrácela čas balením toho mála, co měla. Andy a Victoria, kteří chtěli pomoci, využili Willowniných pohodlně podrobných informací k vyhledání adresy jejích biologických rodičů. Nabídli se, že ji odvezou až tam, ale Eliana odmítla. Po nějakém přesvědčování souhlasila, že je nechá vysadit alespoň na vlakovém nádraží. Willow je sledovala, jak odjíždějí, a v žaludku měla uzly. Něco se jí nezdálo – takhle to nemělo být. Očekávala, že Eliana zaváhá, zakolísá, možná dokonce bude prosit, aby mohla zůstat. Ale tentokrát se Eliana zdála… rozhodná, odhodlaná. Willow zatnula pěsti a nehty se jí zaryly do dlaní, když bojovala s narůstající panikou. Pak ji ale napadla myšlenka a její rty se zkroutily do lstivého úsměvu. 'Klidně odejdi,' pomyslela si samolibě. 'Celý život jsi žila v pohodlí. Uvidíme, jak dlouho vydržíš v té zapadlé domácnosti. Vrátíš se, budeš se plazit po kolenou a prosit o návrat. A až se vrátíš...' Otočila se na patě a její úšklebek se rozšířil. 'Budu připravená.' ***** Eliana dorazila na vlakové nádraží a řidič jí předal jízdenku spolu s lístečkem, na kterém bylo telefonní číslo a adresa. „Šťastnou cestu, slečno Garciová,“ řekl řidič zdvořilým kývnutím. „Děkuji,“ odpověděla Eliana, jízdenku v ruce, a zamířila dovnitř. O dvě hodiny později Eliana vystoupila z vlaku v Dratora City. Neznámý shon nádraží ji zasáhl jako vlna. Vytáhla telefon a vytočila číslo na lístečku. V lince cvaklo a ozval se mužský hlas: „Haló?“ Eliana na okamžik zaváhala, než promluvila. „Ahoj, tady Tommy? Jsem… dcera rodiny Davisových. Mohl bys mě přijet vyzvednout?“ Na druhé straně zavládlo ticho, husté a nepříjemné. Zrovna když se chystala zopakovat, muž promluvil. „Zůstaň tam. Pošlu pro tebe auto.“ Než stačila zpracovat, co řekl, linka se odmlčela. Eliana zírala na svůj telefon, zmatená. 'Počkat… jak vůbec ví, kde jsem?' říkala si. Eliana pokrčila rameny nad tou podivností a rozhodla se vzít si láhev vody z nedaleké večerky, aby uklidnila své nervy. Když vyšla z obchodu, vzhlédla – a zamrzla. Ke krajnici se přivalily dva elegantní Rolls-Royce, jejich vyleštěné exteriéry se leskly pod odpoledním sluncem. Z jednoho z aut vystoupil bodyguard v tmavých slunečních brýlích a s profesionálním výrazem skenoval dav. Eliana jim věnovala jen letmý pohled a popíjela vodu, když šla kolem. 'Těm autům nemám šanci,' pomyslela si. Willow dala jasně najevo, že její biologická rodina je chudá – špinavě chudá, jak se vyjádřila. Myšlenka, že by pro ni poslali luxusní auta, ji ani nenapadla. Byla uprostřed doušku, když k ní přistoupil bodyguard, jeho pohled upřený na tablet v ruce. Zastavil se přímo před ní, vzhlédl a jedním plynulým pohybem si strhl sluneční brýle. Jeho obličej se rozzářil nečekaně jasným úsměvem. „Slečno Davisová!“ zvolal hlasem překypujícím vzrušením. „Jsem tu, abych vás vyzvedl!“ Eliana zamrzla a málem se udusila vodou. Zamrkala s doširoka otevřenýma očima. „Počkejte… jak mi říkáte?“