VIOLETA Konečný zvonek ohlásil konec školního dne na Golden Elite. Okamžitě jsem opustila třídu po boku své nejlepší kamarádky Ashley, cítila jsem vlnu úlevy. Hodiny paní Hawkové byly vždy nesnesitelně nudné a posledních pár hodin se vleklo jako nikdy. "Díky Bohu, že už je to za námi," vydechla Ashley a protáhla si ruce, když jsme procházely chodbami. "Divím se, že jsem tam neusnula," zvolala jsem. "Jsem strašně vyčerpaná, opravdu doufám, že autobus ještě není plný, jinak budeme muset čekat věčnost." Ashley se zastavila a na čele se jí objevila mračivá vráska. "Počkej, jedeme autobusem? To v žádném případě! Myslela jsem, že sis vzala auto. No tak, Vi," řekla téměř křičela. "Víš, že mám zákaz řízení, nemůžu řídit, dokud mi to doktor nepovolí." Zklamaně si povzdechla. Věděla jsem, že by mě donutila přijet do školy autem, kdybych jí to řekla už ráno. Někdy mě Ashleyin vliv dostal do problémů. Vždycky jsem měla problém jí říct ne, a i když jsem se často bavila, skončila jsem v situacích, kterým bych se raději vyhnula. Máma by mě zabila dřív, než migrény, které mi brání v řízení, kdybych auto vytáhla z garáže. Ashley a já jsme úplný opak, zatímco ona je extrovertní a bez námahy vychází s lidmi, já jsem spíš rezervovaná a introvertní. Často se mě zastávala a vždycky jsem obdivovala její sebevědomí. Někdy jsem si přála, abych byla jako ona, ale pokaždé, když jsem se o to pokusila, měla jsem pocit, jako bych ze sebe svlékala vrstvu. Smířila jsem se s tím, že být introvert je prostě to, kým jsem. "Upřímně se modlím k Bohu, abych v autobuse nenarazila na Liama. Možná budu nucena mu uříznout ptáka," rozčilovala se Ashley a já jsem se zasmála. Liam byl Ashleyin bývalý přítel. Rozešli se před třemi týdny poté, co ji Liam podvedl s blondýnou. "Myslela jsem, že jsme se dohodly, že o něm už nikdy nebudeme mluvit. Říkala jsi, že už jsi se s tím smířila," šťouchla jsem ji hravě, ale ona se na mě zamračila. "Samozřejmě, že jsem se s tím už smířila, ale to neznamená, že nechci, aby trochu trpěl. Jak ho mám donutit zaplatit?" A to byla špatná otázka. Nikdy jsem nebyla ve vztahu, takže o tom nic nevím. Je to divné, protože Ashleyin vliv se na mě přenesl mnoha způsoby, ale když jde o lásku, jsem naprosto prázdná. Myslím, že to je jedna oblast, kde se jejího vedení nedržím. Jako by se mi vesmír snažil ušetřit odpověď, z davu se ozval hlasitý šum. Hluk se zesiloval a upoutával pozornost všech na chodbě. Ashley a já jsme si vyměnily nechápavé pohledy. "Co se děje?" zeptala se se vzbuzenou zvědavostí. Snažila jsem se dohlédnout přes hlavy studentů, kteří se shromažďovali u vchodu. Hovor se zintenzivňoval a bylo jasné, že se děje něco významného. "Páni, on je zpátky," zvolal někdo. "Nemůžu tomu uvěřit... byl pryč dva týdny." Přidala se další. Studenti nadšeně pištěli a mezi sebou si něco šeptali. Co se děje? Ashley mě protáhla davem. Prodírali jsme se zástupem studentů a snažili se zahlédnout, co způsobuje ten rozruch. Když jsme se blížili k přední části budovy, Ashley vydechla. "Pane Bože..." vydechla. A pak jsem ho uviděla... Vysoký. Smaragdově zelené oči. Dokonale rozcuchané blond vlasy. Byl tam – Ryan Jenkins, nejoblíbenější sukničkář ve škole. Hvězdný basketbalista a nejslavnější kluk v našem ročníku. Byl pryč dva týdny a kolovaly zvěsti o velkém rodinném problému. Někteří dokonce spekulovali o tom, že odletěl za hranice. "Je zpátky!" zapištěla Ashley a zatáhla mě za ruku. Málem jsem se jejímu nadšení ušklíbla. Jasně, byl atraktivní, ale opravdu se nad ním museli všichni takhle rozplývat? Nechápala jsem, proč ho lidé tolik obdivují, vzhledem k jeho pověsti sukničkáře. Chtít kluka je jedna věc, ale toužit po někom, kdo si zjevně užívá lámání srdcí, mi připadalo hloupé. Ryanovy oči skenovaly dav, jako by něco hledal. Když se střetly s mýma, pocítila jsem šok. Jeho pohled byl intenzivní, téměř pronikavý, a cítila jsem, jak se mi červenají tváře. V jeho očích se na chvíli objevil prchavý, nečitelný výraz, než rychle obrátil pozornost jinam. Vydechla jsem dech, o kterém jsem nevěděla, že ho zadržuji. "Páni, budu předstírat, že jsem neviděla, jak na tebe zírá," řekla Ashley a prudce mi zmáčkla rameno. Byla jsem překvapená. "N-Ne, co tím myslíš? Nedíval. To musela být náhoda. Proč by se na mě díval? Jsem jako poslední člověk, kterého by si v celé téhle škole všiml." Ashley si něco zamumlala pod nos – slova, kterým jsem úplně nerozuměla, ale poznala jsem, že to nenechá jen tak. Ryan kráčel naším směrem a jeho dva kamarádi ho těsně následovali. Když šel, odhrnul si několik zatoulaných pramenů vlasů z čela a zastrčil si je za ucho, čímž odhalil svou plnou, nápadnou tvář. Musela jsem uznat, že moje předchozí myšlenky o tom, že je jeho roztomilost přeceňovaná, byly naprostý nesmysl. Existovali pohlední muži, a pak byl Ryan Jenkins. Brzy opustil chodbu a povídání začalo utichat. Konečně. "Můžeme už jít?" zeptala jsem se Ashley, která stále toužebně zírala na východ z chodby, kde Ryan zmizel. "Ashley!" lusknula jsem jí prsty před obličejem a ona mírně trhla. "Promiň, co?" zamumlala a setřásla ze sebe omámení. "Všiml si tě. To by ti mělo stačit k tomu, abys věděla, že autobus už odjel a budeme muset čekat na další," vyhrkla jsem. "Právě mi zlomili srdce. Teď už nemůžu obdivovat ani jiné kluky. To je tak nefér," zamračila se. "Jsi neuvěřitelná," řekla jsem a táhla ji k autobusové zastávce. Naštěstí autobus ještě nebyl plný a podařilo se nám nastoupit. Našli jsme si místa a usadili se, a konverzace mezi námi upadla do napjatého ticha. "Viděla jsem, jak se na tebe předtím díval," řekla Ashley najednou a přerušila ticho. "Počkej, cože? Pořád o tom mluvíme?" Zvedla jsem obočí. "Myslím, že se ti možná líbíš," řekla tlumeně a oči jí zářily vzrušením. Potlačila jsem smích. "Děláš si legraci, že? Jen proto, že se na mě kluk podíval, neznamená, že se mu líbím. Pravděpodobně si ani nevšiml, že se na mě díval." "Vidíš, přiznala jsi, že se na tebe díval," řekla Ashley nahlas a upoutala zvědavé pohledy ostatních studentů v autobuse. "Vážně, Ash, ztiš ten hlas. Nechci skončit na Evelynině seznamu sraček," zasyčela jsem. Evelyn byla kapitánka roztleskávaček a podle zvěstí byla Ryanovou přítelkyní. Odmítla jsem to jako drby, ale vzhledem k jejich časté blízkosti se to zdálo pravděpodobné. "Ona ani není jeho přítelkyně, je to zřejmé. Stačí se podívat, jak se Ryan chová v její blízkosti. Jako by z něj vysávala život. Ta mrcha se mu tak vnucuje," řekla Ashley s podrážděním v hlase. "No, už dost o tom. Chceš se na chvíli potloukat, než půjdeme domů?" zeptala se a věnovala mi ten nevinný pohled, kterému jsem nedokázala odolat. "Dneska nemůžu. Máma mi řekla, abych šla po škole rovnou domů. Řekla, že mi má něco důležitého říct," odpověděla jsem. "Aha," řekla, ale poznala jsem, že je nespokojená. "Tak jindy?" Přikývla jsem a věnovala jí malý, omluvný úsměv. Zbytek jízdy autobusem se vlekl v tichosti. Věděla jsem, že se něco děje, v momentě, kdy jsem vstoupila do domu. Na příjezdové cestě stálo cizí auto. Nejprve jsem nad tím mávla rukou a předpokládala jsem, že máma má návštěvu. Ale když jsem prošla vchodovými dveřmi, přivítala mě silná, neznámá vůně, která se mísila s vůní čerstvě upečených sušenek. "Mami?" zavolala jsem. Rozhlédla jsem se a všimla jsem si, že obývací pokoj je uklizenější než obvykle, a na konferenčním stolku ve váze byly čerstvé květiny. Slyšela jsem tlumené hovory z obývacího pokoje – mámin hlas a mužský. O něčem mluvili, ale slova byla nejasná. Srdce mi začalo bušit, když jsem se blížila k obývacímu pokoji. Jakmile jsem se dostala do obývacího pokoje, pohled, který se mi naskytl, mi vzal dech. Máma byla s cizím mužem a nemluvili jen tak. Líbili se. Máma si mě okamžitě všimla a odtáhla se od něj, její tvář zrudla směsí rozpaků a překvapení. "Už jsi tady, miláčku," řekla rozpačitě. V hlavě se mi točila zmatenost. Co se děje? Máma se líbá s mužem. Pohled mi sklouzl k cizinci. Zdálo se, že je mu něco přes čtyřicet, s šedivějícími vlasy úhledně učesanými dozadu a s vytříbeným vzhledem. V hlavě se mi rojily otázky, když jsem se otočila k mámě. "Co se děje?" zeptala jsem se a snažila jsem se udržet klidný hlas. Máma vstala a šla ke mně. "Říkala jsem, že ti mám ráno něco důležitého říct," začala a hlas se jí mírně chvěl. Rychle se podívala na muže, který se na ni krátce usmál. Viděla jsem, jak se mámě tváře zbarvily hlubší barvou. V žaludku se mi svíral odpor. Co se děje? Kdo je ten muž? "Violeto..." pokračovala máma a natáhla se, aby mi zastrčila pramen vlasů za ucho. "Už ti to chci říct delší dobu." Zhluboka se nadechla. "Vdávám se, Violeto. A tenhle muž tady bude tvůj nevlastní otec."