VIOLET Cesta autem domů s Ryanem byla jako vždycky trapná. Jízda do školy i zpáteční cesta byly vždy poznamenány tímhle hrozivým tichem. Jediné zvuky tvořilo občasné vrčení motoru a šustění větru skrz pootevřené okénko. Můj vybitý telefon situaci jen zhoršoval. Byla bych se do něj ponořila, abych unikla tomu nepohodlí, ale místo toho jsem se nutila dívat z okna a snažila se ignorovat tu nepříjemnou bouli v krku. "Víš, mohla bys se v mé přítomnosti zkusit nadechnout. Nekoušu," prolomil Ryan konečně to ticho. "Začínalo mi připadat, že řídím sám. Žádná slova." Jeho oči na mě na moment spočinuly, než je zase vrátil na silnici. Zamrkala jsem. Není žádná novinka, že se mi vedle něj vždycky špatně dýchá. "Nenapadlo mě, že tak toužíš po konverzaci se mnou," odvětila jsem a snažila se udržet lehký tón. Uchechtl se, ten hluboký zvuk mi způsobil, že mi srdce vynechalo úder. "No..." řekl, přejel si rukou po spodním rtu a pak plynulým, promyšleným pohybem otočil volantem a musím uznat, že to bylo zatraceně sexy. "Musíš o sobě hodně smýšlet, když předpokládáš, že to tak je, nevlastní sestro," protáhl s úsměškem a zdůraznil slovo "nevlastní". Protočila jsem oči. "Zvládli jsme se tři dny navzájem vyhýbat. Jsem si jistá, že v tom můžeme pokračovat." Ryanův úsměv se rozšířil. "Vidím, že si některých věcí nejsi vědoma." "Jako čeho?" zeptala jsem se, zvědavost byla probuzena. "Nic," řekl hlasem, ze kterého crčela spokojenost. Mávla jsem nad jeho záhadnou poznámkou rukou. Zbytek cesty proběhl v tichosti, bez dalších slov. Když Ryan konečně zastavil na příjezdové cestě, nečekala jsem, až vypne motor. Rychle jsem si odepnula bezpečnostní pás a vyběhla z auta. Každá sekunda strávená s ním mi připadala jako zkouška mého odhodlání udržet si odstup. Spěchala jsem do domu a všimla si ticha, které mě přivítalo. Bylo jasné, že "pár" není doma. Často chodili na rande, což mi připadalo zvláštně roztomilé. Za boží milosti se takhle našli. Vyběhla jsem do svého pokoje, zabouchla za sebou dveře a zhroutila se na postel. Po chvíli jsem ze sebe svlékla uniformu a dovlekla se do koupelny. Pustila jsem sprchu a nechala studenou vodu proniknout do svého napjatého těla. Dnešek byl bez událostí – jen hodiny, Ashleyiny neúnavné dotazy na mé interakce s Ryanem a Lukova známá, uklidňující přítomnost. Trávili jsme spolu dny a ukázal se jako dobrý přítel. Myšlenky mi zabloudily zpět k Ryanovi a přemýšlela jsem, co asi v tuhle chvíli dělá. Nikdy mě nenapadlo, jak tráví čas doma. Naše interakce se omezovaly na snídaně, večeře a jízdy autem do a ze školy. Zve si domů holky? Nikdy jsem žádnou v domě neviděla. V duchu jsem se fackovala. Proč mě vůbec zajímá, co dělá? Vypnula jsem sprchu a vystoupila, obalila jsem se do jednoduchého modrého ručníku. Zaklepání na dveře mě vylekalo. To nemůže být máma – ta by mě nekontrolovala. Tolik jí na mně nezáleží. Kdyby mi chtěla něco říct, zakřičela by to skrz dveře. Napjala jsem uši a čekala na další zaklepání, ale nic jsem neslyšela. Mávla jsem nad tím rukou a pomyslela si, že se mi to možná jen zdálo. Oblékla jsem si oversized modrou mikinu a rozhlédla se po pokoji po gumičce do vlasů. Potřebovala jsem si svázat vlasy. Mé vlhké vlasy byly těžké a nepříjemné na krku. Najednou se dveře prudce otevřely. Otočila jsem se na ten zvuk. Jsem uprostřed myšlenky, držím si vlasy oběma rukama v provizorním culíku a najednou si ostře uvědomuji fakt, že nemám na sobě žádné spodní prádlo. Ryan tam stojí a drží hromadu knih. Zírá na mě, nemrká. Jeho pohled putuje od mé tváře, dolů po krku, k mým pažím a nakonec se zastaví na mém pase. Sleduji jeho oči a uvědomuji si, že jsem ve spěchu vyhrnula tričko a odhalila břicho. Už chápu, proč zírá. Ach. Mé tváře se zalily horkem, když jsem instinktivně spustila ruce a nechala vlasy vlnit se přes ramena. "Mohl jsi zaklepat!!" vyjekla jsem. "Stál jsem před tvými dveřmi už chvíli a vytrvale klepal. Potřeboval jsem se ujistit, že ještě nejsi mrtvá," zamumlal a jeho pohled byl stále upřený na mě. "Aha, jo..." zaklela jsem si pod nos. "Asi bych si měla usušit vlasy," řekla jsem jakoby do prázdna, aniž bych chápala, proč to říkám. Nechtěla jsem si sušit vlasy. Jen jsem chtěla odsud vypadnout. Popadla jsem džíny a spěchala do koupelny. Můj dech byl nepravidelný. Co to sakra dělal v mém pokoji? Plácla jsem se frustrovaně do čela a zamumlala naštvané "Sakra!". Zakryla jsem si pusu a uvědomila si, že to musel slyšet. Poté, co jsem si natáhla džíny, jsem vyšla zpět ven. Ryan tam stále byl, seděl v rohu pokoje a jeho pohled byl nyní upřený na jeho telefon, jako by mě málem neviděl... při té vzpomínce mnou projel vzrušující pocit. "Co chceš?" zeptala jsem se a snažila se znít co nejvyrovnaněji. Můj pohled zabloudil ke knihám, které držel. "Hodně čteš," poznamenal a jeho oči si prohlédly mou knihovnu. Hodně jsem četla. Byl to můj útěcha, můj únik od všeho. Ryanův vzhled upoutal mou pozornost. Měl na sobě černou košili s knoflíčky a vyhrnutými rukávy, které odhalovaly vypracovaná předloktí. Košile byla ležérně vyhrnutá, což mu dodávalo uvolněný, ale přesto nenuceně stylový vzhled. "To nezodpovědělo mou otázku. Co chceš?" zopakovala jsem a těžce polkla. Ryan pokrčil rameny a zabořil se do židle v rohu pokoje. "Ehm... Netuším. Proč se nezeptáš paní Jamesové?" V jeho očích tančil zlomyslný lesk. V tu chvíli mi to došlo. Rozšířily se mi oči šokem, když jsem spěchala odpojit telefon z nabíječky. Zapnula jsem ho a okamžitě uviděla upozornění. Klikla jsem na něj a zobrazily se podrobnosti o projektu. Procházela jsem to a srdce mi klesalo, když jsem uviděla jméno svého projektového partnera. Ryan Jenkins. "To snad ne!" zvolala jsem a přečetla si jméno znovu, abych se ujistila. "Violet Blake spárovaná s Ryanem Jenkinsem." Krev mi bušila v uších. Nepřeslechla jsem uchechtnutí, které Ryanovi uniklo z úst. Vesmír má zvrácený smysl pro humor. Zaprvé, máma se znovu vdala a syn mého nevlastního otce musel být ten nejvíc sexy kluk v Golden Elite. A zrovna když jsem si myslela, že se mi daří se mu vyhýbat, spárovali nás pro projekt. Jak ironické. Nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo stát. Tak proč?? "To je snad nějaký zkurvený vtip, že jo," zamumlala jsem a oči mi stále ulpívaly na obrazovce a doufala v zázrak, že se ta jména změní. Ryan se opřel v židli a vypadal naprosto spokojeně, jako by se všechno odvíjelo přesně tak, jak chtěl. "Vypadá to, že jsme spolu nakonec uvízli," protáhl hlasem, který byl prosycen uspokojením. Zamračila jsem se na něj a moje frustrace byla hmatatelná. "Ze všech lidí, se kterými mě mohli spárovat—" "Hej, já jsem ty pravidla nevymyslel," přerušil mě Ryan a roztáhl ruce v předstírané nevině. "Kdyby to bylo na mně, asi bych se ti taky vyhýbal." "No, ani to není zrovna můj vysněný scénář," odsekla jsem. Zhluboka jsem se nadechla ve snaze uklidnit se. Sedla jsem si na okraj postele, zamumlala tlumené "sakra" a nakonec se k němu otočila. "Máš vůbec nějaký plán pro tenhle projekt? Nebo to prostě jen tak odbudeme?" "No, vzhledem k tvé reakci bych řekl, že už máme skvělý start," řekl Ryan a očividně si užíval mé nepohodlí. Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v ústech. Nemohla jsem si pomoct, ale všimla jsem si, jak mu jiskří oči, když mluví. Nebo jak se mu vlasy lehce kroutí na šíji. Ucítila jsem zatmání v hrudi a rychle ho potlačila. Snažila jsem se to setřást, ale nešlo to. Bylo to, jako by moje tělo mělo vlastní rozum a reagovalo na Ryanovu přítomnost, i když mu mozek říkal, aby přestal. "Podívej," řekla jsem a prudce se postavila. "Proč mi nedáš trochu prostoru? Potřebuju se podívat na podrobnosti projektu." Ryanův úsměšek se rozšířil, když se postavil. "Jasně, jasně. Ale neber to věčně." Přikývla jsem a snažila se ignorovat přetrvávající pocit jeho pohledu. Když odešel z pokoje, zavřela jsem za ním dveře s úlevným povzdechem. Okamžitě jsem šla ke stolu, popadla telefon a procházela podrobnosti projektu. Potřebovala jsem se soustředit, dát všechno do pořádku a odložit své city k Ryanovi stranou. To byl jediný způsob, jak si udržet zdravý rozum. Ale co to bylo za pocit, který jsem měla předtím?