## Kapitola 7 Vycházíme z naší budovy a přes dvůr do modernější cihlové stavby, odkud se studenti zdají proudit ze všech směrů. Lidé na mě zírají a vidím, jak se otáčejí a šeptají si. "Ahoj, krásko," ozve se hluboký hlas za námi a otočím se právě včas, abych viděla, jak Dottie zvedá ze země vysoký muž s neuspořádanou hřívou blonďatých vlasů po ramena. Než má šanci odpovědět, přichází další muž. Ten je menší a má vojensky ostříhanou hlavu. Ovine kolem ní ruce, strhne ji od blonďáka a vtiskuje jí polibek na rty. S otevřenou pusou zírám na tu scénu před sebou a čekám, kdy začne rvačka nebo kdy Dottie bude protestovat, ale nic se neděje. "Polož mě," chichotá se Dottie a svíjí se muži v náručí, dokud ji nepustí. Narovná si oblečení a podívá se zpět na mě. "Josie, tohle je Marcus," ukazuje na blonďáka, "a tohle je Cole," poplácá po paži druhého muže. "Ráda vás poznávám," usměju se rozpačitě na Marcuse, než obrátím pozornost na Colea. "Kde jsou Joe a Max?" ptá se Dottie mužů, kteří teď kráčejí vedle nás. "Přišli dřív, aby nám zabrali stůl vpředu," odpovídá Cole. "Ó, to je skvělé," Dottie nadšeně tleská rukama. "Stoly vpředu jsou první na řadě pro přídavky," nakloní se blíž a zašeptá mi, když vstupujeme do velké jídelny. Cítím, jak se na mě upírají oči všech studentů a mé kroky zavrávorají pod tíhou situace, ve které se nacházím. Připadám si jako ryba, kterou hodili do žraločí nádrže, když si v duchu opakuji slova z knihy, kterou jsem četla. To jsou všichni Šedí, superlidé se schopnostmi, kteří si se mnou mohou dělat, co chtějí, a já bych jim v tom nemohla nijak zabránit. Jak tady přežiju, za boží milosti? "Neboj se, jenom jsou zvědaví. Ne často k nám přicházejí noví studenti, zvlášť v našem věku. Většina lidí tady spolu vyrůstala," ujišťuje mě Dottie, provléká svou ruku mojí a vede mě k velkému stolu. Místnost není tak působivá, jak jsem si představovala. Čekala jsem Bradavice a místo toho je to standardní vysokoškolská jídelna. "Takže tohle je tvůj nový mazlíček?" ptá se pohledný černoch s šokujícíma modrýma očima, když vstane od stolu a vtáhne Dottie do náruče, než ji políbí na temeno hlavy. "Ano, tohle je Josie. Josie, tohle je Joe," představuje Dottie. Joe na mě mrkne oslnivým úsměvem a natáhne ruku k potřesení. Zaváhám, vzpomínajíc na to, co se stalo s Theem. "Ahoj," místo toho udělám malé rozpačité mávnutí a rychle odvrátím pohled. "Zlato, přinesl jsem ti mléčný koktejl," přeruší nás drzý tmavovlasý muž a podává Dottie láhev jahodového mléčného koktejlu. "Ty víš, jak se chovat k holce," rozplývá se Dottie a stoupne si na špičky, aby ho políbila na tvář, než se otočí zpět ke mně, "tohle je Maximus," usměje se na mě. "Max," opraví ji s protočením očí, po kterém následuje mrknutí. "Já jsem Josie," usměju se. "A co jsi mi přinesl ty, Maxi?" ptá se Cole a hravě strká Maxe do žeber. Všichni čtyři muži se začnou navzájem škádlit a vtipkovat. "Promiň, někdy jsou trochu moc, ale miluju je," říká Dottie zasněně, když sleduje, jak se muži pošťuchují. "Pojďme si dát něco k jídlu," dodává a vede mě k velkému pultu s jídlem. Podá mi tác a talíř a vezme si jeden pro sebe, než si na něj začne nakládat jídlo. Jídlo je vystaveno pod vyhřívanými pulty ve stylu samoobslužného bufetu. Vezmu si kousek sýrové pizzy a hranolky, když se posouváme podél pultu. "Tak s kým z nich chodíš?" ptám se a pohlédnu na čtyři muže, kteří teď sedí u stolu. "Se všemi," ušklíbne se na mě. "Cože?" vydechnu. "Jak jsi to dokázala?" dodávám s chichotáním. Vezmu si jablko a láhev džusu a následuju Dottie zpět ke stolu. "Tady to tak děláme, dobře se rozhlédni," směje se. Posadím se vedle ní a muži vstanou, aby si vzali jídlo. Rozhlížím se po ostatních studentech a všimnu si zřetelných skupin, kde je u každého stolu jedna žena a až pět mužů. "Naše populace je malá a ženy jsou vzácné, takže se tvoří partnerská pouta. Obvykle jsou na každou ženu čtyři muži, ale někdy jsou to tři nebo pět mužů," vysvětluje. "A muži nežárlí nebo se neperou?" ptám se a zdá se mi to neuvěřitelné. "Někdy zpočátku, ale vyřeší si to. Naše pouta si nevybíráme sami. Existuje pár z našich, kteří mají dar vidění, dokážou rozpoznat spřízněné duše a dát je dohromady. Když se ženě dovrší 18 let, duševid ji dovede k jejím poutům," "A má v tom všem někdo na výběr?" Snažím se potlačit odpor ve svém hlase. Připadá mi to špinavé a jako vykořisťování. "Samozřejmě že ano, někteří se poutům brání, ale nakonec se téměř vždycky poddají. Není snadné ignorovat svou spřízněnou duši," pokrčí rameny. Znovu si prohlédnu místnost. Všichni vypadají ve svých skupinách šťastně. Pak můj pohled spočine na stole vzadu. U toho stolu jsou jen muži a každý jeden z nich se na mě upřeně dívá. "Kdo jsou oni?" šeptám Dottie. "To jsou nespoutaní, o kterých bylo prohlášeno, že nemají v říši žádnou žijící spřízněnou duši a jsou odsouzeni k samotářskému životu. Právě jsi jim všem dala druhou šanci," říká nadšeně. Mé srdce vynechá úder, když se mé oči setkají s Masonovýma, a naplní mě hrůza, když v jeho očích vidím ďábla, když se na mě znovu dívá tím vražedným pohledem.