Kapitola 5 Stojím ve dveřích svého nového pokoje s otevřenou pusou. To musí být omyl. Tohle člověk v koleji nečeká. Vypadá to spíš jako hotelové apartmá. Postel je obrovská, minimálně king-size, a polštáře jsou jako plyšové obláčky, do kterých bych nejraději skočila. Je tu toaletní stolek se zrcadlem a šatna, která je skoro tak velká jako celý můj pokoj na Mount University. Velké okno rámují police plné knih všech žánrů, po kterých by člověk mohl toužit, a je tam útulné okenní sedátko s polštáři a dekou. Málem výsknu nadšením. Je tu malá pracovní deska s příslušenstvím pro přípravu čaje a kávy a mini lednička. V koupelně je nejen sprcha, ale i plnohodnotná vana. Celé místo je luxus, který jsem viděla jen v televizi, a nemám tušení, jak to budu platit, protože si nemyslím, že mi brigáda při studiu bude stačit. Zahlédnu se v zrcadle v koupelně a otřesu se. Mám rozcuchané vlasy a na sobě noční košili s kraťasy a své ošuntělé boty Converse, které mi strážník Shelby dovolil si obout, než mě odvezl na stanici. Vypadám tady úplně nemístně. Na zadní straně dveří koupelny si všimnu županu a v koupelnové skříňce je hromada ručníků a toaletních potřeb. Není to ideální, ale mohla bych se osprchovat a prozatím se převléknout do županu. Doufám, že mi brzy přinesou moje věci, protože budu pro školu k smíchu, když budu mít ve skříni jen župan a noční prádlo. Po horké sprše se cítím milionkrát lépe. Zabalím se do luxusního županu a zamířím k policím s knihami, abych si prohlédla výběr. Skočit do cizího bláznivého světa zní jako skvělé rozptýlení, zatímco čekám, až mi někdo přinese moje věci a představí mě mému novému životu. Kniha s názvem "Šedí" mi padne do oka, a i když to není beletrie, v kterou jsem doufala, vypadá to jako dobré místo, kde začít poznávat svůj nový život. Vyšplhám se do okenního výklenku a začnu číst. Dozvěděla jsem se, že Šedí jsou nadlidská rasa, která vlastní schopnosti, které zahrnují mimo jiné: super sílu, manifestaci, teleportaci, změnu podoby, nadlidskou rychlost, nátlak, telepatii a telekinezi. Vydechnu a zavřu knihu, už teď se cítím zahlcená a nejsem si jistá, jestli tomu všemu můžu věřit. Hlasy za oknem upoutají mou pozornost a nakloním se blíž, abych se podívala dolů na zem. K mé budově míří skupina mužů, hravě se strkají a šťouchají a jak se přibližují, všimnu si, jak jsou špinaví a rozcuchaní. Možná byli součástí skupiny, která dříve prodělávala bojový výcvik. Muži vcházejí do dveří pod mým pokojem a zmizí z dohledu, kromě jednoho. Z tohoto úhlu toho moc z jeho rysů nevidím, ale vypadá vysoký s hromadou blonďatých vlasů, které jsou nahoře dlouhé, ale po stranách vyholené. Vypadá zmateně, když se otočí a rozhlédne kolem sebe, možná někoho hledá. Podívám se směrem, kam se dívá, abych zjistila, jestli vidím někoho, na koho by mohl čekat, ale nikdo jiný není na dohled. Podívám se zpět na muže a zalapám po dechu, uskočím od okna, když vidím, že se na mě přímo dívá. Přísahala bych, že mu blikly modré oči, stejně jako panu Collinsovi těsně předtím, než na mě použil své schopnosti. Jakmile se vzpamatuji, pomalu se vracím zpět k oknu a vykukuji přes parapet, abych se podívala, jestli tam ještě je. Vydechnu, když zjistím, že nádvoří je opět prázdné. Zaklepání na dveře mě znovu vyleká. Proč jsem najednou tak lekavá? Vlastně je to hloupá otázka. Doslova mě vytáhli z mého života a hodili do úplně nové říše, kde mají lidé schopnosti a mohou mi poroučet, abych dělala, co se jim zlíbí. Musím být ve střehu a mít rozum, pokud chci na tomto místě přežít. Otevřu dveře a očekávám, že uvidím pana Collinse, Clarissu nebo někoho, kdo mi doručí moje věci, ale tvář, která mě přivítá, není ani jedna z nich. Je to ten blonďatý muž, kterého jsem viděla oknem. "No nazdar, nová holka," usměje se na mě s dokonalými bílými zuby. "Ahoj," odpovím rozpačitě a držím se přední části svého županu, abych se ujistila, že neukazuji nic, co nechci, aby viděl. Slyším kroky přicházející po chodbě a blonďatý muž vběhne do mého pokoje a zavře za sebou dveře, málem mě přitom srazí. "Co to sakra?" dožaduji se a snažím se nedat najevo strach. "Pšš," řekne tiše a přiloží si prst na rty. Chystám se na něj začít křičet, ať vypadne, když uslyším hlasy na druhé straně dveří. Když se zdá, že hlasy odezněly, blonďák se zasměje. "Promiň, chtěl jsem si s tebou promluvit, než se ostatní kluci dozví, že jsi tady, jsem Theo Henry, tvůj nový soused," vysvětlí a natáhne ruku na pozdrav. Nervózně si kousnu do spodního rtu a přemýšlím, jestli bych tomu chlapovi měla věřit. "Nekoušu," ujistí mě a očividně si všimne mého váhání. Podívám se mu do očí a vidím v nich laskavost. Hluboko uvnitř mi něco říká, že mu můžu věřit, že bude důležitou součástí mého nového života tady. "Jsem Josie," konečně řeknu, vezmu jeho nataženou ruku a potřesu si s ním. Jeho oči se modře zablýsknou a rozšíří se, když mnou projede vlna strachu, a pak všechno zčerná.