Pohled Olivie: Pěst mi pulzovala bolestí po setkání s hlavou toho chlapa, ale nestačilo to. Emilie zakňučela, když jí silněji zatáhl za vlasy a nutil hlavu do nepřirozeného úhlu. "Pusť ji, ty hovado!" zasyčela jsem, v hrudi se mi střetával strach a zuřivost. "Nebo co?" zasmál se, z dechu mu táhl whiskey. "Zase mě praštíš tou svojí kabelkou?" Ostatní muži z auta teď vylézali ven a jejich pohyby byly dravé, když nás obkličovali. Řidič se zlatým zubem, který zachytával tlumené světlo pouliční lampy, ke mně přistoupil. "Pojď, zlato, my se chceme jen trochu pobavit." Jeho oči se ani na chvíli neodlepily od mého hrudníku. "Jsi oblečená, jako bys chtěla pozornost. Tak ti ji dáváme." "Chci, abys pustil moji kamarádku a táhl zpátky do kanálu, odkud jsi vylezl," vyplivla jsem a couvala, dokud jsem za sebou necítila strom. "Ooh, ona má taky pusu," řekl další, menší, ale ramenatý chlapík v baseballové čepici. "To se mi líbí. Je to zábavnější, když se trochu brání." Řidič se natáhl ke mně, prsty mi přejely po paži. Oplácala jsem mu ruku. "Nesahej na mě!" "Hraješ si na nedostupnou?" Přiblížil se a přitiskl mě ke stromu. "To je roztomilé." Emilie se stále bránila v sevření chlapa s kmenovým tetováním. "Liv, utíkej! Prostě utíkej!" "Nenechám tě tady," řekla jsem a zoufale se rozhlížela po čemkoli, co bych mohla použít jako zbraň. Řidič přitiskl své tělo na mé; jednu ruku opřel o strom vedle mé hlavy. "Tvoje kamarádka nikam nepůjde a ty taky ne." Druhou rukou se natáhl k mému prsu. "Uvidíme, jestli se cítí tak dobře, jak vypadají." Zvedla jsem prudce koleno a zamířila mu do rozkroku, ale na poslední chvíli se otočil. Mé koleno se otřelo o jeho stehno. "Drzá mrcha!" Popadl mě za zápěstí a stiskl, až jsem zalapala po dechu bolestí. Náhle reflektory osvětlily scénu, když vedle nás se skřípěním zastavilo další auto. Motor zhasl a dveře řidiče se otevřely. "Je tu nějaký problém?" Pronikl nocí hluboký hlas. Z temnoty se vynořila vysoká postava do světla vzdálené pouliční lampy. Široká v ramenou a impozantní v tom, co vypadalo jako drahý oblek, se pohybovala s tichou jistotou, která si vynucovala pozornost. "Starej se o sebe, kámo," zavrčel Zlatý Zub, ale všimla jsem si, že povolil sevření mého zápěstí. Nově příchozí přistoupil blíž a já jsem zalapala po dechu. I ve slabém světle jsem ho okamžitě poznala. Alexander Carter. Šéf mého šéfa šéfů. Generální ředitel Carter Enterprises, kde jsem pracovala jako mladší marketingová manažerka posledních osm měsíců. "Myslím, že tyto dámy vám říkaly, abyste je nechali na pokoji," řekl klidným hlasem, ale s ocelovým ostřím. "Doporučuji vám, abyste poslechli." Zlatý Zub se ušklíbl. "Co s tím chceš dělat? Jste čtyři a já jeden." Alexander ani nemrkl. "To je pravda. Ale už jsem zavolal policii a jsou na cestě. Jsem si jistý, že by je zajímalo, že čtyři opilí muži napadají dvě ženy na veřejné ulici." Chlap s kmenovým tetováním konečně pustil Emiliiny vlasy a strčil ji dopředu. "Kašleme na to, kámo. Tyhle děvky za to nestojí." Emilie ke mně zakolísala a já jsem ji chytila a přitáhla k sobě. "Jsi v pořádku?" zašeptala jsem. Přikývla a promnula si pokožku hlavy. "Ten bastard mi málem vytrhl vlasy." Zlatý Zub udělal krok směrem k Carterovi a vypjal hruď. "Myslíš si, že jsi nějakej hrdina? Bohatý kluk v drahým autě?" Alexander se na něj jen podíval, aniž by se pohnul. "Myslím si, že jsem někdo, kdo nechce vidět, jak dva opilí idioti obtěžují dvě ženy. Teď můžete odejít sami, nebo můžete počkat na policii. Je to vaše volba." Na okamžik jsem si myslela, že mu Zlatý Zub vrazí pěstí. Místo toho plivl na zem poblíž Alexandrových naleštěných bot. "Jdeme," zamumlal svým přátelům. "Tyhle kurvy nestojí za kriminál." Naskákali zpět do svého kabrioletu, motor burácel k životu. Zlatý Zub ho agresivně vytočil, než odjel se skřípěním pneumatik. Alexander se k nám otočil. "Jste obě v pořádku?" Zblízka byl ještě impozantnější než na firemních akcích. Vysoký, s ostrými rysy a pronikavýma šedýma očima, měl tvář, která patřila do obchodních časopisů, kde se často objevovala. I přes pozdní hodinu byly jeho tmavé vlasy úhledně upravené, ani jeden pramen nebyl mimo své místo. "Jsme v pořádku," zvládla jsem říct, náhle si vědoma svého vzhledu: rozcuchané vlasy, make-up pravděpodobně rozmazaný od dřívějšího pláče a tyhle směšné šaty, které mi teď připadaly jako strašná chyba. "Děkuji, že jste zastavil." "Potřebujete někam odvézt?" zeptal se a jeho oči krátce sklouzly k mému hrudníku, než se vrátily k mé tváři. "Naše taxi zrušili," řekla Emilie, stále si mnula pokožku hlavy. "A můj přítel nezvedá telefon." Alexander ukázal na své auto, elegantní černé auto. "Rád vás obě odvezu domů." Zaváhala jsem. Tohle byl Alexander Carter, muž, který podepisoval moje výplaty a jehož jméno bylo na budově, kde jsem pracovala. Muž známý svými nemilosrdnými obchodními taktikami a chladným chováním. Poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby si uvědomil, že jsem jedna z jeho zaměstnankyň, zvlášť když vypadám takhle. "To je velmi laskavé," řekla jsem opatrně, "ale nechceme vás obtěžovat." "To není žádná obtíž," odpověděl. "Raději bych vás tu nenechal po tom, co se právě stalo." Emilie se na mě podívala se zdviženým obočím a mlčky sdělovala: "Jsi blázen? Jízda zdarma v elegantním autě s žhavým, bohatým chlapem? Řekni ano!" "Pokud jste si jistý, že to není příliš obtížné," ustoupila jsem. "Vůbec ne." Otevřel dveře zadního sedadla. "Prosím." Interiér auta byl celý z černé kůže a lesklých povrchů. Vonělo to drahým kolínským a novým autem, opojná kombinace, která mi zamotala hlavu – nebo to možná byl adrenalinový náraz. "Jsem Alexander Carter," řekl, když se posadil za volant. "Olivia," odpověděla jsem a záměrně vynechala své příjmení. "A tohle je Emilie." "Těší mě, že vás poznávám, i přes okolnosti." Nastartoval motor, který tiše zaburácel k životu. "Kam vás mám odvézt?" Emilie mu nejprve nadiktovala svou adresu a pak jsem mu dala tu svou. "Náročná noc?" zeptal se, když jsme vyjížděli od obrubníku. Emilie si odfrkla. "Dalo by se to tak říct. Byli jsme na narozeninové oslavě, kde Liv chytila svého přítele, jak šuká oslavenkyni." "Emilie!" zasyčela jsem, zděšená. Alexandrovy oči se na mě mihly ve zpětném zrcátku. "Aha. To mě mrzí." "To je v pohodě," zamumlala jsem a přála si, abych se mohla ztratit v kožené sedačce. "To není v pohodě," trvala na svém Emilie. "Ryan je podvodník, kterému by měl upadnout pták." Malý úsměv se mu objevil v koutku úst. "Chápu to správně, že Ryan je bývalý přítel?" "Asi tak před pár minutami, ano," potvrdila jsem a přemýšlela, proč probírám svůj milostný život se svým generálním ředitelem. "No, ať to stojí za to," řekl a jeho oči se s mými krátce setkaly znovu v zrcadle, "zní jako idiot."