VIOLET „Počkej, počkej, ty bydlíš s RYANEM JENKINSEM?“ Ashley prakticky vykřikla, když jsme seděly druhý den ve školní jídelně. Oči měla rozšířené údivem a svírala tác, jako by to bylo jediné, co ji drží při zemi. „Ježíši, ty křičíš,“ řekla jsem a snažila se ji utišit, zatímco mi tváře hořely rozpaky. Ashleyin hlasitý projev přitahoval zvědavé pohledy ostatních studentů, ale jí to bylo jedno. „Potřebuju to zpracovat,“ vydechla. „Chlap, kterého si chce tvoje máma vzít, je Ryanův táta a ty odjíždíš s Ryanem, kurva, Jenkinsem??“ Zírala na mě s očima rozšířenýma, jako bych vyhrála obrovskou loterii. „Je to trochu těžko uvěřitelné. Je to můj nový nevlastní bratr, zdá se.“ „Máš takové štěstí, Vi, to je jako z filmu. Upřímně, kdybych měla bratra jako Ryan, už bych nikdy neopustila dům.“ Nemohla jsem ji vinit za její reakci. Byla jsem stejně ohromená předchozí noc, když jsem zjistila, že Ryan je můj nevlastní bratr. Vysvětlilo to, proč mi jeho táta připadal povědomý – byl to jako uhlíková kopie Ryana, až na barvu vlasů. V duchu jsem se pleskla za to, že mi to nedošlo dřív. „Řekni mi všechno. Jaké to bylo být v jeho blízkosti? Zahlédla jsi něco z jeho těla? Mluvil s tebou?“ Ashley se naklonila blíž, oči se jí zasněně rozšířily. Ulevilo se mi, že konečně ztišila hlas. „Je to ten nejuzavřenější člověk, kterého jsem kdy potkala. Neřekl mi ani slovo. Sotva si mě všiml. Nevypadal, že by byl z toho uspořádání nadšený. Pravděpodobně je příliš ponořený do svého vlastního světa, než aby se o mě vůbec staral.“ Řekla jsem a v žaludku se mi udělal uzel. „Bude to lepší,“ řekla Ashley, i když jí oči stále jiskřily nadšením. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. S tebou budou pyžamové večírky mnohem zábavnější!“ Chystala jsem se odpovědět, když se jídelnou prohnala vlna šepotu. Vzhlédla jsem a uviděla Ryana, jak vchází se svou údajnou přítelkyní Evelyn. Usadili se u stolu naproti a následoval ho obvyklý obdivný šum. Dívky začaly na Ryana zírat, jejich oči ho hltaly, jako by byl šťavnatý kousek drbů. Pohrdavě jsem si odfrkla. Vážně? Každá dívka ve škole by se zabila, aby byla na mém místě, bydlela s nechvalně známým Ryanem Jenkinsem, ale upřímně řečeno, měla jsem z toho smíšené pocity. Byla bych raději, kdybych měla jiného nevlastního bratra, takového, který by mi život tolik nekomplikoval. „Páni,“ vydechla Ashley a pohled upřela na Ryana. „Ty opravdu bydlíš s tímhle polobohem. Udělala bych cokoliv, abych byla na tvém místě, věř mi.“ Protočila jsem oči. „Teď jsi extrémně dramatická.“ V tu chvíli se Ryanův pohled stočil mým směrem a na krátký okamžik se naše oči setkaly. Rychle se odvrátil, jeho výraz byl chladný a lhostejný. Uvnitř mě narůstala podrážděnost. Proč se chová, jako bych byla to nejhorší na světě? Jako by byl jediný, koho se to dotklo, jako by se můj život taky drasticky nezměnil. Hlas mě vytrhl z transu. „Ahoj, je tady volno?“ Otočila jsem se a uviděla kluka stát vedle našeho stolu. Měl rozcuchané tmavé vlasy, jasně modré oči a nenucený úsměv, díky kterému působil okamžitě přístupně. Jeho tvář byla roztomilá, s nádechem chlapeckého šarmu, který zjemňoval jeho jinak vážné chování. Ashley vzhlédla a oči se jí rozšířily směsí zvědavosti a zájmu. „Ahoj! Ne, není.“ Kluk přikývl a sklouzl na sedadlo vedle mě. „Díky. Jsem Luke. Chodím do stejné třídy, ale ještě jsme spolu moc nemluvili.“ Zvedla jsem obočí a snažila se ho zařadit. „Ahoj. Už jsem tě viděla. Nevěděla jsem, že chodíš do naší třídy.“ Luke se tiše zasmál. „Jo, jsem takový tichošlápek. Jen jsem se chtěl představit a třeba si s vámi sednout, jestli to nevadí.“ Ashley mi věnovala pohled, který jasně říkal: „Ten kluk se zdá dost fajn.“ Pokrčila jsem rameny, trochu překvapená náhlým obratem událostí. „Jasně, můžeš si k nám sednout.“ Luke se usadil a my jsme se ponořili do příjemného ticha, zatímco jsme jedli. Ashley, věčná společenská motýlice, ho nakonec prolomila svou obvyklou lehkostí. „Takže, Luke, co ty? Co děláš, když zrovna nejsi tajemný?“ Luke se usmál a oči se mu rozzářily. „Nic moc. Jen se soustředím na školu a koníčky. Rád čtu a hraju na kytaru. A co vy?“ Ashleyino nadšení rychle převzalo kontrolu, když se pustila do rozhovoru o svých nejnovějších zájmech a školních aktivitách. Luke pozorně poslouchal, přikyvoval a zapojoval se, kde mohl. Bylo jasné, že se s postupem rozhovoru uvolnil. Z toho, co jsem pochopila, byl Luke opravdu laskavý a dalo se s ním snadno mluvit. Jeho tichá povaha nebyla odpudivá; spíš to vypadalo, že je jen rezervovaný. Jak obědová pauza ubíhala, začala jsem se cítit o něco lépe. Lukova přítomnost, i když nečekaná, byla příjemným rozptýlením od zmatku mé nové životní situace. Jakmile oběd skončil, sebrali jsme si věci a zamířili do třídy. Den uběhl jako voda a Luke se dobře začlenil. Když zazvonil poslední zvonek, pocítila jsem úlevu. Jdu domů. Ale při té myšlence se mi sevřelo srdce. Domov už nebyl tím místem, kterým býval; teď byl s extrémně sexy playboyem, který si ani nevšiml, že existuju. Rozloučili jsme se s Lukem, který slíbil, že se s námi brzy sejde. Ashley a já jsme nechodily na stejnou autobusovou zastávku; teď jsem musela jít jiným směrem. Zamávala jsem jí na rozloučenou a ona zavolala, ať slíbím, že brzy zahájím rozhovor s Ryanem. Přikývla jsem, i když jsem si nebyla jistá, jak to zvládnu. Svítilo slunce a litovala jsem, že jsem si před odchodem z domu nenanesla opalovací krém. Auto náhle s pískotem zastavilo vedle mě a málem mě srazilo. „Co to…“ Slova mi uvízla v krku, když se okénko stáhlo a odhalilo Ryanovu ledovou tvář. „Nastup,“ přikázal chladným a autoritativním tónem. Potichu jsem si zamumlala sprosté slovo. „Proč bys mi měl chtít pomoct?“ „Pomáhat ti je to poslední, co bych udělal, myško malá,“ odpověděl Ryan a oči se mu chladně zúžily. Myško malá? Vážně? „Tak proč mi pomáháš?“ odsekla jsem a snažila se udržet hlas klidný. Ryanovo chování bylo znepokojivé a přeběhl mi mráz po zádech i přes teplo dne. „Netuším. Proč se nezeptáš mýho táty?“ Uvědomění mě zasáhlo jako tuna cihel. Moje máma musela Maxovi říct o mých migrénách a neschopnosti řídit, a on pravděpodobně nařídil Ryanovi, aby se postaral o mou dopravu. Otevřela jsem pusu, když jsem si uvědomila, že mě Ryan možná bude vozit, dokud neskončí má zkušební doba. „Teď nastup. Nenuť mě, abych se opakoval.“ Neochotně jsem sklouzla na přední sedadlo a zapnula si bezpečnostní pás. Auto naplnila vůně silné, mužné kolínské – směs něčeho ostrého a svůdného. Byla jsem poprvé tak blízko Ryanovi a zblízka vypadal ještě atraktivněji. Odvrátila jsem pohled z okna a raději jsem sledovala, jak kolem projíždějí stromy a domy, než abych snášela to nepříjemné ticho mezi námi. „Čekej na mě na tom místě každý den. Nenuť mě, abych tě hledal.“ Došlo mi, že pravděpodobně nechce, aby nás někdo viděl spolu. Uvědomění zabolelo, ale pokrčila jsem rameny. Pravděpodobně to tak bude nejlepší. Kdyby někdo zjistil, že bydlím s Ryanem, každá dívka ve škole by mě chtěla zabít. Zbytek jízdy byl strašidelně tichý a napjatý. Ulevilo se mi, když Ryan konečně zastavil u jejich domu. Snažila jsem se odepnout bezpečnostní pás, ale zdálo se, že se zasekl. Kroutila jsem se a tahala, ale nepovolil. „Zasekla jsem se,“ řekla jsem a můj hlas byl sotva slyšitelný. Ryanovy oči přelétly ode mě k bezpečnostnímu pásu. Zamumlal si něco pod nos – slova, kterým jsem nerozuměla, ale nelibost v jeho tónu byla jasná. Přesunul se na mou stranu auta, jeho pohyby byly rozvážné a chladné. Jeho ruka se natáhla a lehce se dotkla mé, když pracoval na bezpečnostním pásu. Na okamžik byla blízkost jeho doteku elektrizující. Ryanův pohled zůstal upřený na přezku, jeho výraz byl směsicí soustředění a podráždění. Chvíli si s pásem pohrával, než se konečně zastavil. Pomalu vydechl a otočil se ke mně, jeho tvář byla jen pár centimetrů od mé. Tehdy jsem si všimla modrého záblesku v jeho očích, který jim dodával hypnotizující zeleno-modrý odstín. Jeho rty, tak růžové a mírně pootevřené, byly znepokojivě blízko. „Tady máš,“ řekl strohým hlasem. Spěšně jsem se odepnula a vyškrábala z auta, zoufale jsem chtěla uniknout napětí. Dlouze jsem se nadechla, aniž bych si uvědomila, že zadržuju dech. Celé to uspořádání se ukazuje jako neuvěřitelně obtížné. Ten pocit, který jsem měla v autě, se nepodobal ničemu, co jsem kdy zažila. A když se jeho ruka dotkla mé, projel mi tělem záblesk. Jedna věc byla jasná: Musím se Ryanovi co nejvíc vyhýbat. Jinak riskuju, že mu propadnu srdcem, a to je nebezpečná hra, kterou nejsem ochotná hrát.