Dva měsíce předtím mě můj bratr Dylan seznámil s Asherem. Dylan se chystal odjet na semestr do zahraničí. „Asher je můj nejlepší kamarád,“ řekl mi Dylan. Otočil se k Asherovi a řekl: „Potřebuju, abys mi pohlídal Cynthií, než se vrátím.“ Zlostně jsem se naježila. Dylan byl tak přehnaně ochranitelský, vždycky se ke mně choval jako k malému dítěti. „Dylane, už jsem dospělá. Dokážu se o sebe postarat.“ Dylan se na mě mile usmál. „Možná, ale pro mě budeš vždycky moje malá sestra. Nemůžeš mi vyčítat, že se o tebe bojím.“ „Nemusíš se o mě bát.“ Dylan otevřel ústa, aby něco řekl, ale Asher ho přerušil. „Já se o ni postarám,“ řekl Asher jako přísahu. Napětí v Dylanových ramenou povolilo. „Dobře. To je úleva. Díky.“ Zdálo se, že ani jeden z nich mi nechce naslouchat. Asher se na mě po celou dobu sotva podíval. O Asherovi jsem slyšela ještě předtím, než jsem ho potkala. Jeho chladná, odměřená pověst ho předcházela. Nechápala jsem, jak se z něj a Dylana, vždycky vřelého a usměvavého, stali tak dobří přátelé. Každopádně jsem se od té chvíle Asherovi záměrně vyhýbala a zdálo se, že je spokojený, že si drží odstup. Ale teď, když stál v chodbě, jsem byla lapena jeho pozorností. A jeho neobvyklou laskavostí. Nemohla jsem si pomoct, abych nebyla překvapená jeho bundou a pozvánkou na večírek. Vždycky jsem předpokládala, že se o mě bude starat jen z povinnosti. Ta bunda by tím mohla být. Ale ten večírek? Příliš divné! „Děkuju za to,“ řekla jsem. „Ale mám pár vlastních věcí, o které se musím postarat. Možná… později?“ Vydal jemný bzukot. „Potřebuješ pomoc s tím, co děláš?“ „Ne,“ řekla jsem rychle. Poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby mě Asher stínoval před Josephovými dveřmi. Přikývl, přijal mé odmítnutí, i když se zdálo, že z toho není nijak zvlášť nadšený. Malá linka mu rozdělila obočí. Dělal si… starosti? Bylo to možné? „Potom se na ten večírek stavím.“ Nechtěla jsem, aby si dělal starosti, pokud se to dělo. Část jeho napětí opadla. „Dobře.“ Znovu se na mě podíval a držel můj pohled dost dlouho na to, aby se mi zatajil dech. Byl nepopiratelně pohledný. Jeho modrooký pohled byl ledový a intenzivní. Jeho rysy, vytesané a mužné. Jako kapitán hokejového týmu byl svalnatou masou širokých ramen a silného trupu, které se zužovaly do úzkého pasu. Vypadal, jako by vystoupil přímo z pánského fitness časopisu. I když jsem se mu posledních pár měsíců vyhýbala, slyšela jsem, co o něm říkaly holky za jeho zády. Byl populární a mocný. Navenek působil chladně a arogantně… Ale jeho chování ke mně mě přimělo přemýšlet, jestli to hodnocení nebylo nespravedlivé. „Měla bych už jít,“ řekla jsem a snažila se od něj odtrhnout. Možná kvůli jeho spojení s Dylanem, nebo možná kvůli jeho nečekané laskavosti, ale cítila jsem se v jeho blízkosti bezpečněji. Jako by byl můj štít, připravený mě chránit před zbytkem světa. Jak zvláštní, myslet si to o někom, koho jsem právě potkala. Přesto jsem sem přišla za účelem a ten účel seděl v jeho pokoji o dvě patra výš. Asher se nerozloučil, jen přikývl. Předpokládala jsem, že to je dostatečné propuštění, i když bych raději slyšela znovu jeho hlas. Když jsem kráčela ke známému schodišti neznámou chodbou, cítila jsem, jak mě sleduje jeho pohled. Když jsem zmizela z jeho dohledu, vydechla jsem. Odtud jsem znala cestu do Josephova pokoje nazpaměť. Dvě patra nahoru a tři dveře dolů. Zvedla jsem ruku, abych zaklepala, ale zastavila jsem se v okamžiku, kdy jsem uslyšela zvuky zevnitř. Zvuky jako Josephovo rytmické funění a ženské sténání. Krev mi odtekla z obličeje. To nemohlo znít tak, jak to znělo. Možná se jen díval na porno nebo něco takového – „Ach, Josefe!“ vykřikl ten samý sténající hlas. Vzduch mi vyrazil z plic. Ne, to nemohlo být pravda. Josef měl pověst oblíbeného, budoucího Alfy. Byl středním útočníkem fotbalového týmu a nikdy nevynechal trénink. Otvíral ženám dveře a všichni říkali, jaký je to gentleman. Mně vždycky šeptal do ucha jemná sladká slova, když jsme byli spolu. Chválil můj vzhled a mé tělo a někdy říkal, jak moc by si mě chtěl nechat zabalenou jako dárek jen pro sebe. Až do dneška mi vracel všechny zprávy, obvykle s mnoha textovými srdíčky. Nebylo možné, aby dělal to samé s jinými ženami. Že by s nimi spal. Věděla jsem, že Josef nezamyká dveře, tak jsem sáhla po klice a otevřela je. Tlumené světlo lampy osvětlovalo velký prostor dostatečně jasně, abych viděla zamotané prostěradla postele – a dvě postavy pod nimi propletené. Josef měl ústa na krku jiné ženy. Jeho boky se tlačily mezi její otevřené stehna. Její obličej se zkroutil v rozkoši. Žaludek mi spadl na podlahu. „Josefe?“ To nemohl být on. Musel to být nějaký jiný chlap, který vypadal úplně jako on, který si půjčil jeho pokoj. Josef by mi to neudělal. Pár ztuhl. Dívka, zalapala po dechu, popadla prostěradlo, aby zakryla svá odhalená prsa. Josef se od ní odkulil a postavil se vedle postele. Popadl přikrývku a obalil si ji kolem pasu. Josef si přejel rukou po obličeji a setřel pot z čela. „Nemůžeš sem jen tak vcházet –“ „Josefe?“ zašeptala jsem znovu, hrudník mě bolel. Muselo pro to existovat nějaké vysvětlení. Josephova ruka klesla. Podíval se na mě, jako by si mě všiml poprvé, a s tímto poznáním následoval hněv. Jeho obočí se stáhlo. „Cynthie? Co tady děláš?“ To byl Josephův hlas. Jeho tvář. Jeho tělo, kráčející k nám. Nemohla jsem už dál popírat, co vidím. Zatímco jsem se vyrovnávala s objevem svého těhotenství, Josef byl tady a spal s jinou ženou. Viděl moji zprávu. Věděl, že si s ním potřebuju promluvit. A přesto se rozhodl udělat to tady, teď, jako bych vůbec nezáležela. „Proto jsi mi neodpověděl?“ zeptala jsem se. Jak počáteční šok opadl, vystřídal ho spalující hněv. Josef protočil očima. „Nekaz mi zábavu, Cynthie.“ „Zábavu?“ To slovo mě naplnilo zuřivostí. Zatímco jsem se stresovala a trápila, přemýšlela o budoucnosti, on byl tady a bavil se. Bez jakékoli starosti o mě. Jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že mu na mně záleží. Když jsme spolu začali chodit, myslela jsem si, že s člověkem jako Josef po mém boku už nebudu potřebovat ochranu a péči mé rodiny. Že se konečně budu moci soustředit na to, abych se cítila šťastná, místo abych se soustředila na všechny ostatní. Teď jsem znala pravdu. Potkala jsem parchanta, který chtěl jen brát. Nikdy se nestaral o mé štěstí. „Jdi domů, Cynthie,“ řekl krutým hlasem. „Už mám plné zuby upjatých holek, jako jsi ty, které mě sledují každou vteřinu. Myslíš si, že ti patřím? Myslíš si, že mi můžeš říkat, co můžu a nemůžu dělat?“ Ten odporný had. Jak se opovažuje být tak lehkovážný? Jak se opovažuje mi to říkat? Možná to byly těhotenské hormony. Možná to byl můj oslepující hněv. Ať tak či onak, couvla jsem a plivla na něj. Zamrkal, příliš překvapený, než aby se pohnul. Využila jsem toho okamžiku, abych se kolem něj podívala na dívku, která se napůl schovávala v jeho pokoji. „Dejte si pozor, abyste se nechali vyšetřit na pohlavní choroby,“ zavolala jsem na ni. „A zkontrolujte kondomy, jestli nemají dírky. U někoho jako on nikdy nevíte.“ Josef se pomalu vzpamatovával. Setřel si plivanec z tváře. „Cynthie…“ „Cokoli chceš říct, ušetři si to,“ řekla jsem mu. „Už jsem tě měla dost. Je konec!“