Emeriel se zapřel víc, než dokázal. Lesy, které tak dobře znal z dob, kdy se lovem a sběrem snažil nasytit sebe a Aekeiru, se mu teď staly útočištěm i zbraní. Praskání větví a suché šustění listí pod nohama prozrazovaly jeho úprk. Každý krok byl zběsilý, rozmazaný, zanechávající za sebou jen ozvěnu zběsilého tlukotu srdce, jak mizel v hlubinách lesa. "Sakra! Kde je sakra?!" Slábnoucí křik označova