Kapitola 2 Několik následujících hodin sleduji hodiny v malé místnosti, do které mě zavřeli. Svůj malý papírový kelímek s vodou jsem vypila už před hodinami a nejméně desetkrát jsem spočítala každou maličkou prasklinu, kterou jsem našla v omítnutých zdech. Právě když jsem na pokraji toho, že se úplně zblázním tím, že si v duchu znovu a znovu přehrávám, co se stalo s Jennou, dveře se otevřou. Mužský policista, kterého jsem viděla dříve na koleji, vejde dovnitř a posadí se naproti mně ke stolu. „Omlouvám se, že jste musela čekat, slečno Banksová,“ řekne a položí na stůl papírovou složku. Otevře ji a mlčky si ji začne číst. Vteřiny ubíhají a já se začínám neklidně vrtět na židli v tom nepříjemném tichu. Právě když otevřu ústa, abych to ticho prolomila, dveře se znovu otevřou a vejde vysoký muž v drahém obleku s aktovkou. Muž se na mě hodnotícím způsobem podívá. Je nesmírně pohledný a vyzařuje dominanci takovým způsobem, že je těžké se na něj dívat. „To je ona?“ řekne téměř s odfrknutím a trhne bradou mým směrem. „Ano, pane,“ přikývne policista a naznačí nově příchozímu, aby se posadil vedle něj. Posadí se a pročítá si papíry, které mu policista podá. Sleduji jeho tvář, jak čte. Je to jeden z těch chlapů bez věku. Jeho vážné, nesmyslné chování působí, jako by byl mnohem starší, ale jeho tvář je mladá. Tipovala bych, že mu může být kdekoli mezi dvaceti a čtyřiceti. Musí cítit, jak se na něj dívám, protože jeho oči přelétnou přes papír k mým a on mi udrží pohled. Všechno ve mně křičí, abych se odvrátila, abych přerušila oční kontakt, ale já to neudělám. Nenechám se šikanovat nějakým nafoukaným detektivem. Jeho oči se zintenzivní a pak přísahám, že vidím záblesk úsměvu, než prudce plácne rukou o stůl, což mě vyděsí. „Snažíte se mě vyzvat, slečno Banksová?“ zeptá se hlubším hlasem, než jakým mluvil s druhým policistou. „Vyzvat vás?“ odfrknu a zvednu obočí, snažím se svým postojem zamaskovat, jak moc mě vyděsil. „Doporučuji, abyste se naučila podřídit, a to rychle, protože na místě, kam jdete, nebudou lidé tak tolerantní jako já,“ řekne, zavře složku a vloží ji do aktovky, než se otočí k policistovi a přikývne. Srdce mi buší v hrudi a zmocňuje se mě panika, když sleduji, jak si ti dva muži potřásají rukou. „Odvedu ji odsud,“ řekne nafoukaný detektiv policistovi. „Ne,“ podaří se mi vydechnout. „Prosím, nechtěla jsem jí ublížit. Nemůžu jít do vězení. Nemůžu!… Nemám nárok na advokáta?… Na telefonát?“ prosím policistu, když odchází z místnosti. Obrátím svou pozornost zpět k muži v obleku. „Prosím, pane, byla to nehoda,“ vzlykám. „Už nejsi tak drsná, že?“ ušklíbne se na mě. „Pojďme, slečno Banksová, mám velmi nabitý program a nemám čas na vaše slzy,“ povzdechne si a zamíří ke dveřím. Zůstávám sedět, zmrzlá strachem a šokem. „Máte dvě vteřiny na to, abyste mě následovala, jinak vás tu nechám a nechám policii, aby vás hodila do vězení,“ vyštěkne. „Počkejte, cože?“ vydechnu a otočím se, abych se na něj podívala. Ukáže na otevřené dveře, ve kterých stojí, a bez většího přemýšlení se vyškrabu na nohy a spěchám k němu. „To jsem si myslel,“ slyším ho poznamenat pod nosem. Kráčí po chodbě velkými kroky, kterým se sotva stačím držet. „Kam jdeme?“ zašeptám k němu, když míjíme policisty, kteří se zdají, že nám nevěnují žádnou pozornost. Ignoruje mě jako ten hrubý spratek, kterým je, a ani se na mě nepodívá, dokud nedojdeme k výtahu. Stiskne tlačítko a otočí se ke mně čelem, zatímco čekáme, až se dveře otevřou. „Řekněte mi, slečno Banksová, máte sklony k panickým atakám?“ zeptá se. „Cože?“ odpovím, trochu zaskočená celou tou situací. „Ve vašem spise se píše, že jste omdlela kvůli podezření na panickou ataku na místě činu a zdá se, že jste teď na pokraji další panické ataky. Takže se ptám, holčičko, jestli tě budu muset držet za ruku na naší cestě?“ ušklíbne se. V jeho slovech se ve mně vznítí hněv. „No promiňte, pane Dokonalý, měla jsem hrozný den, tak mi odpusťte, jestli jsem trochu rozrušená!“ syknu na něj a zkřížím ruce, abych mu ukázala, jak moc jsem drsná. Věnuje mi další ze svých sotva znatelných úšklebků a přikývne, což se zdá jako souhlas. V tu chvíli výtah zazvoní, což signalizuje otevření dveří, a on bez dalšího slova vykročí vpřed. Následuji toho samolibého spratka dovnitř a postavím se vedle něj. Sleduji, jak se dveře zavírají, s podivným pocitem, že se zavírají nad mým starým životem. „Collins,“ řekne a vytrhne mě z mých podivných myšlenek. Otočím se, abych se na něj tázavě podívala. „Jsem pan Collins,“ řekne sotva slyšitelně, když se nebezpečně přiblíží a podívá se na mě. Tak blízko, že když se nadechnu, moje hruď se dotkne jeho. Vzduch se náhle zdá nabitý, když se dívám do očí pana Collinse. Ruka držící aktovku se mi ovinula kolem zad a on mě přitáhne těsně k hrudi, což způsobí, že zalapám po dechu. Svatá dobroto, ten chlap je sexy. Zvedne druhou ruku a jemně mi pohladí tvář s tajným úsměvem, pak mi bleskově pevně uchopí bradu. „Spi,“ přikáže a jeho oči při tom zablesknou modře. Moje poslední myšlenka předtím, než se mé tělo vypne, je, že tohohle idiota kopnu do koulí, jakmile budu mít příležitost.