Dvojité čárky. Pozitivní. Upustila jsem těhotenský test na zem a pokusila se ho rozšlápnout nohou. Když se ani nehnul, popadla jsem ho a hodila raději do koše. Ale nic nemohlo vymazat tu hroznou skutečnost, že jsem těhotná, z mého mozku. Tohle byl už druhý test, který jsem si udělala. Nebylo o čem diskutovat. V telefonu jsem si prohlížela fotky z mých osmnáctých narozenin, které jsem nedávno oslavila. S mým tajným přítelem Josephem jsme si vyměnili sladké selfie, ale teď ty fotky vypadaly zkresleně. Vrátila jsem se z galerie a zkontrolovala, jestli mi Joseph odpověděl. Hned jsem mu poslala zprávu s žádostí, aby mi zavolal. Napsala jsem, že s ním potřebuju mluvit. Zírala na mě jen moje vlastní zpráva. Stejně jako pokaždé, když jsem to kontrolovala předtím. Dvojité fajfky dokazovaly, že si zprávu přečetl, ale neodpověděl. Stále jsem čekala. Neměla jsem s kým jiným mluvit. Jako vlkodlak se můj vnitřní vlk neobjeví, dokud mi nebude 19, takže jsem se zatím nemohla poradit s tou částí sebe sama. Můj starší bratr Dylan byl jediný člen rodiny, ke kterému jsem měla blízko, ale byl přehnaně ochranitelský. Kdyby se o tom dozvěděl, pravděpodobně by nasedl na první letadlo domů ze Silvermoon Academy, kde trávil semestr jako výměnný student. Nemohla jsem to říct ani své nejstarší sestře, dokonalé a krásné Luně. Oblíbenkyni rodiny. Kdybych se jí svěřila, hned by to řekla mámě. A rodičům bych to nemohla říct nikdy. Tak moc jsem se snažila, aby byli šťastní a spokojení, a obtěžovala je jen tehdy, když jsem se chtěla pochlubit nějakými úspěchy. Pochybovala jsem, že by milostivě přijali, že jsem těhotná, protože bych se toho možná musela tolik vzdát. Zapsala jsem se do Lunarhaven Academy, nejlepší soukromé elitní školy v království, jako roztleskávačka, protože jsem vynikala v tanci. Tanec jsem milovala a tvrdě jsem trénovala, abych si vysloužila šanci na Akademii. Teď, když jsem byla těhotná, bych se musela tance vzdát? Musela bych odejít z Akademie? Joseph mi musel odpovědět na zprávu. Proč neodpovídal? Nechtěla jsem v tom být sama. Venku se blýskalo, ale potřebovala jsem vědět, co si Joseph myslí. Teď. Bez dalšího přemýšlení jsem vyběhla ze svého pokoje, dolů po schodišti a ven do deště. Protože jsme s Josephem byli jen tajně spolu, nikdy jsem nepoužívala hlavní vchod, takže jsem se mu vyhnula i teď. Místo toho jsem obešla budovu k bočnímu vchodu, který jsem vždycky používala, abych se nenápadně dostala dovnitř a ven. Tentokrát se však dveře ani nehnuly, když jsem zatáhla za kovovou kliku. Snažila jsem se tahat, jak nejvíc jsem mohla, ale bylo to marné. Dveře byly zamčené. Joseph trval na tom, abych nikdy nepoužívala hlavní vchod, ale jistě by mi to za těchto podmínek odpustil. Joseph, jako hvězdný fotbalista, bydlel v jedné ze samostatných studentských ubytoven pro sportovce. Na rozdíl od jednolůžkových pokojů se sdílenou koupelnou, kde jsem bydlela já, to byly propracované vily. Každý pokoj měl vlastní kuchyňský kout a osobní koupelnu. Každý sportovec byl považován za elitu. Byli na kampusu oblíbení, dokonce i u učitelů a zaměstnanců. S tou popularitou přicházely výsady a preference. Honosné ubytovny byly jen začátkem darů, které dostávali. Vždycky jsem byla na Josepha hrdá za všechno, čeho mu jeho fotbalové dovednosti pomohly dosáhnout. Byl to někdo, koho by máma zbožňovala. Teď jsem to trochu proklínala, už jen proto, že mě zastavila dozorkyně ještě dřív, než jsem vůbec prošla dveřmi. Poblíž jsem slyšela dunění hlasité hudby a vzdálený smích. „Hledám Josepha,“ vysvětlila jsem. Uvízla jsem venku a na mě dál dopadal studený déšť. Dozorkyně nebyla o moc vyšší než já, ale způsob, jakým se na mě dívala svrchu, mě přiměl cítit se malá. „Joseph je ve svém pokoji,“ řekla dozorkyně. „Požádal, aby nebyl rušen.“ „Je to důležité –“ „Už se stmívá, že?“ Dozorkyně sevřela dveře oběma rukama, jako by se je chystala zabouchnout. „Neměla by ses vrátit na svou ubytovnu?“ Možná bych to mohla zkusit znovu bočními dveřmi? Kdybych počkala, někdo by mohl přijít a já bych se mohla nenápadně dostat dovnitř. Ale dřív než jsem mohla jednat, se na okraji mého zorného pole pohnul pohyb. Přejela jsem pohledem chodbou a uviděla vysokého, pohledného muže, jak ke mně kráčí. Poznala bych ty tmavé, větrem ošlehané vlasy a pronikavý pohled kdekoli. Asher. Nejlepší přítel mého bratra. Jeden z posledních lidí, které jsem doufala, že uvidím. Kdyby zjistil, že jsem těhotná, nepochybně by to řekl Dylanovi. Na to jsem nebyla vůbec připravená. Zvlášť ne dřív, než promluvím s Josephem. Asherovy pronikavé oči mě těžce zvážily, prohlédly si mě celou, od hlavy až k patě. Když se podíval zpět na mou tvář, ty oči ještě ztmavly. Tenhle náznak hněvu byl jediná emoce na jeho dokonalé, prázdné tváři. Věděla jsem, že mě Asher nemá rád. Potkala jsem ho několikrát s Dylanem a pokaždé mi na mé pokusy o přátelský rozhovor odpovídal jednoslovně. Nikdy mi neoplatil úsměv. Vlastně jsem ho nikdy neviděla se usmívat. Coupala jsem zpět a řekla dozorkyni: „Možná se můžu vrátit zítra…“ Příliš pomalu. Asher šel rovnou k nám. Zastavil se těsně za dozorkyní. Když promluvil, jeho hlas byl hluboký a plný opovržení. „Co si myslíš, že děláš?“ Sklopila jsem obličej. „Já, ehm…“ „Ne ty, Cynthie,“ řekl. Podívala jsem se nahoru a uvědomila si, že se dívá přímo na dozorkyni, která se nervózně zavrtěla pod hněvem toho pohledu. „Je to tvoje kamarádka, Ashere?“ zeptala se dozorkyně sladce. Celé její chování se změnilo, když s ním mluvila. Asher zamračil oči. „Je to dívka, promočená deštěm. Není to dostatečný důvod k tomu, abyste ji pustila dovnitř?“ Dozorkyně vyprskla. „Já… no… pravidla…“ „Ustupte, prosím,“ řekl Asher. Dozorkyně ustoupila stranou a Asher, když se chytil dveří, mi je podržel otevřené. Rychle jsem se vedle něj vklouzla a unikla dešti. Pod Asherovým neustálým pohledem se dozorkyně omluvila a spěšně odešla. Když byla pryč, Asher se ke mně otočil. Jeho tvrdý pohled se zmírnil. „Co tady děláš?“ Nemohla jsem mu říct pravdu. Měla jsem dvě tajemství, která jsem skrývala: své těhotenství a své randění s Josephem. Ani o jednom z nich jsem nechtěla, aby se Dylan dozvěděl. Tak jsem zaváhala. Chvíli mlčky čekal. Když bylo jasné, že nic neřeknu, začal: „Chtěla bys jít na… tu…“ Jeho hlas se vytratil. Když jsem se dívala, jeho pohled sjel dolů po mé hrudi a pak rychle pryč. V mžiku rozepnul svou mikinu a podal mi ji. V tu chvíli jsem se otřásla. Adrenalin mě dostal až sem, ale teď jsem si uvědomila, jak mi je zima. A jak jsem mokrá. Podívala jsem se dolů a zjistila, že se moje bílá košile stala průsvitnou a obepíná mi výstřih jako druhá kůže. Ani mě nenapadlo vzít si podprsenku, než jsem odešla z pokoje, natož bundu. Křivky mých prsou, včetně bradavek ztvrdlých zimou, byly plně na odiv. Asher to viděl! A vidělo by to i mnoho dalších, kdybych se nezakryla. Vyrvala jsem mu bundu z rukou a rychle jsem si ji oblékla. Byla mi velká, ale měkká a teplá. Taky hezky voněla. „Děkuju,“ řekla jsem. Asher krátce přikývl a pak si odkašlal. „Hokejový tým má po zápase večírek v salonku. Chceš se k nám přidat?“ Podívala jsem se na něj zmateně. Asher byl… milý? Neměl mě snad rád?