Liják bičoval Daisy a zanechal v ní pocit ztracenosti, když se zadívala na rozcestí před sebou. Uvědomila si, že nemá kam jít. V následujícím okamžiku jako by déšť náhle ustal. Daisy se otočila a uviděla komorníka, jak nad ní drží deštník. V očích jí problikl záblesk naděje, když se zeptala: "Pane Lyonsi, požádali vás o to rodiče?" Po chvíli ticha Jaycob Lyons odpověděl: "Slečno Daisy, stále se na vás zlobí. Až se uklidní, přivedou vás domů." Daisy se bezmocně usmála, neschopná se už dál klamat. Potom našla v kapse vizitku – byla od toho muže. ***** O půl hodiny později zastavilo před Daisy taxi. Nevěnovala tomu pozornost, dřepěla na zemi a kreslila malou hůlkou do hlíny. "Nastup si," zavelel hlas. Jak se okénko auta stahovalo, Daisy uviděla jeho hezkou tvář. Vstala, z nohou jí vystřelil mravenčivý pocit, kvůli kterému si zase s bolestí dřepla. Když to Emery uviděl, zamračil se a zeptal se s náznakem nelibosti v hlase: "Daisy Cookeová, volala jsi mi, abych tě vyzvedl, a teď, když jsem tady, proč tam takhle dřepíš?" Vzdal se kvůli ní zakázky za desítky milionů dolarů, jen aby ji našel, jak si hraje na nedostupnou. Daisy se cítila ukřivděně a odsekla: "Dřepěla jsem příliš dlouho a nohy mi znecitlivěly." Zdálo se, že si všichni myslí, že je nerozumná, což jí bylo těžké pochopit. Zatímco si masírovala kotníky a snažila se vstát, náhle se natáhla velká ruka, aby ji stabilizovala, čímž ji zaskočila. Emery, kterému docházela trpělivost s její tvrdohlavostí, zmírnil tón, když se setkal s jejíma uslzenýma očima. "Nech mě ti pomoct do auta." "Zvládnu to sama," odsekla Daisy a odstrčila jeho ruku. Když se snažila jít, znecitlivění v nohách způsobilo, že zakopla a spadla mu do náruče. Emery, pobavený jejím náhlým objetím, si ji dobíral: "Není divu, že jsi nechtěla mou pomoc." Daisy zrudla jako rak. Odstrčila Emeryho a poskočila dopředu po jedné noze. Kvůli vysokému podvozku ale nemohla do taxíku naskočit. V tu chvíli k ní zezadu dorazily silné paže, zvedly ji a posadily do auta. Daisy se nechápavě dívala, jak Emery zavírá dveře a pak si sedá vedle ní. Rozzlobeně se zeptala: "Kdo řekl, že mě smíš nosit?" Emery zvedl obočí a zeptal se: "Nečekala jsi snad, až to udělám, když jsi tam tak stála?" Daisy trvala na svém: "Ne." Emery se na ni díval, jako by lhala. Daisy frustrovaně opřela o opěradlo sedadla a odmítla mluvit. Emery, pozorujíc její nafouklé tváře, měl chuť ji šťouchnout do obličeje. Ovšem se ovládl. Daisyino oblečení bylo promočené. Horký vzduch v autě způsobil, že jí cvakaly zuby, a vyvolal kýchnutí. Emery vypnul topení, pohlédl na ni a zeptal se: "Jak ses dostala do takové šlamastyky?" Daisy mlčela, ale Emery se dál nevyptával, protože ho to vůbec nezajímalo. Během zastávky na semaforu jí hodil kabát. Nevadila jí vůně tabáku, která na kabátě ulpívala, zabalila se do něj a zbývající tělesné teplo v ní vyvolalo pocit tepla. Najednou si Daisy na něco vzpomněla. "Jak jsi znal moje jméno?" zeptala se. "Zmínila jsi ho, když jsi volala," odpověděl. "Opravdu?" Daisy se cítila trochu omámená a nemohla si vzpomenout, co řekla. Emery přikývl na znamení souhlasu. Ve skutečnosti, v okamžiku, kdy opustil hotel, získal Daisyiny informace. Daisy se tím nezabývala. V hlavě měla zmatek a víčka jí těžkla. ***** Daisy měla horečku a dvojitá zrada v lásce a přátelství jí jen zhoršovala. Trvalo to tři dny, než konečně ustoupila, což její pečovatele uklidnilo. Kdyby horečka neustoupila, Emery by je všechny vyhodil. Daisy ležela tři dny v posteli a cítila se celá bolavá. Nakonec vstala, aby prozkoumala dům. Měl moderní výzdobu. Tři ložnice a obývací pokoj byly udržovány ve velké čistotě. Náhle se ozval Emeryho hlas. "Zítra to vyřeším. Zdrž to o další den." Byl oblečený do stříbrnošedého domácího oblečení, stál u okna od podlahy ke stropu s jednou rukou v kapse a vyzařoval atmosféru lenosti. Když uviděl Daisy, zavěsil telefon. "Je ti líp?" zeptal se. "Mnohem líp," odpověděla. "Už jsi několik dní na infuzích a nic jsi nejedla. Na stole je ovesná kaše. Běž se najíst," navrhl. Daisy přikývla, cítila hlad. Poté, co snědla malou misku ovesné kaše, měla pocit, že se vrací do života. Nemohla si pomoct a pohlédla na Emeryho, který vyzařoval eleganci v každém pohybu. V tu chvíli měla pocit, jako by si ho tenhle ošuntělý pokoj nezasloužil. I přes to, že jí v posledních dnech nebylo dobře, si byla vědoma toho, že se o ni staral. Po celý život to byl jediný člověk, kromě Barbary, který by s ní zůstal, když byla nemocná. Najednou se cítila klidně ohledně té noci. Daisy se znepokojeně zeptala: "Kvůli mně jsi v posledních dnech odložil spoustu práce, že?" "Zvládám to," odpověděl. "Už se skoro vracím do normálu. Nemusíš každý den zůstávat doma, abys se o mě staral. Běž do práce a nenech se vyhodit od šéfa," naléhala a vzpomněla si, že je asistentem generálního ředitele Potter Group. Potter Group byla nadnárodní korporace a generální ředitel byl vždy zaneprázdněn. Jako jeho asistent musel mít Emery pravidelně spoustu práce. Odpočíval tři dny, a pokud by odpočíval dál, mohl by generálního ředitele rozčílit. A co je nejdůležitější, Daisy nechtěla být s ním každý den sama. "To se nestane," ujistil ji. Koneckonců, nikdo se neodvážil vyhodit asistenta generálního ředitele. Emery se podíval na její tvář. Až po opadnutí otoku si uvědomil, jak je krásná. Byla jako jemná květina, která potřebuje péči. Srdce se mu rozbušilo, když hlubokým hlasem řekl: "To, co jsem řekl ten den, stále platí. Rozmyslela sis to?" Jeho změna tématu ji zaskočila. "Co jsi řekl?" zeptala se. "Měli bychom se vzít," řekl Emery.