PRINC EMERIEL. Aekeira plakala víc než hodinu poté, co opustili soudní síň. Nejprve se zlobila a křičela na Emeriela kvůli jeho hloupému rozhodnutí. A pak se zhroutila a plakala, jako by jí srdce rozbili na kousky. Teď zůstali sami v malé kajutě na lodi. Emeriel mlčel po celou dobu sestřina zhroucení, váha jeho rozhodnutí konečně dopadla. Proboha, stal se otrokem. Níž než nemanželský. Níž než sluha u koberce. A ne jen tak ledajakým otrokem, ale otrokem Urekai. Nebo mnoha Urekai, Emeriel zatím netušil. Bude sloužit těm bezcitným, nemilosrdným bytostem, které opovrhují lidmi. "Jsi hezký chlapec; nebudeš mít nouzi o pány, kterým bys sloužil." Emerielovi přeběhl mráz po zádech. Hodlají zneužít jeho tělo. To, o čem vždy snil, se konečně splní. Jenže teď to nebude jen jedna bestie, bude jich mnoho. Tolik, kolik si jeho pán bude přát. Rozpářou ho a podrobí ho tomu strašnému aktu sexu. Emeriel polkl žluč, která mu stoupala do krku. Dech se mu zrychlil, jak ho zachvátila panika. "Dýchej, Eme. No tak," Aekeira se objevila po jeho boku a hladila ho po zádech. "Nádech... a výdech... no tak, Eme." Akeiřin hlas byl jemný, uklidňující, a Emeriel neměl jinou možnost, než se řídit jeho zvukem. Aekeira ho dál hladila po zádech. "Dobrá holka. To je moje holka." Dva Urekai vešli dovnitř a donutili je spolknout neznámou pilulku. Určitě nezaplatili všechny ty peníze jen proto, aby je zabili dřív, než se vůbec stali otroky, že ne? pomyslel si Emeriel, když ji spolkl. O několik minut později oba bezvládně padli na podlahu. • O mnoho později se Emeriel probudil na hrbolaté jízdě v kočáře. Hlava se mu motala, smysly dezorientované, několikrát zamrkal, aby si upravil vidění. Byli donuceni vzít si pilulku. Vstal, přešel k dřevěnému oknu kočáru a otevřel ho. Vydechl. Jsou v zemi Urekai. Emeriel jich viděl desítky. Ale co ho naprosto ohromilo, byli lidé. Bylo jich v dohledu spousta. Mnoho žen se téměř vyrovnalo počtu mužů. Každý věděl, že Urekai po válce zajali a drželi mnoho lidí v zajetí, ale ten obrovský počet, který viděl, předčil jeho očekávání. A všichni byli otroci. Někteří pracovali na polích, jejich unavená těla se ohýbala pod tíhou práce. Někteří tahali těžké náklady, jejich svaly se namáhaly s každým krokem pod dohledem Urekaiů. Někteří Urekaiové drželi biče, zatímco jiní meče. Z toho pohledu se Emerielovi zvedal žaludek. Má tohle být teď náš život? Akeiřino zasténání probuzení se ozvalo za ním a Emeriel se rychle otočil ke své sestře, v obličeji se mu zračil starostlivý výraz. "Jsi v pořádku, Kiero?" zeptal se tlumeným hlasem. Aekeira přikývla a promnula si oči. "Kde to jsme?" zeptala se a očima zkoumala okolí. "Jejich království, Urai," zašeptal Emeriel a držel hlas ztlumený, aby je pán kočáru nezaslechl. Společně si prohlédli obrovskou pevnost před nimi. Kočár mířil přímo k ní. "To místo vypadá velmi luxusně," řekla Aekeira. Emeriel přikývl. Jako členové královské rodiny byli s luxusem dobře obeznámeni, ale tohle bylo v úplně jiném měřítku. Což vyvolávalo otázku... Kdo přesně byli ti muži, kteří je koupili? A pokud nebyli pány jeho a jeho sestry, tak kdo byl...? ******* Po průchodu mnoha komnatami a chodbami je přivedli do prázdné místnosti. "Toto bude prozatím vaše komnata," oznámil voják. Místnost byla překvapivě prostorná a vkusně zařízená. Nedlouho poté, co vojáci odešli, se k jejich uším donesl zvuk blížících se kroků, který se každým okamžikem zesiloval. Dveře se rozletěly a vešla starší lidská žena. V doprovodu mladší lidské ženy a tří Urekai mužů. Pohled starší ženy spočinul na Emerielovi a znovu se na něj podívala. "Jsi pozoruhodně pohledný muž. Viděla jsem za svůj život spoustu hezkých mužů, ale ani si nevzpomínám na jediného, který by byl z poloviny tak hezký jako ty." Emeriel se necítil dobře, ustoupil o krok zpět a našel útěchu za Akeirou, která roztáhla ruce, aby ho ochránila před zvědavýma očima. "No, je škoda, že nejsi ten, pro koho jsme si přišli," řekla žena odmítavě a odvrátila se. "Připravte ji, chlapci. Amie, připrav vanu." Ti tři muži se přiblížili k Akeiře a začali ji svlékat. Jejich ruce jí sundávaly šaty, zatímco jiný se staral o její vlasy a rozčesával uzly. "Co to děláte?" zeptal se Emeriel znepokojeně. "Připravujeme ji na to, co má přijít." Starší žena se na něj ani nepodívala. "Můžeš buď zůstat, nebo odejít. Je mi to jedno. Ale pokud mě budeš rušit, nahlásím tě vojákům a hodím do žaláře." Emerielovi se v mysli honily četné otázky, ale Akeiřino zavrtění hlavy ho umlčelo. Bezmocně sledoval, jak ji svlékají, a mladší dívka, Amie, připravovala velkou vanu plnou vody. Nakonec se Emeriel rozhodl vyjít ven a prozkoumat okolí, bezcílně se toulal po chodbách. Následoval jednu do odlehlé chodby, která se zdála skrytá před letmými pohledy. V dálce se ozývaly hlasy, a tak se k nim přiblížil. "Co budeme dělat s tím chlapcem? Nebyl součástí plánu," řekl jeden hlas. "To je mi jedno, lorde Ottai. Možná nás něco napadne později." Ozval se hlas lorda Vladya. "Prozatím se soustřeďme na dívku. Špatné počasí zpozdilo naši cestu, očekával jsem, že se vrátíme včera." Jeho hlas, mrazivý a autoritativní, dodal lord Vladya. "Čas se krátí; musí být dnes večer v zakázaných komnatách." Zakázané komnaty? To se Emerielovi vůbec nelíbilo. "Uklidni se, Vladyo. Ta mladá dívka tu bestii nezvládne," dodal lord Ottai. "To je mi jedno. Ustlali si postel a budou v ní ležet," řekl Vladya vzdorovitě. Následovalo těžké povzdechnutí. "Bylo by bezcitné poslat tu dívku sloužit bestii bez jakéhokoli tušení, co ji čeká. Vím, že k lidem nechováš žádnou lásku, a upřímně řečeno, ani já ne, ale jistě to můžeme udělat lépe," argumentoval lord Ottai. "Dělej, jak chceš, Ottai. Řekni jim všechno, nebo jim neříkej nic. Je mi to jedno," prohlásil Vladya. "Jestli přežije, nebo zemře, je mi to také jedno. Hodím tam toho hezkého malého prince a pokud zahyne i on, pojedu dalším kočárem do dalšího lidského království, abych pro něj vybral další princeznu. To je jediný aspekt, který mě na tom zajímá." Po jejich výměně zavládlo ticho a Emerielova mysl zběsile přemítala o strachu a nevíře. Sloužit bestii? Zemřít?