## Kapitola 2 „Probuďte se, slečno Banksová,“ říká sametový hlas. Jeho tón se mi vlévá do žil jako něžné pohlazení a poprvé po dlouhé době se cítím v bezpečí. Nechci se z toho probudit. Zabořím obličej do tepla, které cítím na tváři. Do nosu mě udeří sladká, máslová a dřevitá vůně a spokojeně zamručím. Nesouhlasné zavrčení zkazí mou spokojenost těsně předtím, než mě bez okolků shodí na záda. Dopad je měkký, ale i tak nepříjemný. „Co to sakra…!“ zakleju, posadím se a rozhlédnu kolem sebe. Jsem na gauči v tlumeně osvětlené místnosti. Místnost náhle zaplaví jasné světlo, až musím zamžourat. Přenesu pozornost ke zdroji světla a potlačím nutkání zasyčet jako divoký upír. Velká postava je orámovaná zářivým slunečním světlem, které proudí do místnosti oknem táhnoucím se přes celou stěnu. Postava si hraje se závěsy, které právě roztáhl, a rychle v něm poznávám toho nafoukaného detektiva, pana Collinse. Události dne se mi vracejí jako přílivová vlna hněvu, strachu a naprostého zmatení. „Co jsi mi udělal? Jak jsme se sem dostali?“ ptám se a gestikuluji směrem k místnosti. Vyskočím na nohy. „Nemám čas tě tímhle provázet jako dítě, takže tady máš rychlou verzi,“ začíná, rozepíná si sako a přehazuje ho přes opěradlo velké kožené kancelářské židle. „Jmenuji se Deacon Collins, jsem ředitel Greyovy akademie a ty jsi tu nová studentka. Řekni mi, co víš o svém dědictví?“ ptá se. Můj pohled se upírá na jeho ruce, jak si rozepíná manžety košile a vyhrnuje si rukávy, čímž odhaluje působivé předloktí. Odkašlání mě vytrhne z transu. „Ehm… ehm,“ začnu, zahanbená, že jsem byla přistižena při zírání. „Pardon, jsem trochu ztracená. Necítím se ve své kůži,“ řeknu se povzdechem a svalím se zpět na gauč. Snažím se zpracovat, co se to krucinál děje. „Vzhledem k tvým okolnostem budu předpokládat, že nevíš nic. Zde, na Greyově akademii, jsou naši studenti nadaní…“ začíná. „Počkej, nadaní?“ přeruším ho. „Myslím, že došlo k omylu. Nejsem nadaná. Prošla jsem všemi zkouškami, ale nic, co by mě nějak výjimečně vyzdvihovalo,“ „Kdybys mě nechala domluvit, slečno Banksová…“ „Josie,“ opravím ho. Nelíbí se mi, jak používá ‚slečno Banksová‘ s despektem. „Slečno Banksová,“ opakuje, „kdybys byla tak laskavá a na dvě minuty zticha a nechala mě to vysvětlit, mohla bys jít po svých. Naše akademie je pro to, čemu říkáme Šedí. Šedí jsou rasa superlidí. I když jsme mnohem silnější než běžní lidé, je nás také málo. Z tohoto důvodu jsme si vytvořili vlastní říši v rámci té lidské. Je to bezpečnější pro všechny, aby mohli žít v míru. Nějakým způsobem jsi proklouzla sítí a vyrostla v lidské říši. Zahájím plné vyšetřování toho, jak k tomu došlo, ale prozatím jsi tady a jsi v bezpečí. Chápu, že je toho na tebe hodně a máš co dohánět, takže tě dnes nebudu zahlcovat. Nechám svého asistenta, aby ti přidělil pokoj na koleji a spároval tě s jedním z našich intelektuálnějších studentů, abys s ním dělala mimořádné studium mimo běžné hodiny. Také ti naplánuji mimořádné studium s našimi tutory. Nějaké otázky?“ říká bez náznaku úsměvu. „Ach, to je dobré,“ směju se. „Ten seriál miluju! Dřív jsem se na něj pořád dívala,“ říkám mezi záchvaty smíchu. Vstanu a začnu prozkoumávat místnost, abych našla skryté kamery. Nemůžu uvěřit, že jsem v téhle prank show. Zajímalo by mě, kdo mě nominoval, to musela být Freya, moje nejlepší kamarádka z vysoké. „Byla to Freya, kdo vás k tomuhle navedl?“ chichotám se. „Slečno Banksová!“ křičí herec hrající pana Collinse a práskne rukou o stůl, což mě jen rozesměje ještě víc. Přistoupím k němu a prohlédnu si knoflíky na jeho košili, jeden z nich musí být skrytá kamera. Pak si začnu mnout ruce po jeho košili a hledat skryté dráty. V mžiku mi jeho ruce sevřou zápěstí, až šokem zalapám po dechu, jak je pevně drží a zastavují mé prozkoumávání. Vzhlédnu k němu a jeho oči jsou upřené do mých. „Co to sakra děláš?“ ptá se skoro vrčením. „Hledám tvůj mikrofon?“ polknu. „Nemám mikrofon, tohle není žert. Jsi tu nová a máš toho hodně, co vstřebat, takže ti to tentokrát odpustím, ale pokud se mě ještě někdy dotkneš, bude následovat trest. Rozumíš?“ říká tichým, děsivým tónem. Jeho těžké dýchání mě nutí kousat se do jazyka, protože ho opravdu chci škádlit tím, jaký by ten trest mohl být. Jako by věděl, na co myslím, jeho oči se zdají modře blýsknout. V tu chvíli si vzpomenu, že to udělal už dřív, těsně předtím, než požadoval, abych spala, požadavek, kterému jsem nemohla odolat. V hrudi mi začne bublat panika. On mluví pravdu, že? „Donutil jsi mě usnout,“ řeknu roztřeseným dechem. Na oplátku mi jen kývne. „Co dalšího mě můžeš donutit udělat?“ ptám se. Strach z toho, jak zranitelná právě jsem, mě nutí položit tu otázku. „Cokoliv,“ říká chraplavým šepotem a přísahám, že se jeho obličej přiblížil k mému. Jeho odpověď mě neděsí tak, jak by měla, spíš mě vzrušuje. Pak se otevřou dveře, čímž se přeruší trans, ve kterém mě drží. Pustí mé zápěstí a ustoupí o krok zpět, jako bych mu byla najednou odporná. Otočím se, abych zjistila, kdo je ten vetřelec.