O Dvacet jedna let později PRINC EMERIEL. „Je tak hezký,“ zamumlal kdosi. „To je ten zženštilý princ,“ řekl jiný. Třetí muž v očích skrýval chtíč. „Žádný muž by neměl mít tak nádherné vlasy.“ Princ Emeriel je všechny ignoroval, když se s hlavou vztyčenou přesunul z palácových pozemků do budovy. Jen proto, že byl na tu nežádoucí pozornost zvyklý, neznamenalo to, že mu z ní nelezla husí kůže. Možná, že žil celý život jako chlapec, ale to ho nijak zvlášť nechránilo. Muži z Navie by strčili svůj falus do čehokoli s dírou, zvlášť pokud to vypadalo byť jen vzdáleně žensky. Ale Emerielovy smysly byly vždy ve střehu. Proto byl pravděpodobně jediným jednadvacetiletým panicem v Navii. A taky proto, že jeho sestra, princezna Aekeira, vždy dělala všechno pro to, aby ho ochránila. Aby se ujistila, že jeho tajemství zůstanou pevně skryta. Před patnácti lety si autonehoda vzala jejich rodiče a král Orestus je adoptoval. Ten tyran jim dělal ze života peklo. Emeriel vstoupil do chodby k Aekeiřiným komnatám, když to uslyšel. Kňourání. Tiché, bolestí naplněné kňourání. Ten zvuk vycházel z… Emerielem se přelila vlna vzteku. Ne zase tohle! Rozhodnutě se rozběhl chodbou, prudce otevřel dveře a tasel meč. „Okamžitě se vzdalte od mé sestry, lorde Murphy, nebo přísahám nebi, že vás skácím tam, kde stojíte!“ zavrčel Emeriel. Ministr pro lidské záležitosti se zamračil a přestal s tím. „Odejdi, princi. Kazíš zábavu.“ Emeriel nenáviděl narážku na „malého prince“, ale jistě ne tolik, jako když ho nazývali „drobounkým princem“. V průběhu let mu Navijci dali mnoho jmen díky jeho drobnému a ženskému vzhledu. „Okamžitě se od ní odtáhni!“ Emeriel rázně kráčel k posteli, popadl lorda Murphyho a odstrčil ho od Aekeiry. S uspokojivým žuchnutím se starý moula svalil na podlahu. Aekeira vstala z postele, tiskla si k sobě své zranitelné tělo, její tvář byla rudá od pláče, oči unavené a opuchlé. Emeriel sestru objal. „Promiň, moc se omlouvám, Keiro.“ „To nebyla tvoje chyba.“ „Proč jsi to sakra udělal?!“ rozzlobeně vstal lord Murphy. „Vyhrál jsem princeznu Aekeiru poctivě v karetní hře na včerejším večírku. Král se s ní vsadil a prohrál se mnou! Měl jsem ji mít alespoň na dvě hodiny!“ Emerielovi se rozzářily oči, když se otočil a postavil se mu čelem. „Jestli se jí ještě jednou dotkneš, přísahám nebi, že ti uříznu tvůj mužský orgán, lorde Murphy.“ „To si nedovolíš!“ „Rád přijmu jakýkoli trest, který mi král udělí,“ prohlásil s přesvědčením, „ale ty budeš bez svého mužství. Dobře si vyber.“ Lordu Murphymu se rozšířily oči a ruce mu ochranářsky přeletěly přes rozkrok, tvář mu zrudla hněvem. „Král se o tom dozví!“ zavrčel ministr. Popadl si oblečení a vyrazil z místnosti. „Ach, Eme, proč jsi to udělal?“ Aekeiřiny oči se naplnily starostí. „Král tě může znovu potrestat horkým bičem.“ „To mi je jedno. Pojďme do mého pokoje.“ Emeriel uklidil meč a nemohl se ani podívat sestře do očí, protože sám měl nebezpečně blízko k slzám. Pomohl Aekeiře do šatů, vyvedl ji a vedl chodbou. Ten prastarý pocit viny se Emerielovi vkrádal do páteře. Aekeira vždy chránila Emeriela, i když se tím sama stala jediným cílem. Jeho sestra ho nikdy nenáviděla, ale Emeriel nenáviděl sám sebe za to. Aekeira byla vždycky plná života a vždycky šťastná. Ale v takových chvílích, kdy bylo její tělo zneuctěno, vypadala hlavně unaveně. Unavená světem. Znepokojená z toho, kterému dalšímu aristokratovi ji král předá. O mnoho později, když se Aekeira osvěžila, lehla si na postel a zavřela oči. „Eme? Moje nejhorší noční můra, když jsem byla mladší, byla myšlenka, že budu prodána aristokratovi v Cavaru, ale teď si skoro přeju, aby ten bezcitný král pokračoval a nezměnil názor,“ zašeptala Aekeira. „Prosím, neříkej to.“ Emeriel ji držel za ruku. „To království je hororová hra. Kdekoli je lepší než Cavar, sestro. No, kromě za Velkou horou, samozřejmě.“ Už jen ta myšlenka Emeriela zamrazila. Za těmi horami sídlili Urekai. „Někdy si přeju, abych mohla opustit tohle Bohem zapomenuté království.“ Z Aekeiřiných očí sklouzla jediná slza. Já taky, Keiro. Já taky. ••••••••• Tu noc, po koupeli, stál Emeriel před zrcadlem a zíral na svůj odraz. Jeho dlouhé, hedvábně černé vlasy mu padaly přes ramena a kaskádovitě se vlnily jako vodopád. Když měl vlasy takhle rozpuštěné, vypadal tak, jak ve skutečnosti byl. Jako dívka. Jaké by to bylo žít svobodně, jako osoba, kterou zrcadlo odráželo? Nežít ve strachu z dalšího muže, který by se ho mohl pokusit využít, jako to dělají s jeho sestrou? Emeriel snil o tom, že si vezme muže svých snů. Ochránce. Někoho dost silného na to, aby ho udržel v bezpečí, ochránil ho před predátory a smetl ho z nohou nesmírnou silou a láskou. Všechno to byly iluze. Ale sladké iluze. Realita byla příliš ošklivá. Setřásl to ze sebe, vlezl do postele, zavřel oči a nechal se unést spánkem. . . Sen začal jako vždycky. Muž vyplňoval dveře, skrytý ve stínech. Byl velký, větší a mužnější než kterýkoli muž, kterého Emeriel kdy viděl. Vysoký jako obr, díky němu se Emeriel cítil malý, jako zahnáná kořist. „Kdo jsi?“ Emerielův ospalý hlas vyzněl roztřeseně, plný strachu. „Co ode mě chceš?“ „Jsi můj,“ řekl hlubokým hlasem jako hřmění. „Máš být pro mě na kolenou. Na zádech. Mám tě šukat tak tvrdě, až se ti budou třást nohy. Vrtat se v tobě, dokud se ti díry neotevřou a nebudou po mně lačnit. Máš pořád prosit o mého ptáka. Jenom mého.“ Emerielova tvář se zrudla šokem. Tak pohoršený se posadil. „N-neměl byste mi říkat takové nevhodné věci! To je špatně!“ Ale ten tajemný muž vstoupil do Emerielovy ložnice a vynořil se ze stínů. A jak to udělal, jeho tělo se proměnilo v… bestii. Nejděsivější, jakou kdy Emeriel viděl. Urekai. „Ó, bože, ó, bože,“ Emerielovi se zatajil dech hrůzou a zmocnila se ho panika. Ze všech shapeshifterů na světě, proč zrovna UREKAI!? Postupoval cílevědomě. Jeho zářící žluté oči se mu vpíjely do Emeriela, naplněné hladem. Emeriel divoce potřásl hlavou a couvl. „Ne, ne, ne! Nechte mě na pokoji!“ křičel: „Stráže! Pomoc!“ Ale nikdo nepřišel. Bestie skočila na postel, dostala se na Emeriela a uvěznila ho pod sebou. Drápy mu roztrhaly šaty a Emerielovo zranitelné ženské tělo bylo vystaveno jejím žlutým očím. Jeho silná stehna roztáhla Emerielovy nohy a obrovský zrůdný pták se dotkl jeho nedotčeného ženského jádra a vnikl dovnitř…! . Emeriel se s výkřikem probudil. Třásl se a byl promočený potem, rozhlédl se po temné, prázdné místnosti. „Byl to jen sen,“ zašeptal roztřeseně. „Díky bohům. Jenom sen.“ Zase ten samý sen. Měl ten sen už měsíce. S těžkým polknutím si roztřesenou rukou prohrábl vlasy. „Proč mám pořád tak děsivou noční můru?“ Emeriela to hodně děsilo. Urekai? Nikdo na tomto světě se nemodlil, aby se ve svém životě setkal s Urekai. Určitě ne Emeriel. Přesto, i přes veškerou hrůzu uvnitř, horkost snu přetrvávala v jeho těle. Jeho ženské jádro se cítilo jinak. Mokré. Co to má znamenat?