VIOLET Dnes je to týden, co mamka shodila bombu o svém novém manželovi. Poslední dny byly vírem hněvu, smutku a neochotného přijetí. Nikdy jsem si nepředstavovala, že by se mamka znovu vdala, od té doby, co táta zemřel, když mi bylo pět, a od té doby jsme byly jen my dvě. Ta zpráva mě zdrtila, ale smířila jsem se s tím. Pokud je mamka šťastná, předpokládám, že na tom záleží nejvíc. Za boží milosti, přeji jí to. Minulý týden mi připadal jako rozmazaný film. Každý den byl opakujícím se cyklem školy, příchodu domů a postupného balení. Dnes se stěhujeme, míříme do domu mého nového nevlastního otce. Stále je tak zvláštní myslet si o něm jako o mém nevlastním otci. Teprve nedávno jsem se dozvěděla jeho jméno – Max. Ani ho neznám dost dobře, ale jednou věcí jsem si jistá, a to že miluje mamku, ne jen proto, že byla krásná se svýma velkýma hnědýma očima, malým knoflíkovým nosem a plnými růžovými rty. Spěšně jsem dokončila balení posledních věcí. Krabice byly ledabyle naskládané kolem mého pokoje, pozůstatky života, který jsem se chystala nechat za sebou. Myšlenka na opuštění mého dětského domova byla hořkosladká. Bylo to jediné místo, které jsem kdy znala, plné vzpomínek na tátu a dospívání s mamkou. Mamčin hlas zavolal zdola a přerušil mé myšlenky. „Violet, jsme připraveni vyrazit! Můžeš jít dolů?“ Popadla jsem poslední krabici a spěšně jsem se vydala dolů, málem jsem si podrazila nohy. Mamka čekala u dveří se svým novým manželem, mým nevlastním otcem. „Už jsem ti několikrát říkala, abys nenosila tyhle pytloviny,“ řekla a v jejím tónu byl cítit náznak podráždění. Její oči prozrazovaly zklamání, když si mě prohlédla. A ano, mám s mamkou napjatý vztah. Je dokonalou definicí dámy, vždycky upravená a správná. Byla to žena, která by nikdy nedovolila, aby jí jediný vlas unikl z jejího upraveného účesu, její vzhled byl vždycky bezvadný. Zatímco já jsem byla její pravý opak, což je podle mě skutečný důvod, proč jsme si nikdy moc nerozuměly. Když jsem vyrůstala, vždycky jsem měla mnohem blíž k tátovi, což způsobilo, že jeho smrt tolik bolela. Ulevilo se mi, že se nezmínila o tom, jak jsem si špatně svázala vlasy, nebo jak se mi nepodařilo pořádně vyžehlit košili, nebo o tom, jak se mi třepí džíny na lemech. To byly ty detaily, na které se obvykle zaměřovala, a já jsem se cítila, jako bych nedosahovala jejích standardů. Ale dnes si jen povzdechla a zavrtěla hlavou, což byla velká úleva. Bylo by to trapné. Jsem si jistá, že Max se nakonec dozví o mých interakcích s mamkou, ale to bude muset počkat. „Mám syna ve tvém věku. Jsem si jistý, že si budete dobře rozumět,“ řekl Max a usmál se na mě. Slyšela jsem to už po x-té. Mamka mi to vtloukala do uší, dokonce se zmínila o tom, že budeme chodit do stejné školy, což mi připadalo trochu znepokojivé. „Ano, jsem si jistá, že si budeme rozumět,“ odpověděla jsem a odvrátila jsem pohled od jeho tváře, která vypadala na jeho věk až příliš hezky. Kupodivu mi připadal povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem jeho tvář viděla. Pokrčila jsem rameny, je to asi tím, že sem v poslední době hodně chodí. „Jsi připravená?“ zeptala se mamka, pravděpodobně už unavená z toho, kolik času jsem zabrala balením. Poznala jsem, že jí dochází trpělivost. Přikývla jsem. Vyměnila si s Maxem rychlou pusu a já jsem odolala nutkání protočit oči. Naložili jsme poslední krabice do auta a já jsem se ohlédla po domě, který byl tak dlouho mou svatyní. Zdálo se, že zdi šeptají vzpomínky na smích, slzy a rodinné chvíle. Pocítila jsem bodnutí nostalgie, ale rychle jsem ji setřásla. Cesta do Maxova domu byla plná trapného ticha. Dívala jsem se z okna a sledovala, jak známé ulice ustupují novému prostředí. Auto brzy zastavilo před obrovským domem, jehož nádhera mě překvapila. Už jen jeho auto vypovídalo hodně o jeho bohatství. Žádný muž ze střední třídy by si nekoupil auto takové hodnoty a nezruinoval by se. Mamka a Max vystoupili z auta jako první a nesrozumitelně si povídali, když mířili k domu. Zůstala jsem pozadu, emoce se ve mně vířily. Z nějakého důvodu jsem byla ráda, že se stěhuji do nového prostředí. Zhluboka jsem se nadechla a začala vykládat z auta. Vnitřek domu mě nechal s otevřenou pusou. Byla tam elegantní hala s vysokými stropy a velkým schodištěm, které vedlo do druhého patra. Interiér byl bezvadný, zdobený drahým nábytkem a uměleckými díly. Byl to velký rozdíl oproti skromnému životu, na který jsem byla zvyklá. Max mi ukázal můj pokoj, který byl krásně zařízený, s velkou postelí, stolem u okna a šatnou. Než jsem se vybalila, už bylo pozdě. Těžce jsem se zhroutila na postel a vyčerpání mě přemohlo. Musela jsem usnout, protože mě probudilo silné zaklepání na dveře. „Pojď dolů na večeři,“ řekl mamčin hlas skrz dveře. Líně jsem se protáhla a vydala se dolů. Vzduchem se linula vůně čerstvě uvařeného jídla a v břiše mi zakručelo. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem celý den nic nejedla kromě krajíce chleba. Chaos stěhování mě úplně pohltil. Když jsem vstoupila do jídelny, uvítaly mě tři postavy. Můj pohled se krátce zastavil na mamce a Maxovi, než se přesunul na třetí osobu. Nemohla jsem mu zahlédnout do tváře, protože byl tak zabraný do svého telefonu. Předpokládala jsem, že je to Maxův syn. „Už jsi tady,“ řekl Max a upoutal pozornost toho kluka. Zvedl hlavu, a jakmile se naše oči setkaly, srdce mi poskočilo a já jsem v šoku zamrzla. Ty pronikavé zelené oči, ty nezaměnitelné rozcuchané blond vlasy... to není možné. Co sakra tady dělá Ryan Jenkins???