Než jsem stačila odpovědět, Matouš vysvětlil: „Necítí se dobře.“ Jemně se dotkl mého ramene a řekl: „Neboj se, zlato. Doktor říkal, že to není nic vážného. Můžeme jít domů, jakmile Ava projde tou pozorovací lhůtou.“ Domů?! To slovo pro mě bylo spouštěčem. Vstala jsem a odstrčila Matouše, než jsem s pláčem vyběhla z pokoje. Trhliny v téhle rodině už byly vidět a věděla jsem, že se každou chvíli může rozpadnout. A teď, Avina budoucí nevlastní matka je tady a okázale se kolem mě prochází. Ivana mě následovala, když jsem vyběhla ven, a Ava znovu začala plakat. „Coco, co je s tebou? Neděs Avu,“ chytila mě Ivana za ruku a snažila se mě utěšit. „Chvíli to vydrž. To dítě je důležitější.“ „Vydržet? Jak můžu?!“ zařvala jsem a zamračila se na Ivanu. Uvědomila jsem si, že jsem ztratila kontrolu, a snažila jsem se vzpamatovat, ale třásla jsem se. Koutek úst mi cukal, když jsem řekla: „Měla bys jít zpátky! Jsme v pořádku. Protože jsi tak zaneprázdněná, nemusíš kvůli nám odkládat svou práci!“ Poté jsem ji odstrčila a vrátila se do pokoje, utírajíc si slzy. Jakmile jsem vešla, uviděla jsem Matouše, jak utěšuje Avu. Přešla jsem k němu a odtáhla ho pryč se slzami stékajícími po tváři. Matouš se na mě ohromeně podíval a řekl: „Neboj se tolik, ano? Vyděsila jsi Avu.“ Pak konečně vešla do pokoje Ivana, nevěděla, co má dělat. Několikrát mlaskla a atmosféra ztěžkla. „Chloe, já už půjdu. Neber si to tak. Zavolej, kdybys něco potřebovala,“ řekla Ivana rozpačitě, než se otočila k mé dceři. „Avo, já už jdu. Brzy se uzdrav. Pak ti koupím něco dobrého k jídlu!“ Otřela jsem si slzy a otočila se na Matouše. „Neříkal jsi, že jsi Ivanu dlouho neviděl? Jdi ji vyprovodit.“ Matouš na okamžik přimhouřil oči. Pak se ušklíbl. „Jasně. Už neplač, ano?“ Vyprovodil Ivanu z pokoje a já zaslechla, jak Ivana říká: „Nemusíš mě vyprovázet. Jdi se postarat o Avu. Zastavím se zase, až budu mít čas.“ Slyšela jsem, jak se její kroky vzdalují, a Matouš se vrátil ke mně a zeptal se: „Zlato, co se děje?“ „Ty nevíš, co se děje?“ Podívala jsem se na něj zarudlýma očima a Ava znovu začala plakat. Rychle jsem se sklonila a políbila ji na tvář a řekla: „Buď hodná. Neplač. Maminka je tady!“ Pak jsem začala plakat taky. Maminka tu bude vždycky, navždy. Ale co tatínek? Kdybychom se rozvedli, co by se s tebou stalo, Avo? Byla jsem šokovaná, že mě vůbec napadly takové myšlenky. Celé odpoledne jsem byla neklidná, protože nás navštěvovali lidé z mateřské školy. Dokonce i rodiče toho chlapce přicházeli a odcházeli. Trvalo to až do pozdních nočních hodin a cítila jsem se zahlcená. Ava konečně usnula a já jsem zůstala vedle ní. Doktor řekl, že by neměla dělat žádné prudké pohyby. Matouš telefonoval na chodbě, zatímco já jsem tiše seděla u postele a dívala se na svou spící dceru. Srdce jsem měla v nepořádku a Matouš věděl, že se něco děje, takže se mnou zůstal pro jistotu. Tu noc z nemocnice neodešel a ani jsem neměla v úmyslu ho nechat odejít. Cítila jsem příval protichůdných emocí, když jsem se na něj dívala, jak leží na kraji postele. Byla bych ho přemlouvala, aby šel domů a odpočinul si, kdybych nezjistila, že mě podvádí. Koneckonců, ještě musel do práce. Nicméně, mé myšlenky se změnily. Matouš byl zodpovědný za Avu a musel se o ni starat. Pokud mě už nemiloval, musel milovat naši dceru. Po třech dnech v nemocnici doktorka konečně Avu propustila. Matouš řekl, že bychom měli nechat Avu ještě pár dní odpočinout, až se vrátíme domů. Protože si vzal pár dní volna, musel se okamžitě vrátit do firmy. Když jsem se dívala, jak Matouš odchází, měla jsem podezření, že spěchá za svou milenkou. Koneckonců, byl se mnou pár dní uvězněný a konečně byl volný. Ulevilo se mi, když ta liška chytrá odešla. Zajímalo mě, co ještě by mohl dělat za mými zády, když mi dokázal bez námahy lhát do očí. Ivana o pár dní později znovu zavolala, aby se zeptala na Avu, a já jsem odpověděla lhostejně. Otřásla jsem se pokaždé, když jsem si vzpomněla, jak mi lhala, zatímco byla s Matoušem. Byla jsem zklamaná, že mě tak snadno zradili. Chtěla jsem si ověřit, jestli je ona ta „paní Murphyová“, o které mi říkala recepční. Co když to byla ona? Co bych dělala? Poprvé jsem uvažovala o rozvodu. Nakonec jsem zatnula zuby a řekla si, že donutím Matouše zaplatit a přinutím ho odejít s prázdnou.